Společnost volby (PSpol)
Společnost volby
Společnost je tím otevřenější a svobodnější, čím větší možnost volby dává svým členům. Toto trivium nutno uvést, abychom hned na počátku vymezili teoretický rámec následující úvahy: nepůjde ani tak o detailní reprodukci a komentář k teorii racionální volby (rational choice theory) nebo k teoriím „veřejné volby“, ale spíše o rozbor socioekonomické koncepce, která volbám (rozhodování), jež lidé v sociálním životě činí, nepřipisuje apriori žádná hodnotící adjektiva.
Teze, že lidé se v sociálním životě vždycky (nebo převážně) rozhodují racionálně, je totiž opovážlivě hodnotící předpoklad, který tvrdí (v souladu s klasickými ekonomickými teoriemi a s ideálním typem „ekonomického člověka“), že lidé jednají vždycky tak, aby maximalizovali svůj zisk a minimalizovali ztráty. V jiné terminologii, aby svým jednáním dosahovali maxima odměn a vyhnuli se současně všem „trestům“ (behavioristické pojetí sociálního chování jako směny odměn a trestů, které samozřejmě sféru sociální směny rozšiřuje i mimo oblast čistě ekonomickou). Abychom nicméně dostáli elementární informativní povinnosti, zrekapitulujeme toto pojetí ze dvou důvodů: 1. má silnou oporu v dosud vlivné smithovské ekonomické tradici a 2. v posledních desetiletích se podstatně proměňovalo tím, jak do původně zcela utilitární koncepce vstoupily prvky teorie skupinové solidarity. Tedy: 1. Lidé jsou ve svém jednání orientováni k dosahování cílů. 2. Lidé disponují hierarchicky uspořádaným souborem preferencí o užitečnosti určitých statků nebo činností. 3. Při volbě směru jednání lidé provádějí racionální kalkulaci, jež se týká a) míry užitečnosti v hierarchii, b) nákladů zvolené alternativy a c) optimálního způsobu maximalizace užitečnosti. 4. Emergentní (nově vzniklé, nezáměrné) sociální jevy vznikají v důsledku racionálních aktů individuí.
Inovace, která do tohoto elementárního schématu byla vnesena, spočívá mj. v tom, že někteří autoři zdůraznili význam skupinového jednání: některých cílů individuálně dosáhnout nelze a lidé se proto k jejich dosažení musejí sdružovat. Prapůvod má tato teorie jednak u Adama Smithe, jednak v klasické antropologické teorii sociální směny.
V celém tomto pojetí, jež má ostatně solidní základy matematické (např. v teorii her), není ani tak iritující předpoklad „egoistického individua“ sledujícího svůj individuální zájem a tím přispívajícího původně k obecnému blahu (dnes ke vzniku „emergentních struktur“), ale předpoklad jakési „totální racionality“, racionality, která je obsažena v každém individuálním aktu, v každém lidském rozhodnutí (i když i tento předpoklad relativizoval Gary. S. Becker ve své ekonomické teorii neracionálního, tedy tradičního, imitativního, zvykového jednání). Dovolme si formulovat opačně iritující předpoklad, že totiž ve společnosti hojnosti či blahobytu, v níž má člověk relativně největší množství disponibilních voleb, činí také největší množství neracionálních rozhodnutí. Celý svět reklamního byznysu přece není veden k ničemu jinému než k tomu, aby člověk učinil původně nezamýšlené, tedy v posledku neracionální rozhodnutí. Skutečnost, že české domácnosti byly na sklonku roku 2005 zadluženy několika miliardami korun, to dokládá dokonce elementárním ekonomickým faktem. Ostatně vynikající ekonom počátku 20. století Vilfredo Pareto dobře věděl, co činí, když z oblasti „čisté ekonomie“ přestoupil na pole velmi nečisté sociologie ovládané „alogickým“ „a-racionálním“ jednáním, jež až zpětně racionalizujeme, hledajíce pro svá nerozumná rozhodnutí rozumné vysvětlení. Freudovská psychoanalýza jedním svým rozměrem s tímto pohledem na lidskou psychiku ostatně harmonicky souzní.
Na druhé straně nelze podcenit skutečnost, že je asi nesporné, že „jedním z nejpodstatnějších faktů moderního života je rozšíření sféry volby“ (Dovring, 1971). Právě tento fakt však byl již několikrát analyzován v jeho vnitřní rozpornosti: na jedné straně díky němu lidé vnímají svobodu jako samozřejmost (což zejména v „nových demokraciích“ není nijak povzbudivé), na druhé straně množství nezbytných voleb problematizuje svobodu jako mimořádně náročný stav permanentního rozhodování – frommovský „útěk ze svobody“ je toho metaforickým vyjádřením. Lidé se dovedou ze svobody těšit, ale mohou se svobody také bát: svoboda je nejen právo, ale také úkol. Fromm ukázal na tři základní mechanismy „úniku před svobodou“: 1. autoritářství (kdy se zbavujeme autonomního Já a usilujeme o sloučení s něčím jiným, mimo sebe, jinak řečeno delegujeme svou odpovědnost volby na někoho jiného), 2. destruktivita jako činnost, jíž prostě likvidujeme to, co nás ohrožuje, co po nás žádá samostatné rozhodování a odpovědnost – „destruktivita je únikem před nesnesitelným pocitem bezmocnosti, protože usiluje o odstranění všech objektů, s nimiž se musí vyrovnat“; jsou společnosti, které této dispozice lidského srdce ke zlu programově využívají (což Fromm popsal podrobně v jiné knize), a konečně 3. konformita jako stav, v němž „jedinec přestane být sám sebou, vnitřně si osvojí model osobnosti, který mu nabízejí kulturní vzorce, a proto se stane přesně takovým, jako jsou ostatní a jak to od něho očekávají“. Frommova analýza není cenná v jednotlivostech, ty najdeme i u jiných autorů (únik i konformismus u Mertona, případně destruktivitu jako verzi mertonovské „rebelie“), cenné je zakomponování celé individuálně psychologické (psychoanalytické) koncepce do makrostrukturální analýzy zejména totalitních režimů.
