Antipsychiatrie
antipsychiatrie – (z řec. anti = proti) – reformní zdravotnické a soc. hnutí, které se objevilo v 60. l. v některých záp. zemích a bylo původně nasměrované proti možnostem institucionálního zneužití psychiatrie k jiným než léčebným cílům (např. k násilné detenci nepohodlných jedinců). Antipsychiatrické hnutí není, jak by napovídal význam tohoto slova, směr negující a zpochybňující celou psychiatrii, ale spec. kritický pohled spol. věd na psychiatrickou každodennost, na automatismy v běžném provozu psychiatrických léčeben, na bezmyšlenkovité a zjednodušující „nálepkování“ diagnostických kategorií na duševně nemocné jedince. A. byla živá zhruba do konce 70. l. ve třech zákl. kontextech (dnes její „móda“ již pominula): 1. V kontextu filozofickém se zvl. diskutoval a kriticky formuloval problém normality. V psychiatrické diagnostice jsou hranice neostré a diagnostický závěr může být arbitrární, závisí nejen na erudici lékaře, ale také na hist.-spol. chápání abnormálních jevů nebo prostě takových projevů, které společnost označí za psychopatologické. 2. V kontextu medicínském se diskutovalo postavení psychiatrie ve spektru lékařských specializací. 3. V kontextu politickém se projevovala vázanost a názorová příbuznost a. s hnutím tzv. „nové levice“. Lze hovořit také o 3 zákl. zdrojích hnutí a.: existencialistické filozofii, psychoanalýze a situaci brit. psychiatrie, související s vydáním zákona, který zakazoval, aby v psychiatrických zařízeních byla uzavřená oddělení a aby vznikaly terapeutické komunity.
Antipsychiatrické postoje vydatně sytil i známý fr. filozof M. Foucault, který v díle Dějiny šílenství analyzoval závislost psychiatrické diagnózy na hist.-spol. épistémé. Dalším kořenem a. byl kritický postoj mediků a lékařů k psychiatrické specializaci. Již r. 1940 provedl známý psychoanalytický metodolog K. A. Menninger výzkum postojů studentů medicíny k oboru psychiatrie. Více než 80 % dotázaných považovalo psychiatrii za vágní, unikající, mystický obor, nepodložený ničím pevným, který vlastně do medicíny nepatří, je vysoce subjektivní a neskýtá záruky terapeutických úspěchů. Antipsychiatrické hnutí mj. také tvrdě kritizovalo fakt, že psychiatrické vyvozování diagnostických kategorií představuje labelling a snaží se vyhovět stávajícím spol. a polit. očekáváním. Vedle toho se a. soustředila také na kritické analýzy problémů normality. S pojetím normality souvisí polit. a fil. aspekty uspořádání společnosti, ale v některých případech může být duševní nemoc zdravějším postojem než „normalita“ (např. v procesu uměl. tvoření apod.). Nakonec a. kritizovala psychiatrii vůbec, zejm. její deskriptivní a taxonomický systém, psychiatrické instituce a ústavy pro léčbu duševních chorob. A. důkladně zproblematizovala kritické body přežívajících problémů diagnostiky a ústavní léčby. Samotná nálepka a. vznikla náhodou při jedné veř. diskusi, kterou vedl jeden z proponentů a. angl. psychiatr Cooper.
anti-psychiatry antipsychiatrie Antipsychiatrie antipsichiatria
Literatura: Foucault, M.: (1966) Dějiny šílenství. Praha 1993; Koupernik, C.: L'antipsychiatrie. Paris 1976; Laing, R. D.: The Politics of Experience and The Bird of Paradise. Harmondsworth 1967; Szasz, T. S.: The Myth of Mental Illness. New York 1961.