Manýrismus

manýrismus – (z it. maniera = návyk) – v původním smyslu v rámci kritiky umění je to hodnotící pojem, označující výtvarný a liter. styl hledající dokonalost v opakovaném napodobování význ. děl a vyúsťující v návyk, při němž tvořivost, osobitost a niternost zaniká v závazné vnější formě. Dějiny umění jej chápou jako směr, který přejímá určité znaky dřívějších výtvorů a nechává je ustrnout v deformované podobě, aby tak vyjádřil životní pocit odcizení. M. je uváděn v protipólu ke klasickému umění jako soc. a psych. podmíněné estetické chování vůči světu, zproblematizovanému světonázorovou krizí. Prvotně se označení vztahuje k období pozdní renesance, v němž dochází ke kap. odosobnění tržních vztahů, nově vznikající instituce působí proti člověku a přírodovědný scientismus nachází svou obdobu v byrokratizaci veřejné správy (W. Shakespeare zmiňuje zvůli úřadů, N. Machiavelli odhaluje rozdvojenost kritérií polit. a soukromoobčanského jednání, K. Marx z těchto procesů vyvozuje ztrátu univerzální podstaty člověka v abstrakcích vzájemně odtržených oblastí života, G. Simmel následující tragédii kultury). V této době geocentrická představa vesmíru je nahrazena heliocentrickou, christocentrismus antropocentrismem, univerzální katolicismus reformací a protireformací. Obdobou hrdinova „zániku bez viny“, příznačného pro soudobou tragédii, je „spása bez zásluhy“ v protestantském učení o predestinaci. Zhroucení náb. zaručované jednoty světa vyvolává obraz jeho roztříštěnosti a otevřenosti. O postižení těchto jevů usiluje nadále veškeré tzv. moderní umění. Rozklad renesančního humanismu, založeného na sebeuspokojivé samozřejmosti vztahu ke světu, nastoluje problém vykořeněnosti a bezmocnosti člověka. Obranným mechanismem proti nim a zároveň psych. poruchou se stává vyhrocený egocentrismus, příp. narcismus nebo melancholie (T. Campanella např. ztotožňuje vědění, sebeodcizení a šílenství).

Umělci byli zřejmě první, kdo s přeměnou díla ve zboží výrazně pocítili důsledky odcizení a reagovali na ně. M. v jejich tvorbě odpovídá ztrátě světonázorových jistot ve vědě, náboženství i politice. Klasické zásady souladu obsahu a formy, vyváženosti a ekonomie výrazových prostředků, řádu a pravidelnosti, racionalismu a realismu zobrazení skutečnosti jsou zde obdobně jako další ideály rozrušeny odkrytím klamnosti světa. Manýristická literatura vytváří osamocené, skepsi propadající postavy Dona Quijota, Dona Juana, Fausta, Hamleta. Na jedinci nezávislá platnost přír. zákonů a polit. cílů dává vzniknout myšlence nezávislosti tvorby a odlišnosti svébytné oblasti umění od vnímané skutečnosti.Umělec si poprvé osobuje právo na originalitu výrazu, svobodnou volbu samotných cílů tvorby a programové vytváření nového stylu. Objevuje se pojem génia, žijícího v konfliktu s kult. zvyklostmi, hist. vědomí o specifičnosti předchozích období i vědní obor „dějiny umění“. Předpokládaná věrnost odrazu vnějšího světa je nahrazena novým pojetím skutečnosti. Umění přestává být prostředkem napodobení přírody, příp. pouhého sebevyjádření. Působí nadále jako nástroj obrazotvorného osamostatnění odcizeného světa, umožňujícího subjektivně se vyrovnat se znepokojením, které vyvolává. Deformace smyslově vnímatelné skutečnosti má sloužit její transcendenci. Ostentativní odklon od normativnosti klasického umění a rozklad jeho forem vede k popření smysluplnosti dosavadního obsahu. Rozklad rozumu ve zjednodušujícím myšlení tehdejší vědy a dosud přetrvávajícím způsobu správy inspiruje umělé vyhrocování protikladů a zdánlivě protismyslná spojení, postihující mnohoznačnost a rozpornost vztahu člověka a světa.

K nejvýraznějším estetickým rysům m. patří oživování anorganické nebo antropomorfizace organické přírody a naopak mechanistické odlidšťování lidského světa, deformace postav, zneklidňující, zcizující způsob zobrazování běžných jevů a realistický popis předmětů klamu a sebeklamu – labyrintu, zrcadla, dvojníka, masky. K jeho hlavním psych. zdrojům patří kritika a vzpoura nebo strach a únikové tendence. Ve slovníku manýristických umělců se velmi často objevuje heslo vznešené lehkosti tvorby (grazia), panoptikální schválnosti (capricciosita) a úděsnosti účinu (terribilita). Čím častěji se však předmětem manýristického zobrazování stávají výlučně jeho dřívější výtvory, tím výrazněji se tento směr uzavírá do sebe a jeho zastánci ztrácejí vliv na vlastní styl. M. tak vyúsťuje ve fetišistický akademismus a je překonán novými uměl. přístupy ke skutečnosti, jako např. na konci renesance dynamizujícím ideol. nábojem baroka. Do dějin kultury přináší m. jako individ. projev a kolekt. sdílený styl, směr i umělecký sloh expresivní, „surrealistické“ a abstraktní vyjádření určité existenciální situace. Jeho současný výklad se neomezuje jen na zmíněné období hist. konstituce (1520–1650), ale zahrnuje též výtvory umění alexandrijského (350–150 př. n. l.), římského (r. 14–138), ranně a pozdně středověkého a moderního (po r. 1880). Není pouze subjektivně antiklasickým stylem, jak jej charakterizují starší dějiny umění, nebo důsledkem tvůrčí neschopnosti, jak tvrdí ještě starší kritiky umění, ale vzniká právě z napětí mezi snahou o dosažení shody díla se zobrazovanou skutečností a prostým reprodukováním znaků tohoto zobrazení, mezi důrazem na smyslovost a přepjatým meditativním spiritualismem a mezi zachováním a rozkladem ustálených způsobů tvorby. Je výrazem specif. psych. struktury i opakujících se rysů „dobové atmosféry“. Nejvýzn. badatelé v této oblasti M. Dvořák (1936), E. R. Curtius (1948) a E. Panofsky (1981) chápou m. právě vzhledem k jeho opakovanému výskytu jako určitou evrop. konstantu.

mannerism maniérisme Manierismus manierismo

Literatura: Hauser, A.: Der Manierismus. Die Krise der Renaissance und der Ursprung der modernen Kunst. Mnichov 1964; Hocke, G. H.: Die Welt als Labyrinth. Manier und Manie in der europäischen Kunst. Hamburg 1957; Preiss, P.: Panorama manýrismu. Praha 1974.

-- Jan Vláčil