Společnost postimperialistická (PSpol)
Společnost postimperialistická
Jde o poněkud eufemistický termín, který chce naznačit, že důsledky rozpadu koloniální soustavy po 2. světové válce nejsou pro země tzv. třetího světa ani zdaleka jednoznačně negativní, jak se někdy tvrdí: definitivně prý mizí klasická forma viditelného vykořisťování levné pracovní síly a v podstatě neomezená exploatace přírodního bohatství. Teorie postimperialistické společnosti je přirozenou polemikou s klasickými koncepcemi imperialismu (jehož historická existence se samozřejmě nedá popřít – J. A. Hobson, V. I. Lenin, N. Bucharin aj.), podle nichž klasický imperialismus 1. využíval levné pracovní síly „zaostalých“ (koloniálních) zemí, 2. měl volný přístup k levným surovinám a 3. otevíral permanentně nové trhy pro nadbytek svých vlastních výrobků. Již v této době vzniká koncepce, podle níž je možné a nutné rozlišit centrum (velké kapitalistické mocnosti) a periferii (závislé koloniální země), ačkoliv pojmově toto rozlišení definitivně zavedl až v roce 1950 P. Preibisch a zpopularizoval je ve své teorii moderního světového systému Immanuel Wallerstein (1974–1989). Další teoretickou reflexí postkoloniálního období byla kromě teorie postimperialistické společnosti také (a především) vlivná teorie závislosti, podle níž sice zmizela viditelná forma ekonomické exploatace, byla však nahrazena neokoloniální formou ekonomické závislosti. Teorie závislosti funguje ve dvou „scénářích“: 1. pesimistickém (A. G. Frank), podle něhož trh s levnými surovinami není viditelný, protože do center se dostává prostřednictvím domácí buržoazie, která sama garantuje jistou míru nezbytné stability (tzv. kompradorská buržoazie), a 2. optimistickém (E. Cardoso a E. Faletto), podle něhož se země třetího světa postupně dopracují k tomu, že se míra jejich závislosti bude snižovat přímo úměrně růstu rozvoje vlastní technologické vybavenosti a růstu kvalifikovanosti pracovní síly.
Teorii postimperialistického vývoje systematicky (s ambicí položit základy „nové levicové politiky“) vyložil v impozantní historické i geografické perspektivě Immanuel Wallerstein, který na jedné straně koriguje klasický marxismus, z něhož poměrně důsledně vychází, na druhé straně se vzpouzí příliš mechanickému a zjednodušujícímu pojetí soudobého vývoje jako „globalizace“. Globalizační tendence podle Wallersteina totiž začaly dávno, protože kapitalismus, má-li smysl o něm koncepčně uvažovat, byl vždycky světovým a současně historickým systémem. Již ve své práci Historical Capitalism (1983) vymezuje tři analytické premisy: 1. kapitalismus je nutno zkoumat jako „ideální typ“, tedy nejen jaký je dnes, ale také jaký byl, z čeho a jak se vyvinul, je tedy nutno rozlišit kapitalismus jako „dokonalý systém“ od jeho běžného fungování v čase a prostoru; 2. kapitalismus je historický systém, jeho pochopení bez dějinných souvislostí je nemožné a 3. vnitřní strukturu kapitalismu je možné vymezit ve třech rozměrech – ekonomickém (produkce kapitálu a proměna „všeho“ ve zboží), politickém (role státu v boji o statky) a kulturním (role racionality a racionalismu). Ačkoliv některé názvuky jsou weberovské, Wallerstein nesdílí ani Weberovu představu o původu kapitalismu (z protestantské etiky), ani Marxovu tezi o dominantní roli „prvotní akumulace“. Vznik a vývoj kapitalismu byl složitější proces, pro nějž si Wallerstein vytváří základní oporu v rozlišení tří sfér, jež se historicky proměňovaly (podle Jonathana H. Turnera Wallerstein na globální, celosvětovou úroveň „pouze“ přenáší klasické marxovské třídní „vnitrostátní“, lokální členění): centrum je tvořeno zeměmi s velký spotřebním trhem, dobře placenou pracovní silou, relativně nízkým zdaněním, jež umožňuje akumulaci soukromého bohatství, vysoce rozvinutou technologií atd.; periferie jsou tvořeny zeměmi, jež disponují surovinami, o něž má zájem centrum, a protože periferní státy jsou v nevýhodném tržním postavení, dochází k nerovnoměrnému transferu bohatství; poloperiferie („semiperiferie“) jsou tvořeny malými národy uvnitř centra nebo periferními státy, jež vykazují jistou vývojovou dynamiku. Co je mimo tyto oblasti, je také mimo vlastní sociologickou analýzu. V současnosti, abychom byli určitější, jsou v centru Severní Amerika, západní Evropa, Austrálie a Japonsko, semiperiferii tvoří zbytek Evropy, Rusko a východní Asie, zbytek je periferie. Přirozeně, že postavení jednotlivých regionů (zejména „ekonomických tygrů“) se může měnit, ale proměna je obvykle dlouhodobý a komplikovaný proces.
