Kalandra Záviš
Kalandra Záviš
ve Frenštátě pod Radhoštěm (okr. Nový Jičín)
v Praze
Kalandra byl synem lékaře, který však měl široké zájmy politické, veřejné a filosofické. Otec Břetislav Kalandra (1871–1930) se během svých studií stýkal se „slovansky orientovanou“ pražskou radikální mládeží, což jej dovedlo k osobnímu seznámení a přátelství s J. S. Macharem a ke spolupráci s T. G. Masarykem. Je dnes prokázáno, že přeložil značnou část Masarykovy Otázky sociální do němčiny a provedl korektury celého textu. Masaryk jej také inspiroval k překladu Zákonů sociálních Gabriela Tarda (1901). Břetislav Kalandra se účastnil na politických aktivitách Masarykovy lidové („realistické“) strany, zprvu Masarykovy názory sdílel, ale postupně se přikláněl k většímu radikalismu zejména v otázkách náboženských, později i praktickopolitických. Spor mezi Břetislavem Kalandrou a Masarykem byl sice názorový (centrálním tématem byl „boj o náboženství“, neboť Kalandra nesdílel Masarykův teismus), ale později vedl ke Kalandrovu odklonu od masarykovského „realismu“ směrem k positivismu Františka Krejčího. Svým sociálním cítěním i sociologizujícími názory („lidstvo nesmí být ani zproletarizováno, ani poměšťáčtěno“) předznamenal nepochybně další myšlenkový vývoj svého syna, ač ten jeho levicový radikalismus zdaleka nesdílel bezvýhradně.
Záviš Kalandra vystudoval klasické gymnázium ve Valašském Meziříčí (1922), poté studoval filosofii a klasickou filologii na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, studium ovšem o své vůli nedokončil – stáhl již podanou disertaci o Parmenidovi a nedostavil se k rigorosním zkouškám. Již v roce 1923 přitom vstoupil do komunistické strany a spolu s Ivanem Sekaninou byl ve vedení tzv. Kostufry (Komunistická studentská frakce), která byla ve své době poměrně vlivnou organizací levicové mládeže. Zde se seznámil i s Juliem Fučíkem, Kurtem Konrádem a Oldřichem Peclem (s nímž byl roku 1950 souzen ve známém politickém procesu). Působil v komunistickém tisku (Rudé právo, Haló noviny, Tvorba, Rudý večerník) v různých funkcích od dopisovatele po zástupce šéfredaktora. Podstatným životním zlomem bylo pro Kalandru rozpoznání politického a brutálně policejního pozadí tzv. moskevských procesů s „leninskou gardou“. Kalandra byl jedním z mála, kdo nejen pochopil jejich zmanipulovaný charakter, ale i politické a dokonce vojenské souvislosti. V souvislosti s procesem s maršálem Tuchačevským s neuvěřitelnou předvídavostí konstatoval, že „vojevůdcové nerostou jak houby po dešti; historiky sice v budoucnu bude zajímat otázka, jaké byly skutečné příčiny čistky v Rudé armádě, nás dnes zajímají její následky, protože ty se dotýkají nás samých.“ Ačkoliv se v některých ohledech hlásil k názorům Lva D. Trockého, sám se za trockistu právem nepokládal, a měl-li by být nějak obdobně politicky klasifikován, pak nejspíš jako „radikální antistalinista“. Roli Stalina v 30. letech pochopil naprosto přesně a dávno předtím, než se kritika Stalina stala téměř ritualizovaným aktem. Na sklonku 30. let vydával časopis Proletář, spolupracoval se Světozorem a dokonce s Peroutkovou Přítomností, osobně se stýkal např. s Milenou Jesenskou, s níž se opět „sešel“ v koncentračním táboře.
