Společnost konce ideologie (PSpol)
Společnost konce ideologie
„Konec ideologie“, jak vcelku obecně známo, zvěstoval ve své proslulé knize Daniel Bell, když v roce 1960 prohlásil, že jsme vstoupili do věku, v němž ideologie ztratily smysl ze dvou důvodů: 1. „klasické ideologie“ vyjadřovaly třídní zájmy, potud měly legitimní smysl, právo na existenci, „dnes však vstupujeme do společnosti, která je beztřídní“ (řekněme, abychom si to nepletli s marxistickou hantýrkou – „mimotřídní“); 2. v ideologiích se projevuje konfliktní vztah mezi třídami, vrstvami a skupinami, mezi privilegovanými a deprivilegovanými, což v soudobým společnostech stále více ztrácí smysl, protože „společnost blahobytu“ a „sociální stát“ nejostřejší konflikty otupují. Doslovně – „ideologie mohou vést k nebezpečným konfliktům, což je naprosto zbytečné, protože sociální stát, decentralizace moci, systém smíšené ekonomiky a politický pluralismus činí jakoukoliv revoluci – ideologicky legitimizovanou – zhola nesmyslnou“. Podle Bella totiž proběhly dvě „tiché revoluce“ – za prvé se změnil způsob, jímž se lze dostat k moci (zmizelo následnictví a „prostá kontinuita moci“), a za druhé, což je podstatnější, došlo k zásadním změnám v povaze moci samotné – „technické vědění znamená dnes nesrovnatelně více než vlastnictví a politické postoje a stalo se – na rozdíl od bohatství v minulosti – základnou, na níž spočívá reálná moc“ (Bell, 1960).
Tento zdánlivě starobylý názor ovšem nejen našel odezvu v ideologické debatě o „konci ideologie“ (proti Bellovi se argumentovalo, že idea konce ideologie je sama ideologií), ale především měl reálnou základnu v tom, že vztahy mezi mocí, věděním a vlastnictvím se podstatně změnily a že – což je podstatné – z dějinné scény ustoupil jako „dějinotvorný činitel“ klasický proletariát. Tím ovšem nejvlivnější ideologie (která se sama za ideologii nepokládala, protože proklamativně byla „vědou“), totiž marxismus, ztratila reálný smysl a jako ideologie se stala archaickým muzeálním artefaktem. Podtrhněme – jako ideologie, nikoliv jako teoretický konstrukt, který dodnes není mimo duchovní horizont člověka pozdní doby. Ostatně klasický marxovský koncept „ideologie“ není zdaleka vzdálen soudobému uvažování o tom, jak je sociálně determinováno naše vědění (ať už je „reprezentací“ reality, nebo její konstrukcí či re-konstrukcí). Marx, jak známo, nepokládal ideologii, která vždycky vyjadřuje partikulární (třídní, skupinový) zájem, za vědomou lež, ale za zkreslení skutečnosti, jež je dáno optikou, kterou se na ni díváme. Tato optika sama je výslednicí našeho sociálního postavení a sociálních vztahů (někdy se připouští i dosažená úroveň vědění, zejména v přírodních vědách), do nichž jsme vpleteni. Jinými slovy, k ideologickému „převrácení skutečnosti dochází, aniž si to jednající uvědomují“ (píše Engels Schmidtovi v roce 1890). Ideologie jako „falešné vědomí“ byla ovšem v rámci marxismu vztažena ke všem ideologiím kromě marxismu samotného – což je ostatně „chyba“, jíž se stereotypně dopouštějí i koncepce daleko ctihodnější (např. se diskutuje o tom, nakolik se relativistická premisa dá vztáhnout na relativismus sám apod.).
Ideu „konce ideologie“ v 80. letech podpořil S. Lipset tvrzením, že došlo ke „konci svaté aliance mezi politikou a vědeckým odhalením podstaty světa“ a že ke svému konci dospěl nejen marxismus, ale i protestantismus, katolicismus, kapitalismus, fašismus, komunismus, sociální demokracie (1981). Masivní podpora ale nestačila – idea se vyčerpala tím, že se „zakonzervovala“ odporem ke studentskému hnutí, k ekologickým hnutím, protiválečným aktivistům, barevným minoritám, feministickému hnutí a především nekritickou adorací americké společnosti jako Good Society. Podobně nepříjemně znělo postmodernímu sluchu nadšené (a jistě nekritické) přijetí moderních technologií a sociologicky stěží přijatelná víra v jejich samospasitelnost. Technokratismus ideje „konce ideologie“ se stal počátkem jejího konce.
A přece – centrální teze postmoderní doktríny (a postmoderního vidění světa), totiž teze o „metanaracích“, velkých vyprávěních, jež legitimizují určitý stav světa, určité hnutí, určitý druh sociálního usilování (J.-F. Lyotard), je anticipována právě v teorii konce ideologie. Bellova a Lipsetova teze o konci ideologie je „prefigurací postmoderní kritiky všech velkých ideologií jako metanarací“ (Boyne a Rattanasi, 1990). V subtilnější podobě bychom mohli propojit řadu „konec ideologie – konec metanarací – konec metafyziky“, což aplikováno na sociální svět znamená řadu „raná postindustriální společnost – postindustriální společnost – postmoderní společnost“.
Bylo by jistě milé, kdyby tyto teoretické konstrukce skutečně fungovaly a kdyby se lidé dokázali podívat na svět i na sebe samé kritickým zrakem nezatíženým specifickou, partikulární, ideologickou optikou, kdyby dokázali žít bez metanarací a kdyby nepotřebovali legitimizační berle „velkých příběhů“. Ale není tomu tak. Realita se tomu vzpírá. Naštěstí nás postmodernisté utěšují, že ani ta nejreálnější realita není v naší mysli adekvátně reprezentována, protože nastal nejen konec ideologií a metanarací, ale i reprezentace. Útěcha trochu laciná, ale přece jen útěcha.
Literatura:
Bell, D. 1960. The End of Ideology. New York: The Free Press of Glencoe
Boyne, R. and Rattanasi, A. 1990. Postmodernism and Society. New York: St. Martin’s Press
Česnokov, G. D. 1978. Ot koncepcij istoričeskogo krugovorota k těorii „postindustrialnogo obščestva“. Moskva: Vysšaja škola
Lipset, S. M. 1981. The Political Man. Baltimore: Johns Hopkins University Press
Viz též heslo ideologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)