Struktura sociální (MSgS)

struktura sociální (MSgS) 1. Síť relativně stálých, podstatných vztahů sociálního systému jako celku a jeho elementů, jakož i elementů navzájem, charakteristická pro daný sociální systém v dané etapě vývoje. (Sociální struktura v širším slova smyslu.) (Viz též třídy a třídní boj.) 2. Síť relativně stálých, podstatných vztahů společnosti jako celku, seskupení a individuí (jako sociálních jednotek), z nichž se skládá, charakteristická pro daný sociální systém v dané etapě vývoje. (Sociální struktura v užším slova smyslu.)

V návaznosti z jedné strany na klasická učení ekonomická, z druhé strany na klasickou filosofii německou, vypracoval Karel Marx první soustavnou teorii sociální struktury, pojatou především jako dialektiku struktury třídní a jejího zániku. V této souvislosti vypracoval cennou teorii sociálně ekonomické formace. (Viz formace společenskoekonomická.) V nemarxistické sociologické teorii zdůraznil objektivní charakter společenské struktury a funkcionální charakter sociálních vztahů, jakož i myšlenku různých typů sociální struktury, založených na dělbě práce, Emile Durkheim. Staticky pojatou strukturálně funkcionalistickou teorii vypracovali na bázi kulturně antropologické zejména Bronislaw Malinowski a A. R. Radcliffe-Brown. Ovlivněn sociologií jednání Maxe Webera ji rozvinul Talcott Parsons v důkladně propracovaný sociologický systém, revidovaný částečně Robertem K. Mertonem. Pokus o originální dialektické pojetí sociální struktury představuje dílo Georgese Gurvitche. U nás patří k strukturalismu v sociologii I. A. Bláha i J. L. Fischer. Přes četné kritiky a polemiky (motivované zejména sociálně kriticky) s nedostatkem dynamismu a konzervativními rysy strukturálního funkcionalismu (C. Wright Mills), vychází z různých forem strukturalismu velká většina moderní sociologie, s výjimkou ovšem sociologů pozitivisticky orientovaných. Výslovnou polemiku se strukturalismem reprezentuje škola konfliktní (např. Ralf Dahrendorf).

Mezi prvky každého společenského systému patří různé společenské jevy: lidé jakožto společenské jednotky, jejich činnosti, vyvíjené ve vztahu k ostatním společenským jevům i k přírodnímu prostředí, společensky ovlivněné složky životního prostředí, zejména kulturní výtvory, společenská seskupení a instituce. Relativně stabilní vzájemné působení společenských jevů je společenským vztahem. (Jádrem společenského vztahu je vždy relativně stabilní výměna činností, ať už aktuálně rozvíjených — živých — či objektivizovaných a prodloužených ve formě působení kulturních výtvorů.) Společenský systém z tohoto hlediska je komplexem společenských jevů, jež jsou navzájem v určitých vztazích. Sociální struktura definovaná výše pak vyjadřuje charakter vnitřních relací systému, je jeho kvalitativním určením. Vztahy uvnitř systému zkoumáme jako vztahy funkcionální, tedy z hlediska toho, jak ten či onen prvek působí na systém jako celek a je jím zpětně ovlivňován. Podstatnost určitých vnitřních vztahů vůči danému systému je pak dána nejen významností pro relativně stabilní kvalitativní určení tohoto systému, ale především významností pro pohyb, to jest pro fungování daného systému v mezích jeho kvality.

Základní životní procesy se realizují ve složitém vzájemném působení prostupujících se entit přírody, kultury (ve smyslu materiálních, institucionálních i duchovních výtvorů osvojených a ustálených v dané společnosti, nabývajících významu materiálních a duchovních hodnot), vlastního společenského systému a lidské osobnosti.

Vlastní společenská struktura může být zkoumána jednak z hlediska řady parciálních strukturálních řezů (např. ekonomického, právního, jazykového atd.), jednak sociologicky. Sem patří např. hlediska: a) vztahu vnější začleněnosti a vnitřní struktury systému; b) vztahu a vnitřní struktury základních sfér života společnosti (materiální, organizačně institucionální a duchovní); c) způsobu seskupování; d) struktury sociální činnosti (např. vztahu objektivní situace, motivace, hodnocení a výsledků činnosti); e) struktury společenského pohybu (zejména mobility a podmínek a forem sociální změny); f) společenských mechanismů (např. socializace, integrace, selekce a přiřazování atd.).

„Způsob seskupování“ postihuje sociální strukturu v užším slova smyslu, jak byla výše definována.

Společnost jako celek v této definici může označovat jak lidskou společnost vcelku, tak ve většině případů konkrétní, zpravidla teritoriálně politicky a často národnostně ohraničenou pospolitost lidí, např. obyvatelstvo určitého státu (globální společnost).

