Bohéma
bohéma – (z fr. slov bohème, bohémien, používaných pro označení cikánů, kteří údajně přišli do Francie z Čech, nazývaných la Bohême) – původně neorganizovaná umělecká komunita, vyznačující se nonkonformní myšlenkovou atmosférou, deviantní soc. pozicí a nekonvenčním, výstředním životním stylem s prvky záměrného épatismu i soc. revolty inspirované utop. socialismem a anarchismem. Postupem času se na veřejnosti ustálil pojem „bohém“ spíše ve významu soc. role, charakterizované především výstředním způsobem chování a nekonvenčním životním stylem. Ztratil se původní akcent na soc. revoltu a vazba na kolekt. aktivitu. Bohém se posléze stal prototypem umělce jako takového. Hist. je pojem b. spjat především s tzv. druhou generací fr. romantiků, která se aktivizovala po r. 1830. B. představuje vypjatou, soc. exhibicionistickou mentalitu i atmosféru romantismu této doby, již oproštěnou od nánosu sentimentalismu. V této souvislosti se hovoří o tzv. klasické b., která vyrostla, jak se často uvádí, z odporu proti tzv. červencové monarchii, byla propojena s hnutím Mladá Francie a jejími charakteristickými představiteli byli bousignoti (z fr. bousin = rámus, kravál), programově popouzející „měšťáky“ zejm. nočními výtržnostmi. Tito bohémové byli většinou republikáni, ale zároveň se stavěli do aristokratické pózy hrdého, nezávislého umělce, který se neúčastní práce polit. klubů a spolků. Pařížská b. se koncentrovala v určitých čtvrtích města, kterým dodávala osobitý ráz (naposledy to byl v 80. l. 19. st. Montmartre). Pro první období byly typické tzv. cenacle (kroužky) vytvářené kolem silných neformálních autorit, jako byli P. Borel, G. Nerval a T. Gautier. Příslušníci b. často pocházeli z dobře situovaných měšťanských rodin a někdy se i živili jako úředníci. Později přibýval počet chudých začínajících umělců a studentů, kteří do Paříže přicházeli z venkova a nezřídka umírali v mladém věku na tuberkulózu nebo sebevraždou (tzv. prokletí, černí romantici). Podle A. Hausera jsou příslušníci b. po r. 1848 přímo součástí proletariátu a vývoj b. je procesem emancipace umělců od středních vrstev. Ale pocit spol. vyděděnosti b. vyzněl spíše v programu lykantropie a ústil nejen do hnutí umělecké avantgardy, ale i do lartpourlartismu a dekadence. Pokleslou angl. formou b. je dandismus, ulpívající na povrchních výstřednostech v odívání a chování, zdůrazňující aristokratickou výlučnost a světáctví. Životní styl a osudy b. se staly už v 2. polovině 19. st. oblíbeným liter. námětem. Některé romány (zejm. Ztracené iluze H. de Balzaca) jsou stejně jako vzpomínkové práce hlavních představitelů b. (H. Murger: Výjevy ze života bohémy, 1851; J. Vallés: Vzpurníci, 1866 aj.) zároveň zajímavými s-gickými studiemi.
bohemia bohème Boheme bohème
Literatura: Básníci pařížské bohémy. Praha 1984; Hauser, A.: The Social History of Art. New York 1958.