Agrese (MSgS)
agrese (MSgS) (z lat. aggredi — napadnout, útočit) je formou nepřátelského a útočného chování s výrazným zaměřením ublížit a způsobit bezpráví. Agresivitou je označena převažující tendence k agresivnímu typu odpovědi. Instinktivní teorie vidí v agresi základní organickou vlastnost a za její první projevy považuje atakující aktivity asociované s nutritivními cíli. Novější práce o instinktivním chování redukují Darwinův názor o obětování slabého silnému jen na určité mezidruhové relace. Boj uvnitř druhu vede jen výjimečně ke zničení slabšího. V celé řadě bojových aktivit není cílem uškodit protivníkovi, nýbrž často pouhá „demonstrace síly“. Z biologických úvah o věčném boji v přírodě bylo usuzováno na nutnost agrese ve společenských podmínkách. Freud převádí duševní život člověka na instinkt života a smrti. Instinkt smrti ustupuje sice instinktu života, ale zachovává si svoji destruktivní energii. Tato energie ve styku s realitou se neobrací již proti vlastnímu organismu, ale je zužitkována ve prospěch života a jako agresivní aktivita směřuje proti přírodě a lidem. Freudovy názory, zbavené většinou extrémních formulací a doplněné často specificky pojatými sociálními hledisky, udržují se v současné psychoanalytické teorii (viz psychoanalýza). V Adlerově individuální psychologii je agrese reakcí podmíněnou kompenzačním komplexem méněcennosti a v Jungové analytické psychologii je považována za oživení archetypu. S opačným pojetím přicházejí teorie o vrozených altruistických sklonech a vrozeném morálním smyslu. Pro předpoklad o vrozenosti kladných nebo záporných tendencí, určených diferencovanými instinkty sociálními nebo agresívními, není přesvědčujících důkazů. Existují etnické skupiny, v nichž individuální agrese a nepřátelské soupeření jsou neznámé. Lidská činnost je převážně výsledkem zkušeností a učení. Také citové stavy, provázející agresívní akty, jsou určovány hlavně společenským životem, i když primitivní emocionální projevy vzteku a zuřivosti mají patrně souvislost s instinktivní výbavou člověka. Biologické formy agrese a emocí odlišují se od forem podmíněných společensky. Existují-li nějaké vrozené předpoklady k agresi, neobjevují se nikdy u člověka v podobě zřetelně diferencovaného instinktu. Psychologické pojetí agrese nemůže abstrahovat od společenských aspektů. Agrese nemůže být uvažována jen z hlediska individuální psychologie, i když sklony k agresi bývají v průběhu individuálního života zafixovány s různou silou v osobnostní struktuře. V psychologickém přístupu bývá pod agresí zahrnován nejen útok a násilí, ale také každé úsilí a přirozené tendence po uplatnění. Agrese v tomto pojetí mívá neutrální charakter bez hodnotícího pohledu. Význam agrese je spatřován v jejím adaptivním charakteru. Agrese je klasifikována na primární, vycházející z jedince a působící na prostředí, a sekundární, reaktivní, vycházející z prostředí a působící zpětně na jedince. Každá agrese je určována motivací a způsobem percepce provokující situace. Probíhá v akčních schématech, osvojených v průběhu života a odpovídajících zpravidla stupni socializace. Agrese dospělých lidí jako výsledný produkt socializace je málo podobná primitivní struktuře dětské agrese, i když v ní vzala svůj počátek. Není důvodu považovat primární agresi za instinktivní a reaktivní za výsledek socializace. Dítě ve svém vývoji se učí agresi buď potlačovat, nebo upevňovat agresívní způsoby dosahování cílů. Četné studie ukazují, že sklon k agresi je posilován jak shovívavými postoji, tak i nadměrnou přísností. Agrese má přímý vztah k síle pociťovaných potřeb a nepřímý vztah k síle vnitřní kontroly. Ve frustračně agresívní hypotéze je agrese považována za jediný základní reakční typ na každou frustraci. Síla agrese je podle této hypotézy funkcí prožívané frustrace a jejím smyslem je katarze. Novější výzkumy ukázaly, že vztah mezi agresí a frustrací není jednoznačný. Agrese může být očekávána v socializačních procesech i bez prožívání frustrace. Neuspokojení subjektivně pociťovaných potřeb vyvolává citové stavy strachu, úzkosti, hněvu a zlosti, které mohou přejít k projevům hostility, k tendenci vyhledávat způsoby, jak tyto emoce uplatnit vůči vnějšímu světu. Hostilita může přejít i ve vnitřní agresi, za jejíž extrémní případ je považován suicidální čin. Může být i potlačena vědomím možných důsledků, ale agresívní postoje obvykle perzistují a projevují se verbální agresí i pouhými expresivními formami (zlostný pláč). Celkové negativní zaměření je zachováno, ale neusiluje o změnu vnějšího stavu. Potlačením vzniká i tíživý pocit viny, jestliže cíl agrese je v ohnisku ambivalentních citů, nebo když agresívní záměr je z mravních důvodů znepokojivý. Rosenzweig klasifikuje projevy frustrace na extrapunitivní (zaměření agrese k vnějšímu