Osm věků člověka
osm věků člověka – jedno ze specif. pojetí životního cyklu člověka, resp. ontogenetický obraz jeho životní dráhy od narození do smrti, viděný jako 8 na sebe navazujících životních fází („věků“) psychosoc. vývoje vlastního já (osobnosti). Každá fáze je charakteristická nejen odlišným stadiem vývoje libida a poznávacích procesů, ale především specif. konfliktem negativních a pozitivních sil. 1. etapa je ve znamení „zákl. důvěry proti zákl. nedůvěře“. Koresponduje zhruba s orálním stadiem psychosexuálního vývoje a trvá přibližně první rok života. Během této doby se nemluvně musí naučit důvěřovat světu, lidem a spoléhat na zajišťovanou péči dospělých obstaravatelů, tj. především matky. Z toho se rodí zákl. životní pocit důvěry ve svět, provázející pak člověka po celý život. Není-li péče adekvátně zajištěna (selhání matky, nevciťující se rodiče, silné citové deprivace), rozvíjí se všeprostupující pocit nedůvěry ve svět, v lidi, který přetrvává i v pozdějších letech a zakládá schizofrenně odcizený vztah ke světu, stojící v pozadí všech pozdějších psychopatologických projevů, strachu, úzkosti, podezíravosti a psychotických chorob. 2. fáze, rozvíjející se od 2–3 let, je vyjádřena „autonomií proti pochybnostem“. V pozitivním rozměru v ní probíhá tvořivá a svobodná stimulace motoriky, ovládnutí vlastního pohybového aparátu, rozvíjí se orientace v prostoru, poznávací dovednosti, odehrává se expanze do životního prostředí. Je-li dítěti zabraňováno ve spontánním průzkumu prostředí nebo je-li pod tlakem úzkostné přecitlivělosti a nadměrné rodičovské ochrany, rozvíjí se pochybnosti o možnostech vlastních dovedností, je nahlodán pocit kontroly vlastního těla, sebedůvěra a pocit celistvosti. 3. fáze spadá fáze do tzv. předškolního věku, tzn. že se odehrává mezi 3 a 6 lety a je charakterizována „iniciativou proti pocitům viny“. Adekvátní péče zaručuje, aby dítě rozvíjelo motorickou hru, fantazii a především vlastní jazykovou kompetenci. Je to období tvořivého seberozvíjení, které přestává být pouhou nápodobou. Mezi hlavní pozitivní rysy této fáze patří rozvíjení vlastní iniciativy nejen v činnosti (ve hře), ale i v myšlení a fantazii, ovládnutí tvořivé potenciality řeči. Proti tomu stojí pocit viny, který vzniká z podceňování dítěte, z inhibic, neurotických zákazů, z přílišného trestání. Negativně působícím faktorem je výsměch, který může tlumit přirozenou spontaneitu iniciativního seznamování se světem. 4. etapa probíhající mezi 6. a 11. rokem života a odpovídající periodě latence v psychosexuálním vývoji je ve znamení „pracovitosti kontra méněcennosti“. Pozitivní strana mince spočívá v rozvoji logického myšlení, tech. dovedností; dítě začíná rozumět pravidlům „životní hry“ (jak jsou věci a stroje udělány, jak fungují a co dělají) a mělo by být nepřetržitě v tomto podnikání stimulováno, jinak je nebezpečí rozvinutí pocitů méněcennosti, nedostačivosti, „nepatřičnosti“, se kterými se dítě obtížně začleňuje do příslušných soc. struktur; jeho socializace vázne. 5. etapou je dospívání, adolescentní hledání vlastní životní identity. Je to období od 12 do 19 let a vyznačuje se konfliktem mezi „identitou a konfúzí soc. rolí“. Dospívající jedinec, ztvárněný předcházejícím vývojem, srovnává kriticky realitu své společnosti s ideály, kterými je živen v literatuře, umění, filozofii. Tlak rodiny, školy a společnosti se intenzívně střetává s vývojem ego-nezávislosti a pocitu identity já. Když náhlé spol. a technol. změny zproblematizují tradičně uznávané hodnoty, může dojít k patologickému rozvoji mysli, ke stavu tzv. konfúze rolí. Zmatení smyslu života je v období končícího dospívání obzvl. citlivá záležitost, protože adolescent nemůže najít kontinuitu mezi tím, čemu se naučil a přijal jako dítě, a co najednou zakouší jako bytost, která již není dítětem, ale ještě není dospělým člověkem. Někdy je pro dospívající ztráta identity natolik duševně bolestná a traumatizující, že raději volí identitu mladistvého zločince než ztrátu identity vůbec. 6. období probíhá ve znamení střetu „smyslu po naplnění potřeby intimně sdílet život s jedincem opačného pohlaví a pocitu opuštěnosti“ a trvá od konce dospívání až k začátku středního věku. V této fázi životního běhu se má člověk naučit žít s druhým, aniž by se obával, že bude druhou stranou pohlcen. V záporném případě vznikají pocity izolace, opuštěnosti, ztráty sama sebe. 7. období je ve znamení „generativity proti stagnaci“, což je podstatou krize středního věku. Objevuje se kolísání mezi uspokojivým pocitem tvořivosti a zbědovaným stavem zástavy životní pouti. Generativita není jen tvořivý přístup k práci, ale i tvořivé obstarávání širších potřeb a problémů. Je to také starost o druhé, společnost, blaho národa, o vytvoření podmínek tvořivě rozvíjejících možnosti budoucích generací. Na negativní straně mince je sobecký individualista, který myslí jen na uspokojování vlastních potřeb, je absorbován vlastními ubohými problémy. 8. fáze stojí na protikladu „integrity stáří a jeho beznaděje“. Pozitivní je pocit celistvosti, daný tím, že se člověk může s uspokojením podívat na svůj život a konstatovat vedle dílčích problémů jeho dobrý průběh, že má rád svá vnoučata, láskyplně hledí na své dílo, ať je to rozkvetlý sad, postavený dům, napsaná kniha, uskutečněný vynález, prostě má pocit dobře vykonaného obyčejného díla. Na druhé straně stojí neuspokojený, chorobně vztahovačný, zlý stařec nebo stařena, rozladění každým a vším, jejichž trvalým pocitem je neuzavřenost, beznaděj, zoufalství.
eight ages of man huit étapes humaines; huit âges de l'homme acht Menschenalter otto età dell'uomo
Literatura: Erikson, E. H.: Childhood and Society. New York 1960.