Stratifikace sociální (MSgS)
stratifikace sociální (MSgS). Sociální stratifikace (rozvrstvení) představuje hierarchickou diferenciaci (viz diferenciace a integrace) společnosti do vrstev, tj. do širokých skupin, odlišujících se navzájem podle celé soustavy kritérií, zčásti materiální povahy (vlastnictví, výše příjmu, životní standard, obydlí, skupina povolání atd.), zčásti povahy kulturně ideové (vzdělání, životní styl, sociální chování, prestiž povolání, stupeň referenčnosti jednotlivých skupin), politické a obecně sociologické (společenská pozice a status v hierarchii řízení apod.). Intenzita stratifikace vyjadřuje míru společenské nerovnosti a rovnosti. Je zkoumána z hlediska makrosociologického (globální procesy utváření širokých společenských vrstev) i mikrosociologického (začleňování jednotlivců a malých skupin do vrstev). Z dynamického hlediska vyúsťují výzkumy stratifikace ve studium vertikální sociální mobility (přechody mezi vrstvami).
Mnohotvárnost stratifikačních procesů souvisí podle Baumana s tím, že neexistují obecně uznávaná kritéria společenské vážnosti, což silně komplikuje systém stratifikace.
Jednotliví sociologové zdůrazňují jen některá souborná kritéria a pak ztotožňují stratifikaci např. pouze se systémem pozic ve společnosti (Davis, Moore), jindy se systémem sociálních rolí (Barber), anebo se skupinovou strukturou společnosti, která se projevuje tím, že příslušné kolektivy i podskupiny si v průběhu řady generací zachovávají tytéž relativní pozice a získávají tytéž relativní rozsahy materiálních požitků, prestiže a moci (Buckley). Jindy je zdůrazněna jen subjektivní stránka (hodnocení). Kritiku subjektivní definice třídy a vrstvy podávají Klofáč a Tlustý.
Pozoruhodné jsou výzkumy, které se snaží vystihnout váhu jednotlivých kritérií pro průběh stratifikačních procesů. Tak Warner vyvodil, že ve srovnání s rozsahem příjmu a výší vzdělání má v podmínkách USA obytná čtvrť dvojnásobnou, zdroj příjmu trojnásobnou a povolání nejvyšší, čtyřnásobnou váhu při začleňování lidí do společenských vrstev.
Byla zjištěna pozitivní korelace mezi rozsahem diferenciace rolí a vývojem systému stratifikace. V podstatě jde o to, že na stratifikační procesy vykonává prvořadý vliv dělba práce, která podmiňuje vývoj více či méně permanentních vrstev, a to jak přímo (kvalifikace), tak i nepřímo, prostřednictvím hierarchie řízení výrobního procesu, dále vzdělání, výše příjmů, různých zájmů atd. Dělba práce silně působí např. na vnitřní stratifikaci dělnické třídy, neboť determinuje rozdíly v technické vybavenosti, kvalifikaci, tvořivosti a jiných stránkách charakteru práce v jednotlivých širokých povoláních dělníků. Profesionální rozdíly, např. mezi vysoce kvalifikovanými pracovníky technické obsluhy, středně kvalifikovanými představiteli jemných ručních prací a nekvalifikovanými těžce fyzicky pracujícími tím nabývají stratifikující povahy.
Avšak tato materiální determinace stratifikačních vztahů nemůže být důvodem k tomu, aby bylo opomenuto působení jiných faktorů, týkajících se prestiže a dalších hodnotících jevů. Barber se určitou podvojnost pojmu stratifikace snaží vystihnout tím, že ji definuje jako produkt interakce sociální diferenciace a sociálního hodnocení.
Mezi oběma není ovšem nikdy dokonalé kongruence. Stupeň shody mezi kritérii stratifikace má tedy kontinuální ráz. Lenski odlišuje statusovou krystalizaci (tendence ke shodě v pořadí podle výdělku, povolání, vzdělání atd.) a statusovou nekonzistenci (tendence ke vzájemné nezávislosti jednotlivých kritérií). Někdy bývá připouštěna vysloveně i nespojitost (looseness) stratifikačních kritérií.
Caplow se snaží nalézt zase korelace mezi pozicemi, danými povoláním, a pořadím podle prestiže. Pro vystižení tohoto vztahu zavádí pojem „behaviorální kontrola“.