světu), intropunitivní (obrácení agrese dovnitř) a impunitivní (agrese je potlačena sociální motivací a mravními principy). Agrese ve vztahu k frustraci představuje jednu z možných forem odpovědí a projeví se ceteris paribus snadněji u člověka, v jehož osobnostní struktuře tendence k agresivním projevům bude výraznější. S frustračně agresívní hypotézou souvisí i názor, že frustrace, kterými prošli lidé v průběhu svého života a které se neprojevily otevřenou hostilitou, vytvářejí vnitřní zdroje agresívní energie (free floating energy), která může být převedena do různých aktivit a proti široké třídě objektů. Byla vyslovena domněnka, že taková „volná agresívní energie“ existuje v různé míře v každé společnosti a vybíjí se u některých skupin v periodických válkách, zatímco jiné společnosti převádějí tuto volnou energii na konstruktivnější formy různých společenských a uměleckých činností. Agrese má časté spojení s obrannými mechanismy, které jsou považovány za formy symbolické obrany před frustrací (kompenzace, racionalizace, regrese aj.). Agrese se přenáší na bezpečnější cíl, který nevyvolává obavu z přímého odvetného zásahu (děti, zvířata, předměty). Agrese se projevuje i kompenzačními formami s regresivní povahou, způsobem přiměřeným nižšímu vývojovému stupni. Je možný i stálý kompenzačně agresívní postoj, který bývá častou motivací v chuligánských excesech, budících dojem samoúčelné agrese. Agrese i její kompenzace jsou provázeny racionalizací, která konstruuje rozumové oprávnění agresívního činu a pomáhá obnovit vnitřní jistotu. Podle Newcomba frustrace vyvolá agresi především tehdy, je-li překážka uvažována jako nebezpečí. I když frustrace vyvolává častou agresi při ohrožení ve sféře sebeocenění a fyzického nebezpečí, životní praxe zná formy agrese, které se nedají vysvětlit frustrační teorií, a ani každá frustrace nevede nutně k agresi. Frustrační původ je přisuzován hostilní agresi, která má ve své cílové odpovědi vědomé bezpráví. Některé hostilní agrese bývají pečlivě promyšlené a přesně řízené (strategická agrese). Ve frustraci nemívají původ agrese přisvojené napodobením a instrumentální agrese, zaměřené k neagresivním cílům. Tyto agrese mohou probíhat bez přiměřených emocionálních zkušeností nebo i s opačným citovým zabarvením. Hodnocení agrese je možné jen z hledisek sociologických. Důležité je hodnocení nejen agresívního činu, ale i agresívního záměru, rozlišení vědomě provedené agrese od čistě impulsívního útoku. Z genetického hlediska i z hlediska životní nesnesitelnosti některých situací (mezní situace) mohou být některé agrese společností tolerovány. Agrese bývá nejen individuální, ale také skupinová. V mikrosociálním životě může být agrese vyvolána organizačním principem a povahou skupinové struktury. Nejčastějším podnětem bývají autoritativní požadavky a celková frustrační atmosféra skupiny. Agrese skupiny jako celku může vyjít od frustrovaného jedince, který transponuje individuální pocit křivdy do pocitu křivdy kolektivní. Silné agresívní tendence bývají v podvratných skupinách v souhlase s primitivními normami a naprostým nedostatkem mravních zábran. K agresi ve skupině vede i nízký status některých členů. Cílem agrese bývá někdy jen soustředění pozornosti pomocí senzace a hazardérství. Agresívní tendence ve skupině se projevují zlostnými pomluvami, obecně negativními postoji a destruktivní činností. Použití alarmových prostředků (přísnější tresty) vede často k posílení agresívních tendencí. Agresívní činy mohou přejít od forem tolerovaných k formám asociálním a antisociálním (delikvence děti, kriminalita dospělých). V makrosociálním životě za vyvrcholení agrese je považována válka. Ale ne každá válka má agresívní charakter. Nedá se mluvit o agresi nejen u válek obranných, ale ani v případech, kdy útok vychází z vlastní iniciativy, ale je veden proti sociálnímu a národnostnímu útisku a bezpráví. Záleží na konkrétních podmínkách, zda boj a násilí budou hodnoceny jako agrese. Agrese je především problémem společenského života a nemůže být vysvětlována a hodnocena pouze z biologických nebo psychologických základů. Proto je sporné, zda bojové aktivity v přírodě a v raných etapách lidského života mohou být přiměřeně označeny za agresi.
Literatura: Bandura A., Walters R. H., Adolescent Aggression, New York, The Ronald Press, 1959; Berkowitz L., Aggression: A Social Psychological Analysis, New York, McGraw-Hill, 1962; Buss A. H., The Psychology of Aggression, New York, Wiley, 1961; Dollard J., Doob L., Miller N., Mowrer O., Sears R., Frustration and Aggression, New York, Yale Univer. Press, 1939; Skorny Z., Psychologiczna analiza agresywnego zachovania sie, Warszawa, PWN, 1968; další literatura k agresi je uvedena pod heslem frustrace
Viz též heslo agrese ve Velkém sociologickém slovníku (1996)