Hagiografie
hagiografie – (z řec. hagios = svatý; grafein = psáti) – liter. žánr, který se vyvinul z mučednických akt neboli martyrií, tj. z římských protokolů z doby pronásledování křesťanů. H. se formovala v 3.–6. st. n. l. a nynější podoby dosáhla ve 13. st. Od počátku bylo účelem h. vzbuzení úcty ke svatým a ne věrné hist. vylíčení jejich životů. Autoři hagiografické literatury se snažili udělat ze světců hrdiny hodné následování, vytvářeli vzory chování. Zákl. motivem obvykle bývá světcův vítězný boj s pokušeními, věrné setrvání ve víře navzdory všem překážkám. Některé dějové zápletky se často (pouze s drobnými obměnami) opakují. Pro liturgické potřeby (podklady ke kázáním) byly od středověku sestavovány sbírky hagiografické literatury, tzv. acta sanctorum (skutky čili životy svatých), jejichž koncepce byla ovlivňována také polit. aspekty. V současnosti se v h. klade daleko větší důraz na hist. autentičnost. Nauka o svatých se nazývá hagiologie.
hagiography hagiographie Hagiographie, Lebebnsbeschreibung der Heiliger agiografia
Literatura: Vidmanová, A.: Legenda aurea. Praha 1984; Nový, R. a kol.: Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Praha 1987.