Frustrace (MSgS)
frustrace (MSgS) (z lat. frustratio — znemožnění, zmaření, selhání) označuje stav prožíváni silných a záporných citů stimulovaných překážkami, které znesnadňují nebo znemožňují realizaci cílů, spjatých se systémem potřeb, hodnot a životních perspektiv. Teorie frustrace má svůj původ v psychoanalytické koncepci osobnosti. Ucelený systém frustrační teorie představuje monografie Yalské skupiny Frustration and Aggression. Zjednodušující a namnoze zamítavé stanovisko v marxistické psychologii vycházelo jednak z nepřijatelnosti filosofických systémů, v jejichž duchu byly frustrační jevy interpretovány, jednak z předpokladu, že odstraněním základních zdrojů utrpení, imanentních likvidované ekonomické struktuře, bude zajištěna i „bezporuchovost“ individuálního života. Ale ani optimální společenské podmínky nejsou samy o sobě zárukou osobního štěstí a nemohou ochránit před frustrací ve formě životních neúspěchů a krizí, nemohou vyloučit možnost konfliktů z interpersonálních vztahů a nadekretovat vzájemné sympatie. Žádná frustrace není výsledkem jediné modality: je podmíněna nejen objektivní situací, ale také specifickými vlastnostmi osobnosti. Situace nebývají funkčně ekvivalentní, nemívají pro různé lidi stejný význam. Individuální rozdíly v prožívání jsou dány věkem, zdravotním stavem, povahou aktivovaných potřeb v souhlase s hodnotovými postoji, bilancí dosavadních úspěchů a neúspěchů, schopností rozumové korekce a regulačními vlastnostmi (sebeovládání). Existují typy, u nichž každé citové napětí spjaté s realizací cílů je dezorganizujícím činitelem. Sklon k intenzivnímu prožívání emocí je provázen i silným sklonem k frustraci. V takových případech může být člověk frustrován svým vztahem k životu obecně, i když nebyl frustrován v žádné konkrétní situaci. Frustrace vznikají v sociálních podmínkách často z prosté komparace s jinými lidmi v různých životních ukazatelích: ve vzdělání, zámožnosti, sociální pozici ap. Lehce vznikají frustrace v rodinných vztazích (rodičovský perfekcionismus), v pracovních skupinách (aspirační úroveň, profesionální kompetence, kompromitace) i v zájmových činnostech (leisure-time activities). Diskrepance v sociálních vztazích jedinců ke skupině nejsou podmíněny jen jejich zápornými vlastnostmi, ale někdy je tomu právě naopak: frustrovány jsou osoby, které se kladně odlišují od své skupiny a jsou stíhány posměchem a otevřeným nepřátelstvím. Extrémní frustrace vyvolávají skupinové postoje, jsou-li v rozporu s individuálními hodnotami, hlavně mravními, a odtržení od skupiny není z jakýchkoli důvodů možné. Frustrace jsou klasifikovány na primární, dané pouhým faktem motivované potřeby (privace) a sekundární, vznikající blokováním aktivované potřeby nebo rozporem mezi anticipací cíle a skutečností. Konfliktové frustrace vznikají z neřešených konfliktů, ale i z vyřešených, v nichž konečné rozhodnutí nepřináší uspokojení. Z konfliktových typů, uváděných v literatuře, největší nebezpečí frustrace představuje typ „pro-contra“ s výraznou ambivalencí kladné a záporné hodnoty cílového objektu a s přibližně stejnou intenzitou. Prožívání konfliktové frustrace bude tím silnější, čím více pozitivních znaků má zamítaná alternativa a čím subjektivně významnější jsou tyto znaky. Příčinou frustrace bývají i morální konflikty z rozporu dvou přesvědčení, z nichž jedno je negací druhého (kognitivní disonance). Od frustrace je odlišována depri- vace a stress. Deprivací se rozumí stav neuspokojení základních potřeb na nejnižším stupni vývojového a socializačního procesu (např. karence citových kontaktů hospitalizovaných dětí). Někteří autoři vidí v deprivaci prožívání naprostého nedostatku potřeb a situaci, která vylučuje uspokojení potřeb vůbec, kdežto frustrace v jejich pojetí označuje spíše situace, které nedovolují uspokojit pociťované potřeby předjímaným způsobem a v požadovaném rozsahu. Obtížnější situace vzniká při stanovení rozdílů mezi frustrací a stressem. Pojem stress je často používán synonymně s pojmem frustrace. Biologický model stressu (Selye) je základem, z něhož vychází i psychologické pojetí stressu. Předpokládá se, že stressová situace ve smyslu psychologického stressu má dva typické znaky — frustraci jako znemožnění cíle a traumatické důsledky, podmíněné intenzitou stressových podmínek. Z tohoto hlediska je frustrace včleněna do stressu a stressové podmínky jsou ty, které k frustračním stavům připojují traumatizující účinky. Frustrující jsou pak ty situace, které vyvolávají frustrační stavy bez traumatizujícího účinku.
