Společnost nedostatku (PSpol)
Společnost nedostatku
Společnost nedostatku je poměrně frekventovaný pojem ve futurologických a prognostických studiích (pomineme-li čistě ekonomickou literaturu, pro jejíž posouzení nejsme kompetentní). Za společnost nedostatku se v nich pokládá taková „societa“, která většině obyvatelstva není schopna zaručit (nebo obyvatelstvo v rámci daných sociálních a ekonomických struktur není schopno produkovat) tolik produktů, aby bylo možné saturovat více než jen základní potřeby, v podstatě potřeby přežití, tedy prostou stravu, ošacení a chudé bydlení; v krajních případech dokonce ani to ne. Tento typ společností není v soudobém světě, na nějž nezřídka nahlížíme zjednodušujícím prizmatem evropoamerické civilizace s její životní úrovní a povahou „společnosti nadbytku“, ani zdaleka výjimečný. Společnosti nedostatku jsou nadto velmi často společnostmi, v jejichž čele stojí zkorumpovaná a extrémně bohatá elita, která zneužívá zahraniční pomoci a devastuje vlastní přírodní zdroje. Paradox společností nedostatku patrně spočívá v souběhu dvou procesů, jež zkoumají analytikové globální ekonomiky a sociologové globalizujícího se světa: 1. v rozporu mezi velkými a bohatými surovinovými zdroji a neschopností je dostatečně využívat, zdroji, jež současně přitahují „mezinárodní kapitál“, dokonce za cenu militárních výbojů; 2. v rozporu mezi humanitární pomocí, která sama o sobě nedostačuje většinou ani mírnit až tragický nedostatek základních potravin a předmětů saturujících základní potřeby, a neschopností (a neochotou) bohatých zemí vyvážet nikoliv produkty, ale „know how“.
Zdánlivým východiskem ze začarovaného kruhu chudoby a krajního nedostatku provázeného hladomory (v době, kdy „první svět“ žije v blahobytné a permisivní společnosti) je globalizace, proces, který by mohl – ve svých důsledcích – vést k relativně (či aspoň uspokojivě) rovnoměrnému rozdělení bohatství. Ve skutečnosti je globalizace procesem, který stav nedostatku prohlubuje, mimo jiné tím, jak paradoxně posiluje postavení malých (!) států. V epoše globalizace nedochází ani tak k intenzivnímu splývání a sjednocování národních států, ať už tradičních či nových, jako spíše ke vzniku nových a slabých státních útvarů: „Lze říci, že se rozvinul nezadatelný zájem na slabých státech, tj. takových státech, které jsou sice slabé, nicméně nepřestávají být státy. Předběžnou a poslušně dodržovanou podmínkou vzniku nároku na finanční pomoc světových bank a finančních fondů je dokořán otevřít brány a vzdát se jakékoliv myšlenky na samostatnou ekonomiku“ (Bauman, 1998). Podle Anthonyho Giddense „globalizace vytváří svět vítězů a poražených s nevelkým počtem lidí na rychlé cestě k prosperitě a většinou odsouzenou k životu v bídě a beznaději“ (1999). Hrozivost statistik samozřejmě vypovídá jen málo o realitě „žitého světa“ v oblastech chudých společností: podíl nejchudší pětiny populace na globálním příjmu klesl od roku 1989 do roku 1998 z 2,3 na 1,4 procenta, v subsaharské Africe je ve dvaceti zemích reálný příjem na osobu dnes ještě nižší, než byl na konci sedmdesátých let. Giddens mluví o „globálním plenění“, jež se projevuje nejen v tom, na co neúnavně poukazují ekologové (ničení deštných pralesů, úbytek vodních zdrojů atd.), ale i v tom, že nadnárodní společnosti do zemí třetího světa dovážejí zboží, které je ve vyspělých zemích zakázáno, například léky s prošlou záruční lhůtou, pesticidy, cigarety s vysokým obsahem dehtu atd. Čeho je ale nadbytek, jsou pravděpodobně „kalašnikovy“ – prodejní cena jednoho samopalu nepřevyšuje deset dolarů! Zmínka o „nejslavnějším samopalu všech dob“ je zcela na místě: jeho snadná dostupnost (a permanentní lokální války, které se zacyklují i tím, že existují snadno dostupné technické prostředky k jejich vedení) vede k tomu, že v nejchudších zemích světa vyrůstá již třetí generace mladých mužů, kteří nikdy nic jiného než „válčení“ (a vraždění včetně genocid) neprovozovali. Zde je tragický počátek, který rozuzlit zatím žádná teorie nedovede.