Význam životního stylu, jakožto stratifikačního příznaku, byl vystižen již Maxem Weberem, podle něhož vrstvy jsou jedinými širšími společenskými seskupeními s relativní jednotou životního stylu.
Západní, zejména americká sociologie, vypracovala na základě uvedených kritérií učení o soustavě vrstev v kapitalistické společnosti. Většina autorů (Warner, Lunt, Ventres, McGuire aj.) se shoduje na šestičlenné soustavě:
Početní zastoupení jednotlivých vrstev bývá vyvozováno z interakcí hierarchizujících a egalitárních tendencí ve společnosti, přičemž jsou rozlišovány tvary trojúhelníkové (čím nižší vrstvy, tím početnější) a deltoidní (početní převaha středních vrstev nad vyššími a nižšími), které v 60. letech v USA začínají být realitou.
Pro marxistickou sociologii má prvořadý význam vztah mezi sociální stratifikací a třídními vztahy ve společnosti. Marxismus právem kritizuje tendence substituovat analýzu základních antagonistických třídních vztahů kapitalismu stratifikačními teoriemi a zároveň s tím nechat základní ekonomickou determinaci třídních vztahů rozplynout ve stratifikační mnohorozměrnosti. To však neopravňuje k odmítání sociologických teorií stratifikace vůbec. Mají své místo v marxistické sociologii, a to proto, že:
- Třídní dělení nevyčerpává sociální diferenciaci třídní společnosti, třídy samy se štěpí v řadu vrstev a mezivrstev, které se různým způsobem prolínají — dichotomický model společenské struktury sám o sobě zjednodušuje, je zapotřebí odstíněnějšího modelu, který bude respektovat větší počet činitelů.
- Společenské vrstvy setrvávají i v beztřídní společnosti, kde je možné dokonce dočasné zesilování stratifikačních procesů.
- Třídní vztahy jsou složkou stratifikačních vztahů, přitom složkou klíčovou, takže právě marxistická teorie tříd se může stát základem vědecky systematické sociologické teorie stratifikace.
Četné nemarxistické sociologické teorie si uzavírají cestu k vypracování takové teorie již tím, že směšují pojmy „třída“ a „vrstva“ (např. McGuire považuje šest výše uvedených vrstev americké společnosti za sociální třídy). Jiní spojují třídní rozdíly pouze s prestiží. Na druhé straně však někteří západní sociologové jsou na cestě k přesnějšímu pochopení tříd, varují před přehlížením existence tříd (Buckley). Davis dokonce má za to, že ekonomickým zdrojem takových stratifikačních rozdílů, které souvisejí s mocí a prestiží, není primárně důchod, ale vlastnictví kapitálových statků.
Jako téměř všechny společenské vztahy, i stratifikační rozdíly mají své mikrosociologické předpoklady v malých sociálních skupinách. Význam smyslu pro rovnost nebo nerovnost mezi lidmi pro utváření přátelských skupin je elementárním problémem stratifikace. Ta je v nich redukována, nemůže však být eliminována. Hollingshead analýzou 1258 přátelských vztahů mladých lidí zjistil, že 3/5 z nich se utvářejí uvnitř téže prestižní vrstvy, téměř 2/5 mezi sousedními vrstvami a pouze 1/25 mezi vrstvami navzájem vzdálenějšími. Dosah stratifikačních procesů na různé okruhy společenských vztahů závisí ovšem na charakteru daného sociálního systému.
Pro kapitalistickou společnost je příznačné, že stratifikační diference se utvářejí pod dominujícím vlivem základních třídních antagonismů, které ovlivňují i podstatné rozdíly v životním stylu jednotlivých vrstev.
