Karteziánství

karteziánství – (z fr. cartésianisme, odvozeného od lat. transkripce jména R. Descarta Cartesius) – název pro filozofii René Descarta, jeho stoupenců a následovníků. Principy Descartovy filozofie jsou: sebevidence poznávajícího já (cogito), jasnost a zřetelnost jako kritéria pravdy, pojetí hmoty jako rozprostraněnosti, mechanistický výklad přírody, dualismus ducha a těla, metodická pochybnost, racionalismus, ocenění matematiky a dedukce jako poznávacího přístupu, zavržení veškeré předchozí filozofie, zdůraznění osobní zkušenosti a vnitřního obratu v protikladu vůči jakékoli „vnější“, tj. polit. nebo náb. autoritě. Myšlení pomocí „jasných a zřetelných myšlenek“ spoluzakládá Descartův racionalismus spolu s přesvědčením, že každé správně vedené myšlení může dospět k jistému poznání pravdy. Descartes vychází z metodické pochybnosti o všech věcech a dospívá k poznání, že tím, že pochybujeme, naše myšlení zakládá naši první jistotu, z níž můžeme odvodit jistotu naší existence („cogito ergo sum“). Stejně tak můžeme odvodit jistotu o existenci Boha z pojmu nekonečna, který v sobě máme, a jistotu o existenci světa z pocitů, jaké nám o hmotném světě zprostředkovává naše tělo. Svou morální filozofii dělí Descartes na prozatímní morální filozofii (než budeme moci opřít naše jednání o skutečně pravdivé poznání) a na definitivní morální filozofii (opřenou o pravdivé poznání). Na jeho stoupence a na vývoj moderní vědy mělo velký vliv i jeho pojetí světa, vyložené ve zvl. spise, a jeho objev analytické geometrie. Ze stoupenců k. vynikají především G. W. Leibniz, B. Spinoza a N. Malebranche. Leibniz rozvinul především karteziánskou fyziku – nezávisle na I. Newtonovi vytvořil diferenciální počet a objevil správné vyjádření zákona o zachování energie, který ovšem pochopil jako duchovní sílu, jež způsobuje pohyb ve světě. Leibniz jako skutečný polyhistor byl rovněž činný v jiných oborech (zejm. ve fyzice a matematice a v historiografii). Malebranche se snažil o takové pojetí karteziánského cogito, jež by umožnilo tvrdit, že v základu našeho myšlení je přítomen sám Bůh. Své k. opírá o mystickou intuici. Naproti tomu B. Spinoza rozvíjí k. v duchu absolutního racionalismu jako panteistickou (materialistickou) filozofii člověka. Hluboce ovlivnil filozofii J. G. Fichta, F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela. Spinozova „politická filozofie“ reflektuje již zrod novodobé měšťanské společnosti. K. se dovolávají ještě v 18. st. materialističtí myslitelé, jako D. Diderot a d'Alembert, a to přes rostoucí kritiku Descartovy fyziky.

Cartesianism cartésianisme Kartesianismus cartesianismo

Literatura: Descartes, R.: (1637) Rozprava o metodě. Praha 1947; Descartes, R.: (1641) Úvahy o první filozofii. Praha 1970; Major, L. – Sobotka, M.: Světonázorový význam Descartovy přírodní filozofie. Praha 1977.

-- Petr Horák