Společnost kreditních karet (PSpol)
Společnost kreditních karet
Sociologie posledních desetiletí se pohybuje jednak na pólu makrosociálních problémů, kde „nejmenší“ jednotkou je to, co by Sorokin označil jako „sociokulturní supersystém“ (například kapitalismus, pozdní modernita nebo transformující se společnosti východní a střední Evropy), jednak na pólu mikroproblémů, jejichž škála sahá od deskripce chovanců nápravného zařízení v místě X po chov domácích mazlíčků. Usilování sociologů o propojení obou rovin se nedaří, protože se děje buď na abstraktně akademické rovině, nebo v neovladatelném, protože nesmiřitelném sporu dvou metodologických paradigmat – kvantitativního („analytického“) a kvalitativního. A přesto již v Millsově Sociologické imaginaci nacházíme dichotomii, která nabízí metodologické řešení, totiž poukaz na to, že „soukromé starosti“ mají svůj zrcadlový obraz ve „společenských problémech“ a naopak. Tohoto podnětu (spolu s inspiracemi marxovskými, simmelovskými a weberovskými) využil George Ritzer, který ve fenoménu kreditních karet našel příklad jevu, v němž se přesně ona millsovská dichotomie vyjevuje v podobě zcela hmatatelné a transparentní: kreditní karta může být (a je) stejně tak zdrojem soukromých starostí jako „velkých“ sociálních (ekonomických, finančních) problémů, protože její užití se dotýká na jedné straně individuí a rodin a na druhé straně velkých ekonomických a finančních institucí, dokonce až v míře transnacionální, či globální.
Kreditní karty jsou „novými penězi“, protože jsou svým způsobem (jistě dočasným) uzavřením vývojové cesty, kterou prošla směna od přímé výměny produktů přes peníze v podobě kovových mincí (zlatých, stříbrných a z „levných kovů“) přes papírová platidla až k plastikové kartičce, jejíž rozšíření je jedním z produktů akcelerujícího světa: ještě ve 40. letech 20. století se o nich nevědělo, na počátku 21. století má přes 80 procent Američanů svou American Express Card a Evropané i Asiaté je úspěšně následují. Čistě ekonomický rozměr věci je mimo náš specifický obzor a kompetenci: autor ví, že by bylo třeba rozlišovat kreditní a debetní karty, karty podle výše povolených výdajů a výše úroků při jejich překročení atd., ale tento speciální aspekt, jakkoliv důležitý, je konkretizací obecného fenoménu „kreditní karta“. Kreditní karta je ze sociologického hlediska každodenním jevem s materiálním i symbolickým významem: kreditní karty totiž diferencují lidi (podle druhu karty a podle nakupovaného zboží) a vyjadřují jejich sociální postavení. Je to ale také – a to v míře nikoliv nepodstatné – symbol amerických hodnot: kreditní karta je nejen americkým vynálezem (v tomto ohledu není unikátní), ona je jediným americkým vynálezem, který „svět“ musí přijmout bez ohledu na své sympatie či antipatie k Americe, amerikanismu a amerikanizaci. Tato „silná teze“ se dá samozřejmě poměrně snadno empiricky dokázat – bez koka-koly i džínsů si lze národní kultury a civilizační celky docela dobře představit, jejich ekonomické fungování na konkurenceschopné úrovni soudobého světa bez kreditních karet nikoliv. Oprávněně tedy lze říci, že kreditní karta je více než cokoliv jiného symbolem amerických hodnot, aniž si to ovšem uvědomujeme se stejnou naléhavostí, jako je tomu u jiných amerikanizačních procesů.
Kreditní karta (budeme mít modelově na mysli American Express Card, ačkoliv podobnou službu by mohla plnit i Master Card či Visa Card) má přednost před všemi ostatními formami obchodního styku v tom, že na straně jedné jejímu majiteli umožňuje nakupovat více, než „si může dovolit“, a na straně druhé ekonomickému systému fungovat dynamičtěji, než kdyby byl závislý jen na „hotových penězích“. Kromě toho má kreditní karta ještě alespoň tři konkrétní přednosti, které ji specificky vymezují: 1. jejím prostřednictvím lze kupovat předměty všeho druhu, je v tomto ohledu nespecifická (není vázána na jeden typ zboží nebo na jeden typ obchodní sítě); 2. funguje bez geografického omezení (je předobrazem „globálního světa“) a 3. snižuje náklady na směnný akt a na manipulaci s penězi. Široké, ba masové použití kreditních karet ovšem předpokládá fungování náročné technologie – obrovské a technicky složité sítě, která propojuje individua s ekonomickými strukturami a tyto struktury navzájem.
