Metodologie
metodologie – obecně nauka o metodách, resp. teorie metod jakéhokoliv jednání, zahrnující jejich kritické hodnocení. Většinou se ale uvažuje o metodologii vědy, která se zabývá vědeckými metodami. Vyvíjela se ve 2 zákl. směrech: 1. ve spec. vědách, jejichž svébytnost je dána přesným určením předmětu a metody (i když mezi metodami jednotlivých věd jsou průniky a analogie); součástí spec. m. je i specif. heuristika, zaměřená na koncipování nových metod; 2. v obecně vědní a fil. oblasti, kde se srovnávají metody jednotlivých věd a vytvářejí se systemizující přehledy, kde se dedukují obecně platné principy a pravidla; v tomto případě se hovoří o obecné metodologii. S počátky obecné m. se můžeme setkat již u antických myslitelů, např. Platóna a Démokrita, ale i u sofistů. Systematické metodol. úvahy nacházíme u Aristotela. Jeho soubor prací Organon je vlastně záměrně, podle přísných pravidel budovanou m., v níž mimořádné postavení zaujímá logika. Velká pozornost byla věnována logické m., především rozvoji metod deduktivních a usuzování v období scholastiky. V novověku soustřeďuje pozornost na m. jak Descartes (viz jeho Rozprava o metodě) a představitelé racionalistické orientace, tak F. Bacon (ve svém Novum Organum), stojící u zrodu moderního empirismu. Výrazně (dosud ne plně zhodnoceně) přispěli k rozvoji obecné m. encyklopedisté, kterým nešlo jen o podání uceleného přehledu poznatků, nýbrž i o přístupy k jejich získávání a začlenění do uceleného systému. V 19. st. dochází k rozvoji m. jednak s rozvojem experimentálních věd (přír., jako je fyzika, i spol., jako je psychologie), jednak s rozvojem matematiky a matem. logiky (v 1. polovině st. vznikla např. neeuklidovská geometrie, v 2. polovině teorie množin). V oblasti filozofie jsou metodol. úvahy ovlivněny Hegelovou dialektikou na jedné straně a angl. empir linií, představovanou např. J. S. Millem, na druhé straně. Windelbandovo a Rickertovo dělení na vědy ideografické a nomotetické má rovněž metodol. význam.
Ve 20. st. vývoj obecné m. ovlivnily koncepce B. Russela, L. Wittgensteina aj., především ale R. Carnapa, M. Schlicka, H. Reichenbacha (viz neopozitivismus) a K. R. Poppera. Metodol. charakter mají i koncepce intuitivismu, sociologického konstruktivismu, operacionalismu. Řada metodol. koncepcí úzce souvisí s filozofií vědy, metodologií vědy a metavědou. Lze se setkat s názory, že obecná m. je jejich součástí (viz např. T. S. Kuhn a jeho teorie věd. revolucí, P. K. Feyerabend a jeho metodologický anarchismus, I. Lakatos, ale i starkenberská škola a její koncepce finalizace vědy). V souvislosti s vývojem vědy a její m. se hovoří o internalizaci, zdůrazňující vnitřní faktory, a externalizaci, kladoucí důraz především na vnější činitele. W. Krajoski rozlišil v r. 1978 tyto zákl. metodol. přístupy: indukcionismus, hypotetismus, pluralistický hypotetismus, idealizující byrokratismus a pluralistický idealizující hypotetismus. Důležitým stimulačním momentem rozvoje m. je využívání metod a postupů, které vyvinula jedna věda či skupina věd, v jiných disciplínách.
methodology méthodologie Methodologie metodologia
Literatura: Filkorn, V.: Metodológie vied. Bratislava 1962; Kuhn, T. S.: The Esential Tension. Chicago 1977; Kuhn, T. S.: Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava 1981; Naegel, E.: Structure of Science. London 1971; Popper, K. R.: Logic of Scientific Discovery. London 1965; Viceník, J.: Spory o charakter metodológie vied. Bratislava 1988.