A je těch teorií samozřejmě nadbytek – od teorie závislosti, teorie světového systému (o vztahu centra a periferie), „nových“ teorií závislosti (např. Willam Warren, který tvrdí, že závislost a bída nejsou v nutném kauzálním vztahu) až k sociální filozofii katolické církve či koncepci „soucitného kapitalismu“, jak ji navrhl zakladatel hnutí AMWAY Rich DeVos. Samozřejmě, že klíčová otázka – stejně tak naléhavá jako jednoznačně nezodpověditelná – zní: Kdo je vinen bídou třetího světa? Nejlacinější odpovědí je aplikace klasického libertariánského modelu, který individuální vinu člověka za vlastní chudobu přenáší na celé populace: každý si je svou bídou vinen sám. Opomineme tuto tupohlavou tezi, která nerespektuje reálná specifika tradičních společností zemí třetího světa s jejich klanovou diferenciací, specifickou sociální organizací a neevropskou stratifikací, premoderními formami „státní“ moci atd. a zejména tragicky nerovným postavením žen. Zajímavější je spor uvnitř katolické církve, kde proti sobě stojí, či spíše stála, na jednom pólu „teologie osvobození“, která od svého vzniku prosazovala ostrou kritiku zejména latinskoamerického kapitalismu, a „umírněný socialismus“, který je schopen zajistit obživu alespoň těm nejchudším: „Hlavní vinu na ekonomické závislosti našich zemí mají mocnosti, jejichž jedinou aspirací je nezřízená posedlost ziskem. Tato posedlost vede k ekonomické diktatuře a k mezinárodnímu peněžnímu kapitalismu“ – shodli se latinskoameričtí biskupové na konferenci v Mendellínu v roce 1968. Michael Novak, jemuž nebudeme upírat ani sociální cit ani znalost katolické doktríny církve, je na pochybách, není-li příliš laciné přenášet veškerou odpovědnost za vlastní bídu na jiné, a volí proto poněkud vykonstruovaný argument jakýchsi virtuálních dějin (co by se stalo, kdyby se události od určitého bodu vyvíjely jiným směrem), který je ale zajímavý svou potenciální analogií s weberovským „evropským zázrakem“. Novak konstatuje, že Severní i Jižní Amerika měly v určitém časovém bodu nejen stejné startovní možnosti, ale i stejný ekonomický potenciál. Zatímco v Severní Americe ale došlo k jeho aktivizaci, v Jižní Americe se tak nestalo: vysvětlení „nutno hledat v odlišné podstatě politického, ekonomického a morálně kulturního systému“ (1991).
Je nepochybné, že problém chudoby souvisí i s tím, na co poukazují teorie tzv. postkolonialismu, že totiž rozpad koloniálních říší nevedl ke vzniku nových státních forem a fungujících ekonomik, ale ke vzniku „neokolonialismu“, který se projevuje mj. permanentními válkami a konfliktní a konfliktogenní situací ve většině zemí třetího světa. Francouzský filozof André Glucksmann píše: „V bouřlivém víru rozpadu koloniálních říší braly za své tisícileté tradice. Správní struktury, odvěké vazby a obyčeje byly vystaveny systematickému ničení. Dvě třetiny nám podobných lidských bytostí ztratily u výstupu z tohoto historického otřesu svá poznávací znamení… Ve všech čtyřech světových stranách našeho univerza se rozmáhají rybníky s potěrem mladých a ještě mladších válečníků, svlečených do půl těla nebo oblečených do uniforem, kteří jsou ovládáni všichni stejnou žádostivostí dobýt pro sebe za každou cenu obydlí, prýmky, ženy a bohatství. Ambiciózní státy mohou bez sebemenších problémů mezi tímto potěrem hledat potřebné vrahy, aby podporou různých forem terorismu získávaly moc a vliv nelegálními cestami“ (2006). Souvislost bídy, nedostatku a války je nenáhodná: války se vedou o zdroje, ať už jsou jimi suroviny, ženy nebo „Lebensraum“, a na jejich počátku stojí většinou zneužitá lidská bída oblečená do nacionalistických či kmenových hesel.
Problém chudých zemí, ať už je na jejich bídě spolupodepsána nenasytnost určité části společností bohatých či nikoliv, s sebou ovšem nese řadu dalších problémů, jež se promítají nejen do ekonomiky, ale i do demografické a tedy i sociální struktury vyspělých zemí. Pravidlo, že čím chudší společnost, tím dynamičtější růst populace, se projevuje nejen ve vysoké úmrtnosti v chudých zemích, ale zejména v rozsáhlé migraci, která může být po určité době nezvládnutelná „standardními prostředky“, v neposlední řadě proto, že je v tomto rozsahu bezprecedentní. Mají-li alespoň částečně pravdu latinskoameričtí biskupové, že vyspělé země „dávají do rukou svých reprezentantů, tedy reprezentantů cizích zájmů v chudých zemích, nekontrolované pravomoci, jež nestimulují žádný zájem a trvalou starost o blaho vlastních zemí,“ pak může být s vysokou pravděpodobností uveden do života apokalyptický scénář, jehož podobu si jen stěží umíme představit. A opět a znovu – žijeme totiž v bezprecedentním světě, který nemůže opakovat žádnou z již vyzkoušených strategií. Ostatně takové strategie bohužel ani neexistují.
Literatura:
Bauman, Z. [1998] 1999. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta
DeVos, R. [1993] 1995. Súcitný kapitalizmus. Kto pomáha druhým, aby si dokázali pomôcť, pomáha sebe. Bratislava: Open Windows
Galbraith, J. K. 2002. The Voice of the Poor: Essays in Economic and Political Persuasion. Connecticut: Harvard University Press
Giddens, A. [1999] 2000. Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Glatzer, W. (ed.). 2002. Rich and Poor: Disparities, Perceptions, Concomitants. Dordrecht & Boston: Kluwer Academic Press
Glucksmann, A. 2006. Světu hrozí „somalizace“. MF Dnes, příloha Kavárna, 1. července
Novak, M. [1991] 1992. Duch demokratického kapitalismu. Praha: Občanský institut
Rossija – novaja socialnaja realnosť: Běgatyje, bědnyje, srednij klass. 2004. Moskva: Nauka
Schretz, T. W. 1993. The Economics of Being Poor. Oxford: Blackwell
Viz též heslo „třetí svět“ ve Velkém sociologickém slovníku (1996)