Umělec
umělec – v nejširším běžném pojetí ten, kdo produkuje, resp. provozuje umění. Náplň pojmu u. variuje ve vztahu k soc. a hist. proměnám obsahu pojmu umění. Chápeme-li umění pouze jako originální, autentickou produkci s trvalou hodnotou pro společnost, pak lze u. charakterizovat jako tvůrce, soc. diagnostika a výraznou osobnost. Jestliže budeme umění identifikovat spíše podle jeho vnější, jevové a znakové podoby, resp. estetické funkce, a připustíme i umění jako pouhou nápodobu, pak je u. pouze profesionálním či amatérským vykonavatelem specif. činnosti, příp. výrobcem specif. druhu zboží. Z hlediska s-gie je u. především spol. role, do jejíhož utváření vstupují obě jmenované komponenty. Původně nešlo o samostatnou, soc. vydělenou a respektovanou roli. Vyskytovala se v několika podobách. 1. Každý byl skutečným nebo alespoň potenciálním u., protože měl potřebu i možnost externalizovat, vyjádřit pomocí pohybových gest, zvuků (hudby), slov, malby a modelování hmoty své pocity a zbavit se tak určitých vnitřních tenzí (provádět autopsychoterapii). Tuto podobu u. lze nalézt u společností preliterárních, resp. u přírodních národů. Okouzlovala některé představitele umělecké avantgardy 20. st., spec. čes. poetismu. 2. Role u. byla nerozlučně spjata s rolí kněze, šamana, kouzelníka, vizionáře, proroka, mága a v tomto spojení zakládala výsadní postavení ve společnosti, provázené velkou prestiží. Vyskytuje se rovněž u přír. národů, ale zčásti i ve středověké křesťanské společnosti a jinde a fascinovala některé představitele romantismu, kteří sami sebe chtěli vidět jako duchovní titany, soc. demiurgy apod. V tomto hist. zdroji zřejmě pramení i představa u. jako osobnosti charismatické. 3. Role u. byla vkomponována do nejrozličnějších profesních rolí ve spojení s požadavkem vysoce specializované dovednosti, zručnosti. U. byli elitní řemeslníci (včetně písařů), filozofové, okultisté, řečníci, historici, ale i organizátoři zábav, mistři dvorní etikety apod. Spol. pozice těchto u. byla většinou, i když ne vždy, dobrá (na periferii společnosti byli nejčastěji odkazováni kejklíři a komedianti). Toto třetí pojetí u. částečně přežívá dodnes v běžném vědomí i v běžném jazyku.
Všechny zmíněné hist. role začleňovaly u. organicky do dané soc. struktury. Nezdůrazňovaly jeho osobní vklad – tzn. ani individ. autorství, ani originalitu výsledků práce. S procesem emancipace umění, který se zvýrazňuje v období renesance a vrcholí koncem 18. st. v hnutí romantiků, dochází k silné individualizaci a zároveň ke ztrátě spol. zakotvenosti u. (viz též heslo mecenáš). Na jedné straně se posiluje autonomie osobnosti u., jeho sebeuvědomění i spol. respektování jeho specif. role, na druhé straně se vyostřuje jeho dialog se společností, který nabývá až podob soc. revolty a vede v extrémních případech k postavení anarchisty a desperáta. Koncem 18. st. se v obecném povědomí dotvářejí typické rysy role u. tradující se dodnes jako určitá obecná očekávání v rovině postojů a chování: svobodomyslnost, nekonvenčnost až soc. neukázněnost, velkorysý až přezíravý vztah k materiálním hodnotám, neuspořádaný osobní život, povahová nestálost až nezodpovědnost, výstřední způsoby chování, sklony k exhibicionismu, ke skandalizaci apod. (viz též bohéma, komunita umělecká). Patří sem ovšem i představa o existenční nejistotě u. a zároveň o možnostech jeho velkého a rychlého soc. vzestupu. O u. se většinou předpokládá, že je citově založený a oplývá fantazií a nápady. Role u. se do jisté míry emancipovala jak od charakteru činnosti, tak od průměrných povahových dispozic jejích nositelů. Plnit očekávání publika je ovšem součástí propagace uměl. osobnosti i díla.
Současně s vytvářením specif. imaga dochází k zapojení u. do modernizované dělby práce a do moderní výrobní technologie. Potvrzuje se a vyděluje u. jako profese, resp. řada příbuzných profesí, které vstupují do průmyslu volného času (přetrvává ovšem názor Ghibertiho z r. 1444, že umělcem se člověk stává z nadání a z přesvědčení, že to není profese). Na u. lze pohlížet i jako na „produktivního dělníka“ (K. Marx), výrobce specif. hodnot, které se stávají žádoucím zbožím. Uměl. průmysl a masová kultura do jisté míry opět, i když na jiné bázi, anonymizují práci u., stírají originalitu a poskytují velkou šanci nápodobě a kýči. Postavení u. usměrňuje složitá síť kult. institucí a konkrétní kulturní politika společnosti. Ale i ve vědomí dnešní společnosti u. v podstatě stále vystupuje ve značně širokém rozpětí náplně role: od šaška, kejklíře a sluhy, jehož úkolem je bavit a zpříjemňovat život, přes „pasivní rezonanční desku doby“ (G. V. Plechanov) až po „specializovaného myslitele“ (L. Löwenthal), činného reformátora a moralistu (A. Comte aj.), nebo naopak nebezpečného buřiče a výtržníka. Postoje s-gie se tradičně kloní ke zdůrazňování odvozenosti u. od spol. poměrů, obecných i skup. (třídních) hodnot, norem a vzorů, a závislosti na soc. kontrole a sankcích, i když se připouštějí různé aktivizační a tvůrčí prvky, které u. vnáší do spol. vědomí, životního stylu atd. (viz G. H. Mead aj.). V čes. s-gii se vždy zdůrazňovaly morální apely na u. (T. G. Masaryk aj.) a „esteticko-sociální jádro“ jeho osobnosti (I. A. Bláha). Tradičně se nadhodnocují ideol. a polit. postoje u. (viz požadavek vlastenectví kladený na u. doby nár. obrození i později, silná levicová orientace příslušníků meziválečné uměl. avantgardy, výlučná preference stoupenců social. realismu v 50. l. apod.).
artist artiste Künstler artista
Literatura: Bourdieu, P.: The Aristocracy of Culture. Media, Culture and Society, 1980, č. 2; viz též umění, sociologie umění.