Po socialistické revoluci probíhají změny třídní struktury velmi rychle, a to ve směru ke zmírnění a likvidaci třídních rozdílů, zatímco ostatní aspekty stratifikace se mění povlovněji, a to ve směru nahražení stratifikace třídního typu stratifikací beztřídního typu. Socialistická — a pravděpodobně ani komunistická — společnost není možná bez existence společenských vrstev. Stratifikační struktura socialismu vystupuje ovšem vždy v určité jednotě s kolektivistickou strukturou této společnosti, současně však projevuje tendenci k vylučování z této struktury a k osamostatnění. Proto socialistická společnost hledá protiváhu proti takovému zbytňování rozdílů společenských vrstev, které by překračovalo určitou míru nerovnosti a hrozilo přerůst v nové rozdíly třídního rázu. Proti rozdílům v příjmech jednotlivých vrstev, které se v určitých obdobích, vzhledem k potřebě kompetentnosti, kvalifikovanosti atd. zvyšují, klade důraz na rovnoprávnost a rovnost podmínek, danou společenským vlastnictvím. Proti mocenské stratifikaci klade důraz na účast nejširších mas na řízení. Cílevědomě se usiluje o sblížení životního stylu jednotlivých vrstev.
Je-li stratifikace v každé společnosti mnohorozměrnou, za socialismu tento její ráz ještě vzrůstá. Z toho plyne silná nejednoznačnost postavení lidí v jeho stratifikační soustavě. Při ovlivňování stratifikačních procesů za kapitalismu stál na prvním místě majetek, na druhém místě politický vliv a teprve daleko za nimi práce a vzdělání. Za socialismu došlo k určitému vyrovnání vlivu těchto všech činitelů. Proto zde zvláště naléhavě vyvstává úkol vypracovat mnohorozměrné stratifikační stupnice. Přitom není sporu, že postupem doby roste dominující význam kritéria práce, jejího společenského významu, výsledků, kvalifikace a prestiže povolání.
Szczepański považuje za hlavní kritéria stratifikace socialistické společnosti nerovnost příjmů, rozdílnost pozic zaujímaných ve společenské dělbě práce, ve stupni účasti při výkonu moci, rozdíly v úrovni vzdělání a prestiže. Protože je obtížné najít jediné diferen- ciační kritérium nového typu stratifikace, navrhuje vypracování kombinované stupnice podle různých kritérií, která by zjišťovala společenskou pozici na základě tzv. „syntetické gradace“, spojující povolání i výši příjmu. Hegedüs charakterizuje kritéria stratifikačních znaků jako dimenze prostoru, který je dán modelem společenské struktury. Do popředí klade vlastnické vztahy, pracovní zařazení a odvětví práce, příjmové vztahy, charakter bydliště a kulturní úroveň. Janičijević sice výslovně nepopírá možnost jediného syntetického kritéria, uvažuje však o šesti stratifikačních systémech společenské diferenciace za socialismu. Jsou to: 1) charakter činnosti společenské skupiny, typ úlohy jednotlivců v dělbě práce; 2) úroveň všeobecné a odborné schopnosti skupiny či jednotlivců k výkonu dané úlohy; 3) stupeň účasti v rozdělování materiálních a jiných statků; 4) rozsah a oblast společenského vlivu na přijímání významných rozhodnutí; 5) životní styl a charakter společenských kontaktů; 6) společenská prestiž. Vlastnictví má v tomto pojetí za socialismu jen druhořadou stratifikační roli.
Základním problémem je tedy taková synchronizace kritérií stratifikace za socialismu, která by vystihla jejich jednotu a zároveň připustila tu či jinou míru jejich samostatného vystupování.
Literatura: Barber B., Social Stratification, New York, 1957; Bendix R., Lipset S. M., Class, Status and Power, Glencoe, 1953; Bensman J., Rosenberg B., Mass, Class and Bureaucracy, New Jersey, 1963; Centres R., The Psychology of Social Classes, Princeton, 1949; Cerber J. F., Kenkel W. F., Social Stratification in the United States, New York, 1954; Cole G., Studies in Class Structure, London, 1955; Dahrendorf R., Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, Stuttgart, 1957; Halbwachs M., Asquisse d'une psychologie des classes sociales, Paris, 1955; Wesołowski W., Studia z socjolocii klass i warstw społecznych, Warszawa, 1962; Bauman Z., Sociologie, Praha, 1965; Fergeová S., Sociální stratifikace v Maďarsku, Sociologický časopis, 1968, č. 6; Hegedüs A., Strukturální model socialistické společnosti a její rozvrstvení, v: Sociální struktura socialistické společnosti, Praha, 1967; Janičijević M., Teoreticko-metodologické problémy zkoumání sociální stratifikace, v: Sociální struktura socialistické společnosti, Praha, 1967; Sociologický časopis, 1967, č. 6 (tematické číslo).
Viz též heslo stratifikace sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)