V říjnu 1939 byl zatčen gestapem a potom vězněn v Ravensbrücku a Sachsenhausenu. Po návratu v červnu 1945 se aktivně zapojil do veřejného života, tentokrát se silnou orientací k sociální demokracii a dokonce ke straně národně socialistické. Členství v KSČ byl totiž zbaven již v roce 1936 (po VII. sjezdu KSČ) a o návrat nikdy neusiloval: jeho rozchod názorový i politický byl absolutní. Snad i proto se v souvislosti se zesíleným úsilím KSČ o obsazení mocenských pozic v letech 1945–48 začal intenzivněji věnovat vědecké práci, kterou přerušila válka. Nacisté rukopis jeho fundamentální knihy České pohanství zabavili a zničili – Kalandra jej postupně úplně zrekonstruoval (1947). V listopadu 1949 byl zatčen komunistickou policií a ve vykonstruovaném procesu s „Miladou Horákovou a spol.“ byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Za omilostnění čtyř odsouzených k smrti (včetně Kalandrova dávného přítele Pecla) přitom intervenovali A. Einstein, A. Camus a A. Breton a řada mezinárodních organizací, ovšem bezvýsledně. Je dějinným paradoxem, že jeho dávný přítel, o němž Kalandra mnohokrát psal do novin, E. F. Burian napsal o tomto procesu jednu z nejodpudivějších her v dějinách české dramatiky – Pařeniště (1950); Kalandru je dokonce možné mezi postavami hry rozpoznat.
Kalandru lze stěží pokládat za sociologa v pravém slova smyslu, nebyl jím ani vzděláním, ani profesí či veřejným působením. Řada jeho textů nicméně nepostrádá sociologickou relevanci již tím, že v rámci publicistiky otevíraly v podstatě ze sociologického zorného úhlu nahlížená témata, ba dokonce celé tematické oblasti tehdejší akademickou sociologií málo zpracovávané (šlo zejména o sociologii divadla, filmu, umění a kultury v širším smyslu). V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že část jeho politické publicistiky je příkladem „aplikované sociologie politiky“ – jeho potýkání se zejména s marxistickou ortodoxií a vynucenou loajalitou levicového intelektuála vůči všemu, co rozhodla Komunistická internacionála a co se traktovalo jako „budovatelské úspěchy“ sovětského režimu, je příkladem toho, jak bylo možné (a současně ve své době výjimečné) řešit tradiční dilema komunistického vzdělance: buď noeticky zradit sebe (být loajální vůči evidentní či pravděpodobné lži), nebo setrvat na svém stanovisku i za cenu vyloučení z původní kolektivity. Fučík či Nejedlý jsou přitom příklady onoho „antikalandrovského“ stanoviska.
Svou dráhu orientovanou k humanitním vědám začal Kalandra rozsáhlým filosofickým textem o Parmenidovi, ionském filosofovi, jehož pokládal za „nejtěžší hádanku presokratické filosofie“. Důraz, který ve své analýze Kalandra věnoval dějinným a myšlenkovým souvislostem, v nichž vznikal (jím částečně rekonstruovaný) Parmenidův pohled na svět, již odkazuje k tomu, že byl obeznámen nejen s Hegelem, ale i s některými pracemi Marxovými. Máme-li rekonstruovat formativní vlivy, pak to byl vedle Hegela a Marxe, Nietzscheho a Schopenhauera především Sigmund Freud, který Kalandru přivedl k surealismu – nikoliv ve smyslu sdílení jeho uměleckého programu, ale spíše základní myšlenkové orientace a studia nevědomých a podvědomých procesů. Seznámil se osobně s André Bretonem a Paulem Eluardem a sám psal „freudovské texty“ o principu slasti a reality v umění (1935) a o myšlenkovém pozadí tvůrčí aktivity Bretonovy (1936) – ostatně sociologicky nikoliv zanedbatelné.