Odmítněme naříkání, že máme příliš mnoho problémů, neboť každá doba měla své problémy, odmítněme i příliš radikální tezi, že naše společnost je nemocná, protože přece „všechny dynamické společnosti jsou nějak nemocné“ již proto, že některá z jejich komponent nefunguje optimálně. Buďme také opatrní ve vztahu ke stížnostem, že naše doba je příliš materialistická, že pokládá zájem o hmotné věci za prioritu a kulturu, náboženství a morálku klade v hierarchii hodnot níže, než tomu bylo v minulosti. Právě minulost jako „referenční rámec“ nás totiž vede k umírněnosti: lidé minulých epoch měli nesrovnatelně méně disponibilních voleb a tyto volby navíc byly krajně nerovnoměrně rozděleny. Pro současnou „společnost volby“ platí, že dnes je mnohem více statků (materiálních i duchovních), z nichž lze vybírat, a mnohem více těch, kdo vybírat reálně mohou. Činí-li své volby racionálně či neracionálně, „mravně“ či „marnotratně“, je otázka poněkud jiná. I zde srovnání s minulostí poslouží poměrně dobře. Jacques Le Goff a řada jeho žáků ve svých analýzách chování středověkého člověka ukazují, že lidé minulosti (ostatně ne tak dávné) nebyli mravnější než my a nebyli spirituálnější než my na základě svého rozhodnutí („volby“), ale z nutnosti: reálná volba byla vyhrazena šlechtě, duchovenstvu, „mandarínům“, později byrokracii vyšších stupňů, střední a vyšší buržoazii. Soudobé západní společnosti (včetně naší) jsou nesrovnatelně egalitárnější, což nikterak neznamená, že by byly stratifikačně „ploché“, příjmově nediferencované, že by neměly své opravdu bohaté a své opravdu chudé. Množství možných voleb se ale zmnožuje také intenzivním kontaktem mezi odlišnými kulturami. A navíc neopomeňme, že i „negativní volba“ je volbou: v našich společnostech existují minority, které se vědomě neúčastní soutěže v nabývání statků: konflikt nenasytnosti a skromnosti má nadto svou makrostrukturální analogii v „setkávání globálního světa slumů s globálním světem blahobytu“.
Společnost volby je také společností rostoucích (a nikdy neukojitelných) očekávání a dynamizující se nenasytnosti: tím se samozřejmě a logicky propojuje s komplexem problémů a témat spotřební společnosti. A opět – společnost volby je příjemná společnost, která akceleruje technický i kulturní pokrok, která díky rozvinuté komunikaci a globálně propojené obchodní síti umožňuje saturovat téměř jakoukoliv potřebu. Současně vykazuje a často dramaticky vyjevuje své ambivalentní znaky – znehodnocení tradičních hodnot, nekritické nadšení pro permanentní inovaci, soutěživost v oblastech, které jsou de facto sociálně marginální, atd. Proti narkomanii volby bude i v budoucnosti stát Diogénes procházející tržištěm se slovy – Ó, kolik věcí, které nepotřebuji… A snad i sv. František z Assisi.
Problém společnosti volby není ve volbě samé, ale v tom, že únava z permanentní volby může vést k sociální pasivitě a totální konformitě: počátkem konce skutečné svobody není násilí, ale právě pasivita a neochota vzepřít se destruktivitě, jak správně předpokládal Fromm.
Literatura:
Abell, P. 1991. Rational Choice Theory. Aldershot: E. Elgar
Becker, G. S. 1976. The Economic Approach to Human Behavior. Chicago: The University of Chicago Press
Dovring, F. and Dovring, K. 1971. The Optional Society: An Essay on Economic Choice and Bargains of Communication in an Affluent World. The Hague: Nijhoff
Fromm, E. [1941] 1993. Útěk ze svobody. Praha: Naše vojsko
Fromm, E. [1973] 1997. Anatomie lidské destruktivity: Můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Praha: Nakladatelství Lidové noviny
Green, D. P. and Shapiro, I. 1994. Pathologies of Rational Choice Theory: A Critique of Application in Political Sciences. New Haven: Yale University Press
Le Goff, J. (ed.). [1993] 1996. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad
Viz též heslo racionalita nebo svoboda ve Velkém sociologickém slovníku (1996)