Analýza příčin frustrace vychází z analýzy typů překážek. Překážky představují ohrožení pociťované nejen směrem k vymezenému cíli, ale i v oblasti vědomí osobní hodnoty a možnosti sebeuplatnění. Překážky nejsou jen ve vnějším světě, ale i v samém člověku (nedostatek schopností). Vnější překážky bývají snáze uvědomovány i realističtěji posuzovány, pokud nejsou pociťovány jako osobní ohrožení ve sféře sociální prestiže. Větší význam mívají personální překážky než předmětné. Člověk má tendenci inkriminovat ze svého neuspokojení spíše lidi, jimž může připisovat nepřátelské úmysly, než předměty, jejichž inkompatibilita s vědomými záměry je očividná. Transpozice personálních překážek do oblasti předmětné se objevuje při jejich institucionální anonymitě. Nepůsobí jen aktuální překážky. Člověk může anticipovat vlastní ohrožení a prožívat budoucí selhání. City zaměřené do budoucnosti mívají specifický vliv na duševní stabilitu člověka. Individuální schopnost odporovat frustraci a nepřejít k nepřiměřenému způsobu odpovědi je označena termínem frustrační tolerance, který má vztah k celkové adaptační energii, určené vlastnostmi vyšší nervové činnosti i individuálně vypracovanými rezervami. Roste s věkem a životními podmínkami, které vyžadují ovládání a potlačení bezprostřední satisfakce. Frustrační tolerance bývá oslabena přechodnými a trvalými tělesnými i duševními stavy. V takových podmínkách může být velká část adaptační energie vynaložena ve prospěch vlastní funkční rovnováhy a nemůže být pak upotřebena ve prospěch vyžadované aktivity. Frustrační tolerance je snížena ve skupinách s porušenou citovou rovnováhou. Nepříznivá skupinová atmosféra zesiluje prožívání individuální frustrace. Skupiny, které dávají pocit bezpečí a kladného ocenění, zvyšují frustrační toleranci a pomáhají úspěšněji zvládnout individuálně nepříznivou situaci. Jedinci s porušenými sociálními vazbami projevují menší odolnost vůči frustraci než jedinci, kteří se mohou spolehnout na skupinu v době krize. Opakované prožívání frustračních situací tvoří frustrační zkušenosti, které zahrnují negativní citové prožitky a nedovolují preferovat určité cílové zaměření. Opakované silné frustrace mívají nepříznivý vliv na vývoj osobnosti tím, že vyvolávají trvalejší změny v její struktuře (frustrovaná osobnost). Frustrace bývá obvykle považována za negativní jev v životě člověka, protože směřuje k porušení jeho vnitřní rovnováhy a v extrémních případech zasahuje do průběhu psychických procesů patogenními účinky. Jsou však zdůrazňovány i pozitivní stránky frustrace. Frustrující situace mohou působit na formování kladných osobnostních rysů, především volních vlastností osobnosti. (Reakce na frustraci viz agrese.)
Literatura: Čáp J., Dytrych Z., Utváření osobnosti v náročných životních situacích, Praha, 1968; Jurovský A., Otázky frustrácie želání u školskej mládeže, Psychologické štúdie IV, Bratislava, 1962; Karstenová A., Motivace a afektivní dění, v: Meili R., Rohracher H., Učebnice experimentální psychologie, Praha, 1967; Krech D., Grutchfield R. S., Ballachey E. L., Člověk v spoločnosti, Bratislava, 1968, kap. 3, 4; Langmeier J., Matějček Z., Psychická deprivace v dětství, Praha, 1963; Maier N. R. F., Frustration, New York, McGraw-Hill, 1949; Nuttin J., Motivácia, kap. V, v: Kapitoly z experimentálnej psychológie, Bratislava, 1967; Rosenzweig S., An Outline of Frustration Theory, v: Hunt J. McV., ed., Personality and the Behavior Disorders, New York, The Roland Press, 1944.