Společenské seskupení je tu chápáno jako relativně stabilní společenský útvar vznikající nikoli podle nahodilých jevových společenských znaků, nýbrž podle určitého místa v dané společnosti a určitých podstatných společenských funkcí, na nichž se podílejí všichni příslušníci seskupení (společných rolí). Seskupení vznikají tedy v podstatě na základě dělby činnosti uvnitř společnosti, odpovídající objektivním podmínkám existence seskupení. Místo a funkce seskupení ve společnosti se pak vyjadřuje ve specifických, pro ně podstatných znacích.

Do sociální struktury je tak zahrnována makrostruktura, mezostruktura i mikrostruktura společnosti s jejich složitými vzájemnými vztahy. Sociální struktura zahrnuje pak vztahy skupin diferencovaných horizontálně i vertikálně. Zahrnuje tedy i moment objektivně chápané vertikální diferenciace, popř. stratifikace společnosti.

Nezbytnou stránkou sociální struktury je i začlenění individua jakožto společenské jednotky. I když jednotlivec se nedá na průsečík společenských vztahů redukovat, liší se různé sociální struktury od sebe navzájem mj. tím, do jakých vztahů vstupuje individuum ke společnosti, jakou míru svobodného rozvoje ta která struktura jednotlivci poskytuje.

Rozporné vztahy základních entit — přírody, kultury, společenské struktury a lidské osobnosti, rozporné vztahy uvnitř jednotlivých sfér života společnosti a mezi nimi navzájem vyvolávají v život odvozené, avšak relativně nezávislé rozpory uvnitř sociální struktury v užším slova smyslu: mezi její objektivní a subjektivní stránkou, prvky struktury a jejich funkcemi, mezi strukturou jako celkem a jejími funkcemi, mezi společenským systémem jako celkem a jeho prvky, mezi jeho prvky navzájem, uvnitř funkcí a zájmů atd. Také tyto rozpory jsou hybnou silou vývoje sociální struktury. Sociální struktura se pohybuje, mění kvantitativně i kvalitativně a tento její pohyb je jedině možná forma, v níž se může řešit rozporný vztah sfér života společnosti, v níž se může odehrávat progresívní rozvoj výroby, organizace a řízení i duchovního života.

V marxistickém pojetí je sociální struktura sítí vztahů pouze relativně stabilních a už samo její fungování je nejen udržováním daného vztahu, ale současně i vývojem, genezí, ať už ve smyslu dotváření jedné struktury, nebo ve smyslu vytváření podmínek pro zrod nové, kvalitativně odlišné struktury. Rozporný charakter má i vztah společenské struktury, popř. substruktury a jejich funkcí. Jde tu o poměr relativně stabilních momentů, systému na straně jedné a hybných momentů systému na straně druhé, tedy o vztah dvou stránek téhož systému. Funkce musí být zkoumána vždy jako neoddělitelný moment celého systému. Ale funkce (včetně objektivních důsledků) nemusí mít a nemá pro daný systém pouze pozitivní, potvrzující význam. Každá funkce je nutně vnitřně rozporná a je tedy vždy současně „disfunkční“ i „eufunkční“. Přitom disfunkční momenty mohou být imanentní systému, vyvolávat tedy nutné rozporné a rušivé účinky v mezích dané struktury. V tomto případě ovšem utvrzující, eufunkční působení převládá. Na určitém stupni vývoje však dané disfunkce přesahují meze té které struktury a vyvolávají vnitřní napětí směřující ke kvalitativnímu zvratu struktury, k jejímu nahrazení strukturou druhou. Zejména tento poslední druh disfunkcí můžeme ovšem chápat jako zcela pozitivní funkci z hlediska potřeb progresívního vývoje širšího společenského systému jako celku, z historického hlediska.

Jednou ze základních forem, jíž se uskutečňuje pohyb uvnitř daného společenského systému, jeho fungování i přeměna jeho struktury je sociální mobilita — ať už horizontální či vertikální, vnitrogenerační či mezigenerační.

