Společnost organizační (PSpol)
Společnost organizační
Americká sociologie má několik slavných bestselerů: Millsovu Mocenskou elitu, Riesmanův Osamělý dav, Marcuseho Jednorozměrného člověka, Bellahovy Návyky srdce, Rostowův Nekomunistický manifest a v neposlední řadě knihu Williama H. Whyta Organizační člověk z roku 1956. Irena Dubská v předmluvě k českému vydání této knihy píše, že sice nejde o „nejpoučenější knihu“ kritického proudu americké sociologie (ale český čtenář by o ní měl vědět), dodejme se zpožděním téměř půlstoletým, že jde ale o knížku velmi poučnou. Soudobý kapitalismus (či ta vývojová fáze západních společností, jež vykazuje znaky „soudobého kapitalismu“) se označuje jako „dezorganizovaný kapitalismus“, jako sociální forma, která ztratila rysy rigidních systémů „fordistické éry“. Porozumět soudobé společnosti ale není dost dobře možné, nevíme-li, odkud vlastně přišla, jaké znaky si přinesla, když ještě byla „organizovaným kapitalismem“.
Whyte podrobil analýze spíše člověka tohoto období než společnost samu, ale i tak ukázal dost, abychom lecčemu ex post porozuměli. Autoři následující po něm ukázali, že podstata Whytova pohledu spočívá ve vyjevení hluboké ambivalence příslušnosti k organizačnímu systému: organizace žádá loajalitu, ale loajalita je ambivalentní ctnost, vyžaduje podřízení a současně by měla podřízenému ponechávat jistý prostor k volbě. Je ale taková volba reálná? Je vůbec možná? Whyte – a pro nás zde a nyní je jeho text tím aktuálnější, že jsme se ocitli v „pozdní fázi kapitalismu“, aniž jsme jeho „ambivalentní etapu“ v úplnosti prožili (a „vyhodnotili“) – ukazuje, že ambivalence organizačního kapitalismu se týká stejně tak řadového pracovníka jako úředníka, stejně tak reprezentanta firmy jako vědce pracujícího ve službách korporace. Hendrik Ruitenbeek říká toto: „Dnešní člověk nemůže před organizační strukturou utéci. Jestliže o ní ví více, pak si ovšem může uvědomit řadu pastí. Může využít poměrně velký prostor volby, který se mu nabízí. Může žít jako obročník, nikoliv jako pouhý vězeň – ať už spokojený nebo bouřící se“ (1963). Ale o to právě jde – „vědět víc“. Whyte ukázal, že člověk je v organizační pasti, aniž to ví – se všemi důsledky, jež to pro něho má. Ocitá se ve zdánlivě neřešitelných dilematech, třebas: „Zač by stál kapitalismus, ptají se dnes lidé, kdyby neměnil vyšší produktivitu ve více volného času, v příjemnější život? Pro organizačního člověka to má hluboký smysl, neboť má stejný odpor k přepracování a žaludečním vředům, jako měli jeho předkové. Je však rozpolcen. Věří ve volný čas, ale stejně věří v puritánský názor na dřinu plnou odříkání – jenže den má bohužel pouze 24 hodin.“
Whyte ještě nedohlédal tam, kde jsme my – totiž ke spotřební společnosti, v níž už opravdu nebude třeba „puritánského názoru“, aby se člověka plně nasytil předměty a činnostmi zpestřujícími jeho volnými čas. Ani jeho následovníci dokonce ještě na sklonku 70. let (např. R. Presthus) neviděli, že stojíme na prahu vysoce mobilní společnosti, v níž loajalita k organizaci ztratí svůj původní smysl. Co ale vyznávají – na rozdíl od kritického Whyta – je princip meritokracie, odměňovaného výkonu. Meritokracie je „kritickou hodnotou, nejen jako nejrealističtější, ale i nejspravedlivější nástroj realizace individuálních možností. Je to navíc funkcionální požadavek společnosti, a proto mě nepříjemně vzrušuje utopismus kritiků byrokracie a meritokracie“ (Presthus v roce 1978). Odmítnutí kriticismu ve vztahu k západní společnosti je samozřejmě provázeno odkazem na neúspěchy „reálného socialismu té doby“: „Nemám normativně nic proti socialismu britského typu. Mé závěry se prostě zakládají na pragmatickém přesvědčení, že socialismus jednoduše nefunguje mimo jiné proto, že spočívá na divoce optimistických předpokladech o dokonalosti člověka a je zatížen chybnou teorií lidské motivace.“ S tím nutno bezvýhradně souhlasit.
Připomínáme-li Whytův bestseler a koncept organizačního člověka a organizační společnosti, pak proto, že „dezorganizovaný kapitalismus“ je možná spíše proklamace než realita, a je-li realitou, pak je zatížen podobnými ambivalencemi jako „organizační společnost“. Rozpoznat, o jaké ambivalence jde, je úkolem soudobé sociologie.
Ostatně – ani meritokracie nefunguje (jak ukázala zejména francouzská sociologie v teorii „nových nerovností“) nijak samozřejmě. Zdá se tedy, že platí Whytova teze – „člověk je asi nepolepšitelný, ale je tu jiná představa a ta je dnes konečně praktická: polepšitelná je společnost“. Kvadratura kruhu pak spočívá v tom, že kritické teorie by společnost chtěly polepšit a radikální liberálové spoléhají na to, že se polepší sama. A co když se nepolepší? Stane se vůbec něco mimořádného?
Literatura:
Hilferding, R. [1903] 1961. Finanční kapitál: studie o nejnovější fázi kapitalismu. Praha: ČSAV
Presthus, R. 1978. The Organizational Society. New York: St. Martin’s Press
Ruitenbeek, H. 1963. The Dilemma of Organizational Society. New York: Dutton
Whyte, W. H. [1956] 1968. Organizační člověk. Praha: Svoboda
Viz též heslo kapitalismus nebo meritokracie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)