Wallerstein ovšem tuto jednoduchou typologii dovádí k závěrům, jež nejsou zdaleka triviální. Pozice hegemona uvnitř centra je například problematizována třemi „objektivními procesy“: 1. musí mít výhodnou geografickou pozici (jakou mají např. Spojené státy), musí vykazovat 2. vysokou míru technologické vyspělosti a 3. vnitřního politického pluralismu (což není sice logicky úplně konzistentní, ale logika Wallersteinova je tato, ne jiná). Hegemon se může dostat do stadia „úpadku“, jak popsal mj. v práci z roku 2003, který je způsobován obvykle kombinací několika činitelů: 1. vlivem politických a ekonomických rivalů (posilování „konkurenčních ekonomik“); 2. vysokými náklady na udržování hegemonního statusu (SSSR kdysi tento pokus zaplatil totální ztrátou svého postavení); 3. poklesem vlastní produktivity; 4. extrémními požadavky a tedy i výdaji na vojenskou sílu a 5. úsilím udržovat vysokou životní úroveň jako záruku vnitřní stability. Úpadek hegemona může vést k významným dějinným proměnám a retrospektivně vidíme, že tomu tak skutečně bylo (proměny v postavení Španělska, Nizozemí, Velké Británie, zčásti Francie, Německa). Z toho Wallerstein odvozuje závěr radikálnější, než jaký nabízí logika a historická zkušenost, totiž nejen to, že Amerika může své postavení hegemona ztratit (ač není jasno, kdo by ji v této pozici střídal), ale především to, že může dojít a s vysokou pravděpodobností dojde k pádu kapitalismu jako světového systému (ostatně jiný kapitalismus ani není), dokonce k jeho vystřídání nějakou verzí „socialistické společnosti“: 1. „tytéž ekonomické, politické a vojenské faktory, které kdysi přispívaly k hegemonii USA, dnes nezadržitelně vedou Spojené státy k úpadku“; 2. zhroucení sovětského systému „neznamenalo, globální porážku levice“, ale naopak, „zbavilo ji břemene nepoužitelné leninské rétoriky a současně ohromně zatížilo světový liberální střed“; 3. „chudák kapitalista dnes zase musí utíkat, problém je ale v tom, že už není kam“, takže se snad naplní vize Josepha Schumpetera, že „kapitalismus se nezhroutí v důsledku svých selhání, ale v důsledku svých úspěchů“.
Wallerstein (na rozdíl od svých souputníků jako Walter Goldfrank, Warren Wagar, Christopher Chase-Dunn aj.) je v předpovědi opatrný. Sdílí nicméně tezi známého evolučního sociologa Stephena K. Sandersona, který má za to, že „ačkoliv se Marxovy předpovědi nevyplnily, Marx může mít v dlouhodobé perspektivě pravdu. Kapitalismus má v sobě více života, než Marx předpokládal, a ukazuje se, že je navýsost adaptabilní a rezistentní“ (1990). Na druhé straně „fatální rozpory“ kapitalismu povedou k celosvětové změně „výrobního způsobu“, který položí základy „světového socialistického systému se světovou vládou“. Této vize se není třeba příliš obávat, není militantní, snaží se být ale logicky konzistentní: jestliže je kapitalismus světový (historický) systém, pak i jeho „záměna“ nemůže být realizována na jiné než celosvětové úrovni. Zbývá otázka, v čemže Marx měl dlouhodobě pravdu, jestliže se v krátkodobých předpovědích evidentně mýlil? Je málo známo, že neblaze proslulý Manifest Komunistické strany (z něhož se cituje výzva ke „světové revoluci“, aniž se korektně dodá, že Engels tuto tezi v roce 1892 explicite odmítl jako zastaralou a nepoužitelnou) obsahuje již v roce 1848 tuto tezi: „Prastará národní odvětví byla zničena a jsou denně dále ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, jež už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny svážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejich tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky z vlastní země, vznikají nové potřeby, k jejichž uspokojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem“ (1848). Zajisté nejde o teorii globalizace, ale nepochybně o její anticipaci (rozvinutou ještě v tzv. Rukopisech Grundrisse); ostatně také proto Wallerstein ve svých úvahách s konceptem globalizace příliš nepracuje.