Podstatnou stránkou sociální struktury je diferenciace společnosti na různá sociální seskupení, popř. skupiny. Sociální skupiny vznikají na základě objektivní rozdílnosti životních podmínek a jim odpovídající dělby činností (funkcí) podle těchto kritérií: a) teritoriálně geografická podmíněnost (vliv vnějšího přírodního prostředí, jež si vynucuje určitou diferenciaci lidských činností); b) biologická podmíněnost (vliv vnitřní podmíněnosti, rovněž diferencující lidské činnosti); c) etnická podmíněnost (výsledek složité souhry obou předchozích přírodních podmíněností a komplexního společenskohistorického vývoje diferencující lidské činnosti, např. podle určité kulturní svébytnosti, příslušnosti k národním hnutím apod.); d) účast v práci jakožto základní lidské činnosti, diferencující obyvatelstvo na pracující (ekonomicky aktivní) a ostatní; e) základní postavení člověka v reprodukčním procesu, diferencující obyvatelstvo na výrobce a spotřebitele; f) charakter práce, jehož diferenciace je spjata s dělbou práce jakožto základní lidskou činností; g) charakter činností v mimopracovní době jakožto pokračování základních životních procesů mimo oblast práce; h) vlastnictví výrobních prostředků jako syntetický ekonomický vztah, spojující oblast dělby práce a její organizace a řízení s oblastí distribuce a spotřeby; i) rozdělování spotřebních prostředků, diferencující lidi zejména podle důchodů a životní úrovně; j) účast na organizaci a řízení společnosti; k) utváření duchovního života atd.

Diferenciace společnosti na skupiny podle těchto a pravděpodobně i ještě dalších kritérií může mít dva rozměry: horizontální a vertikální. O horizontální diferenciaci mluvíme tam, kde rozlišujeme specifiku konkrétních činností, jež nejsou navzájem měřitelné na nějaké stupnici hodnot, na níž jsou některé sociální podmínky a činnosti situovány výše a jiné níže. Vertikální diferenciace naopak takovouto souměřitelnost předpokládá. Jednotlivé skupiny mohou být v mezních případech odlišné bud pouze horizontálně, nebo pouze vertikálně. Nejčastěji však máme co dělat s druhy skupin, a zejména s jednotlivými konkrétními skupinami, jež se liší od jiných jak v horizontálním, tak ve vertikálním členění společnosti.

Specifická kritéria vertikální diferenciace společnosti spatřujeme v stupni či rozdílnostech: a) složitosti, všestrannosti, tvořivosti, oduševnělosti apod. práce (vertikální aspekt dělby práce): b) pracovní kvalifikace a vzdělání; c) podílu na vlastnictví výrobních prostředků, na disponování těmito prostředky a na přivlastňování vyrobených hodnot; d) podílu, jenž na skupiny připadá při rozdělování národního důchodu, popř. životní úrovně včetně podílu na různých nemateriálních hodnotách (např. sociální jistoty); e) účasti na řízení výroby a celé společnosti (včetně podílu na moci); f) úlohy skupiny v duchovním životě společnosti (včetně místa připisovaného jí v ideologii, společenské prestiže atp.); g) utváření duchovního života společnosti (včetně společně užívaných hodnot, morálních norem atd.); h) preferencí v systému společenské interakce. Míra shody či neshody těchto kritérií rozhoduje o tom, zda a v jaké míře je společnost stratifikována, jak velké je rozpětí stratifikace, zda jde o společnost polárně rozdělenou či graduálně uspořádanou, zda jde o strata více či méně uvědomovaná, uvědomělá, organizovaná atd.

Různé společenské útvary, zejména pak různé epochy ve vývoji společnosti, případně sociálně ekonomické formace či fáze jejich vývoje, se od sebe navzájem liší tím, že různému stupni vývoje základních životních procesů, především pak úrovni materiální a duchovní produkce a z nich vyplývající vnitřní struktuře základních sfér života společnosti a vztahu mezi těmito sférami, odpovídá různá váha a různé rozměry diferenciace horizontální a vertikální, různá váha jednotlivých uvedených kritérií vertikální diferenciace v utváření a fungování sociální struktury, jakož i různá míra souladu různých kritérií.

Pro epochu třídně antagonistických formací je typické naprosté převládnutí poměrně velké a ostře polárně vyhrocené, přeryvné a antagonistické diferenciace podle vztahu k výrobním prostředkům a — v závislosti na ní — podle podílu připadajícího různým skupinám při rozdělování, účasti na organizaci a řízení společnosti a role v duchovním životě společnosti. (V každém vývojovém stupni třídní společnosti ovšem v jiné, specifické formě — viz např. problém kast či stavů.) V souladu s tím jsou základními společenskými skupinami společenské třídy, vztahy třídního boje se stávají základními vztahy fungování společenského systému.

Marxistická teorie sociální struktury vychází z existence společenských tříd a třídního boje, soustřeďuje se však především na analýzu procesu vývojových přeměn třídní struktury v nový typ sociální struktury, zbavený třídních antagonismů. Ten však neznamená nutně — zvláště ne ve svých prvních fázích — překonání jakékoli vertikální diferenciace či stratifikace.

Literatura: Bendix R., Lipset M., Class, Status and Power, New York, 1966; Merton R. K., Social Theory and Social Structure, Glencoe, 1949 (revidované vydání 1957); Sociální struktura socialistické společnosti, Praha, 1967; další literatura u textů hesel mobilita sociální, stratifikace sociální a skupiny společenské.

Pavel Machonin (?)