Příkladně sociologický přístup projevil Kalandra již v roce 1929 v souvislosti s případem několikanásobného tzv. düseldorfského vraha. Kalandra vysvětloval „masové šílenství“ zájmu o tuto patologickou osobnost nikoliv jako individuální vychýlení jednotlivců, ale jako fenomén, který předznamenává „víru pravověrných“ (Hoffer): „touha aspoň ve fantazii se ve své slabosti ztotožnit s některým mocným hrozným, o němž mluví celý svět“. Kalandra zde jako by anticipoval masové a davové šílenství nastupujícího fašismu (Jiří Brabec), ostatně nikoliv náhodou mohla být tato explikace inspirována francouzskou sociologickou školou (viz otcův překlad Tarda). Filosoficky se Kalandra zabýval ještě Schopenhauerem a podobně jako J. L. Fischer odmítl jeho zjednodušený výklad („je to „nejmaterialističtější idealista mezi idealisty“). Významnou část jeho intelektuálního odkazu tvoří úsilí vyrovnat se kriticky s Masarykem: jeho vzdělání a duchovní ušlechtilost jej vedly k serióznímu sporu s Masarykem, který byl na hony vzdálen dobové komunistické agitaci. Kalandra nesouhlasil s Masarykovým výkladem Dostojevského a jeho prismatem také Ruska, ale ani s jeho pojetím náboženství a výkladem příčin první světové války. Významné jsou i jeho komparativní studie, velmi originální nápadem i zpracováním (Mácha a Palacký, Masaryk a Tolstoj, Šalda a Peroutka). Systematicky se věnoval otázkám umělecké tvorby, jeho přístup byl v mnoha ohledech ne snad explicite sociologický, ale rozhodně sociologizující (platí to například o radikálním odsudku poválečného zfilmování Olbrachtova Nikoly Šuhaje, samozřejmě o jeho studiích o surealismu, ale i o hrách Voskovce a Wericha). Již v předválečném období velmi přesně demonstroval všechna úskalí tzv. socialistického realismu: analyzoval např. sovětský film Petr Veliký tak, že jej konfrontoval s historickými reáliemi na straně jedné a s ideologickými požadavky stalinského režimu na straně druhé. Jako jeden z prvních hned po květnu 1945 napadl Antonína Zápotockého s tím, že do umění a jeho hodnocení nelze vnášet „principy průmyslové výroby“ a mluvit o výrobcích, produkci a zmetcích. Samostatnou kapitolou, jíž Kalandra přesáhl rámec publicistiky a vstoupil na pole sociologie a politické vědy, aniž si to sám uvědomil (byl bytostným novinářem), byla jeho analýza moskevských procesů. Kalandra je nejen odsoudil, ale přesně postihl jejich mechanismus a zejména sociální a politický smysl. V tomto ohledu se stal předchůdcem daleko slavnějšího Orwella či Koestlera.
Širší veřejnosti je Kalandra znám „skandálním“ spisem o českém pohanství, který je ovšem velmi seriózním a podloženým pokusem o vstup do diskusí o dataci tzv. Kristiánovy legendy (takto posuzuje Kalandru i Dušan Třeštík) a o výklad české mytologie, jak ji nalézal v Kosmově kronice. Dosavadní interpretace, které hledaly „historické jádro“ v Kosmově kronice, pokládal za „euhemerizované“, tj. racionálně a kauzálně vyložené. Kalandra se jako jeden z prvních inspiroval v dobové analýze mýtů, jak ji nabídla etnologie a antropologie (např. J. G. Frazer). Mnohé Kalandrovy závěry byly již ve své době pokládány za „kuriózní“ (např. Jaroslav Ludvíkovský tak zhodnotil Kalandrovu skepsi k existenci či alespoň interpretaci sv. Václava), zůstávají nicméně trvalou součástí české literární a duchovní historiografie.
Knihy: Zapovězená Ženeva: K mezinárodnímu protiválečnému kongresu (Levá fronta, Praha 1932); Znamení Lipan (J. Prokopová, Praha 1934); Odhalené tajemství moskevského procesu (Praha 1936; spoluautor J. Gutmann); České pohanství (Fr. Borový, Praha 1947; 2. vyd. 2002); Zvon slobody: 1848–1948 (Tatran, Bratislava 1948); Intelektuál a revoluce (Český spisovatel, Praha 1994); Parmenidova filosofie (Herrmann a synové, Praha 1996).
Studie: Za profesorem F. Krejčím (Tvorba 1934); Čin André Bretona (Doba 1935); L. N. Tolstoj a T. G. Masaryk (Tvorba 1935); Princip slasti a princip reality v umění (Volné směry 1935); T. G. M. (Tvorba 1935); Čertovo dobro a zlo (Tvorba 1936); Religiosita a poznání u T. G. M. a F. X. Š. (Plamen 1969).