Teorie moderního světového systému, jejíž částí je i Wallersteinova vize postimperialistické společnosti, bývá kritizována z důvodů vědních i mimovědních, zejména se jí vytýkala zastaralá idea „cykličnosti“. Wallerstein se této námitce sice brání, ale konec konců – proč? Existují více či méně uznávané (byť možná sporně doložené) cyklické koncepce, z nichž jsou relevantní minimálně čtyři: slavná Kondratěvova teorie „dlouhých cyklů“ (která uvažuje o 55–48letých obdobích, jež se dále člení na periody, z nichž některé – podle J. H. Turnera – odpovídají marxovským periodám), Juglarova teorie pěti až sedmiletých cyklů, Kuznetsova teorie pětadvacetiletých cyklů (jež se týkají především centrálních a periferních zemí) a Schumpeterova teorie „dlouhých cyklů“ založená na periodicitě technologických inovací. Kuznetsova teorie je zajímavá tím, že si klade otázku po vysvětlení (proč zrovna pětadvacetiletá perioda s určitými znaky) a odpovídá hypotézou, že může jít o generační proměnu: po dvaceti letech vstupuje na scénu nová generace, která sice generuje nové požadavky a potřeby, současně ale musí saturovat potřeby „standardní“. Proto nejprve klesá zaměstnanost a produktivita, aby se rapidně zvedla s nástupem generace, která již disponuje penězi, jimiž stimuluje poptávku atd.
Svou koncepci Wallerstein sociologicky hájí generální tezí, že „analýza světového systému není teorií ani způsobem teoretizování, ale určitou perspektivou a kritikou jiných perspektiv… sama tato koncepce se vyčerpala tím, že pro výklad některých jevů přestala být užitečná“. Nicméně – „i tak jsme povinni začít psát nové učebnice sociologie pro první ročníky, protože lidé, kteří jsou zaujati studiem světového systému, si kladou základní otázky, jimiž překračují kategoriální aparát sociálních věd 19. století“ (1999).
Učebnice „globální sociologie“ se sice píší, ale Wallersteinova koncepce, jakkoliv respektovaná, v nich není dominantou. Sdílí se nicméně dvě jeho premisy, že totiž základní sociologický pohled na společnost musí být historický (musí se respektovat metodologický princip, který historiografie dávno přijala od Fernarda Braudela, totiž hledisko tzv. času dlouhého trvání, pohledu na delší časové periody, la longue durée) a že základní analytickou jednotkou už nemůže být stát ani „národní stát“, ale sociální systém a zejména „světový sociální systém“. Směr jeho vývoje může, ale s největší pravděpodobností nebude sledovat Wallersteinovu trajektorii. Nicméně – „nekamenujme proroky“, protože prorokování může stimulovat zdravý kriticismus a zejména hledání rozumnějších alternativ. Ostatně co jiného jsou sebedestruující (či „sebelikvidující“) proroctví (self-destroying prophecy), o nichž uvažoval Robert K. Merton, než právě pozorné vyslechnutí proroka: čím pravděpodobnější se zejména katastrofické proroctví jeví, tím obezřetněji a rychleji k němu musíme hledat alternativy.
Literatura:
Hobson, J. A. 1900. Capitalism and Imperialism in South Africa. London: Contemporary Review
Holubec, S. 2006. Úvod do teorie světových systémů. Nepublikovaný rukopis (Týž Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009)
Chase-Dunn, Ch. 1989. Global Formation. Oxford: Blackwell
Chase-Dunn, Ch. and Grimes, P. 1995. World System Analysis. Annual Review of Sociology, vol. 21: 387–417
Sanderson, S. K. 1990. Social Evolution: A Critical History. Oxford: Blackwell
Sanderson, S. K. 1995. The Great Transformations. The General Theory of Historical Development. Oxford: Blackwell
Wallerstein, I. 1974–1989. The Modern World-System, vol. I–III. New York & London: Academic Press
Wallerstein, I. 1983. Historical Capitalism. London: Verso
Wallerstein, I. [1999] 2004. Koniec świata jaki znamy. Warszawa: Scholar
Wallerstein, I. [2003] 2005. Úpadek americké moci. USA v chaotickém světě. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Wallerstein, I. [1998] 2006. Utopistika. Historické rozhodování ve 21. století. Praha: INTU
Viz též heslo imperialismus, civilizace, kapitalismus nebo teorie vývoje cyklické ve Velkém sociologickém slovníku (1996)