Již Simmel ve své slavné Filosofii peněz upozornil na „pokušení neprozíravosti“ v souvislosti s dlužními úpisy a závazky: pokušení lehkomyslnosti roste přímo úměrně tomu, jak se vzdaluje ten, kdo kupuje, od „viditelných peněz“, které vydává. Ještě v Simmelově době (1900) ale bylo placení v hotových a placení na úvěr spojeno se zřetelnou sociální diferenciací. Simmel cituje anglického obchodníka, který říká, že „obyčejný člověk je ten, který kupuje za hotové, gentleman pak ten, komu poskytuji úvěr a on mi platí za půl roku šekem“. Tato relace ale předpokládala – v Simmelově době – vztah důvěry mezi věřitelem a dlužníkem, vztah, který kreditní karta nepředpokládá: je mechanická a nemá „city“ (podrobněji o tom v Shakespearově Kupci benátském), fenomén „důvěry“ je situován možná do jiných oblastí socioekonomického života, ale do manipulace s kreditními kartami integrován není. A přece: v úvahách o důvěře v postmoderní době se nejednou zdůrazňuje relace mezi novými typy rizik a novou či obnovenou důvěrou, bez níž by nebylo možné s těmito riziky žít. Kreditní karta je však přece také rizikem, alespoň potenciálním: nejenže umožňuje vydávat více, než si „klient“ může reálně dovolit, ale je k tomuto (historicky bezprecedentním typem masového konzumu) přímo nabádán. Banky se předhánějí v tom, co nabízejí – zdarma vyřídí žádost, výrobu karty, poskytnou úvěr třebas do šesti týdnů, pojistí vás proti zneužití karty, nabízejí automatickou blokaci karty atd. Současně však upozorňují na to, že překračování stanoveného limitu je sankcionováno poplatky vpravdě horentními (v minulosti se mluvilo o „lichvě“, tento pojem z bankovního a finančního slovníku zcela vymizel, protože je pravděpodobně příliš „morálně zatížen“).
Někteří autoři ale poukazují na to, že „svět kreditních karet“ je vlastně také světem velkého podvodu, který se páchá na všech jeho účastnících – na majitelích karet, na institucích, které s nimi ekonomicky manipulují (riziko nesplaceného a nesplatitelného dluhu, jež je zčásti nepochybně do celého mechanismu zabudováno), ale dokonce na „globální ekonomice“, která je vlastně „velkou společností kreditních karet“ atd.
Existující obranné mechanismy jsou spíše psychologické než jiné: svět kreditních karet vyžaduje, aby držitel věděl o signálech rizik, aby věděl, že existuje „kreditový abúzus“ (sklon nadužívat karet, podobně jako je tomu u těch, kteří propadli hráčské vášni, tzv. gamblerů), a aby dokázal rychle redukovat reálné a potenciální škody, jež z užití či nadužití karet vyplývají.
Samozřejmě, že svět kreditních karet je analogický mcdonaldizované společnosti s její do krajnosti vyhrocenou racionalitou: i on je spočitatelný, i on je predikabilní, i on je efektivní. Ale navíc – na rozdíl od fast food restaurací jde o svět totálně depersonalizovaný: není v něm ani úředník, ani slečna za přepážkou, ani obsluha, jen možná a někdy neosobní „finanční poradce“. A zase – i zde jako u všech konkrétních podob pozdně moderní společnosti (Ritzer trvá na tom, že společnost kreditních karet je „tvrdě moderní“, nikoliv postmoderní, protože standardní znaky postmodernity nevykazuje) – kreditní karty jsou ambivalentním fenoménem, jevem, který vede jedním směrem k lidským tragédiím a druhým směrem k efektivnímu využití moderních technologií, ke skutečnému obohacení lidského života. A tak nezbývá než opakovat starou moudrost, že nejlepší obranou proti „kultuře, která dobyla svět“, je učinit si z ní svého sluhu, což předpokládá chladný rozum, jistou míru vědomé askeze a schopnosti odložit okamžité uspokojení jakkoliv naléhavé potřeby. Jinými slovy – návrat k umírněné weberovské „protestantské etice“, která stála na počátku cesty euroatlantické civilizace k modernímu kapitalismu, jíž se člověk společnosti kreditních karet tak snadno a rád vzdává.
Literatura:
Ritzer, G. 1995. Expressing America. A Critique of the Global Credit Card Society. Thousand Oaks (CA): Pine Forge Press
Simmel, G. [1900] 2011. Filosofie peněz. Praha: Academia
Viz též heslo peníze ve Velkém sociologickém slovníku (1996)