Peroutka Ferdinand
Peroutka Ferdinand
v Praze
v New Yorku (USA)
Narodil se v rodině inspektora státních drah, který byl často nucen měnit místo pobytu a nakonec i zaměstnání. Otec byl nervově nemocný, s Peroutkou nenavázal bližší emocionální vztah. Matka, velmi silně věřící, ač ne bigotně, mu byla bližší, stejně jako jeho mladší bratr Karel a sestra Ludmila. Rodinné prostředí sice nebylo intelektuálně stimulující, ale Peroutkův talent se nakonec prosadil na gymnáziu (roku 1905, před maturitou gymnázium opustil), kdy jeho schopnosti rozpoznal významný český filolog a historik Václav Flajšhans. Ačkoliv Peroutka neměl de facto žádné formální vzdělání, skutečnou znalost literatury, umění i žurnalistiky si osvojil samostatným studiem, nejprve ruské literatury, potom německé filosofie, francouzského dramatu a výtvarného umění, ačkoliv o politiku se z počátku výslovně nezajímal. V jednom z pozdních rozhovorů specifikoval intelektuální vlivy, které ho utvářely: „Voltaire pro přesnost myšlení, Goethe svým ideálem klasické harmonie, Dostojevskij svým ponorem do lidské duše a tragédie existence, pak také Platon, Schopenhauer, Nietzche, a snad také Montaigne.“ Krátce před první válkou pracoval jako výtvarný referent Času, před odvodem se sice nějaký čas ukrýval v Rakousku a Německu, ale nakonec byl pro zdravotní nezpůsobilost vojenské povinnosti stejně zproštěn. Ihned po říjnu 1918 se začal intenzivně věnovat žurnalistické práci, v letech 1919–23 pracoval jako redaktor časopisu Tribuna, v letech 1924–39 byl šéfredaktorem časopisu Přítomnost.
Peroutkův soubor statí Jací jsme (knižně 1923) vzbudil zájem Masarykův (třebaže v něm byl kritizován), který si Peroutku pozval na Hrad. Masaryk Peroutkovu talentu, ale zejména jeho nadstranickosti důvěřoval natolik, že do počátků Přítomnosti věnoval Peroutkovi celý milion korun. Období první republiky bylo pro Peroutku neobyčejně plodné, psal občas i do Lidových novin, nicméně těžiště jeho práce spočívalo právě ve statích pro Přítomnost, jež formálně i obsahově vysoce převyšovaly většinu tehdejší domácí publicistiky. Po okupaci byl Peroutka na čas vězněn gestapem, potom propuštěn s tím, že se předpokládalo, že Přítomnost se stane časopisem protektorátnímu režimu nakloněným. Peroutka však tyto naděje nenaplnil (vedení Přítomnosti proto převzal kolaborant Emanuel Vajtauer), proto byl odvezen do koncentračního tábora Dachau a poté do Buchenwaldu. V krátkém období 1945–48 upozorňoval na nebezpečí přílišné orientace na Sovětský svaz (kritikou sovětského režimu nešetřil již za první republiky) a na ohrožení ze strany komunistů, kteří obsazují významné mocenské pozice. Zůstal oslyšen. Ze Svazu českých novinářů byl symbolicky vyloučen již 25. února 1948 a den poté Národní divadlo stáhlo z repertoáru jeho hru Oblak a valčík reflektující dramatickou formou jeho zážitky z koncentračního tábora.
V dubnu 1948 Peroutka odešel do emigrace, nejprve do Velké Británie a poté do Spojených států. Působil v Radiu Svobodná Evropa, v letech 1951–61 byl ředitelem českého vysílání. Samozřejmě, že toto období se neobešlo bez názorových konfliktů, nicméně tvoří jednu z nejvýznamnějších kapitol v dějinách české „intelektuální žurnalistiky“, tedy vzdělané, kultivované a poučené publicistické práce. Peroutkova manželka Slávka, která s ním strávila exil, iniciovala Cenu Ferdinanda Peroutky, jež se každoročně uděluje významným novinářům a žurnalistům.
Peroutkovo dílo není sociologií ani v profesionálním, ani v „jazykovém“ smyslu (byl bytostným žurnalistou v havlíčkovském a nerudovském významu toho slova), přesto jsou pro sociologii relevantní tři oblasti jeho činnosti, z nichž dvě vyústily v díla trvalé hodnoty: (1.) jeho vskutku monumentální pokus o popis a výklad vzniku nové, moderní demokracie v Československu, tedy jeho nedokončená historicko-politologická studie Budování státu (knižně 1933–38); (2.) jeho dvě ucelené analytické studie Jací jsme o české národní povaze (1923) a Demokratický manifest (1959), sociologicky naprosto nedoceněná studie o povaze moderní demokracie, snad inspirovaná Alexisem de Tocquevillem, v každém případě ale plně srovnatelná s obdobnými politologickými rozbory povahy, podstaty a fungování demokracie, jejích předností i slabin; (3.) některé z jeho glos sice dobových, ale tematicky přesahujících rámec každodennosti, tedy toho, co se rodí – slovy Čapkovými – „na břehu dnů“, ale co tyto břehy přesahuje hluboko do intelektuálního nitra doby.
Studie o českém národním charakteru je „peroutkovsky“ umírněně zlomyslná, přesněji – je nešetrná k našim národním stereotypům a k našemu sebevidění („autostereotypu“). Hned v úvodu: „češství se projevilo v románech Václava Hladíka ne tím, že napsal příběhy z vysoké společnosti, které u nás nebylo a kterou odkoukal od Daudeta, Ohneta a Bourgeta, ale tím, že je neuměl psát.“ Základní otázkou mu je, „oč by byl duševní život Evropy ochuzen, kdybychom se najednou propadli … mluví-li se u nás o naší vnitřní velikosti, dlužno se ptát, čím se taková vnitřní velikost projevuje.“ Zde začíná vlastní Peroutkův rozbor, který se pohybuje v oblasti ekonomické, politické, historické, literárněvědní ad. Stěží přitom najdeme například věcnější a důraznější výklad role „ženské literatury“ než právě zde: Peroutkovo srovnání Němcové, Světlé a Terézy Novákové je dodnes poučné stejně jako jeho laskavě kritické vidění díla Alšova („Alšovo tajemství je linie, vyjadřuje se linií jako všichni epikové. Avšak moderní doba je analytická… Tam, kde továrny začaly zatlačovat rokoko, Aleš náhle přestal. Moderní Čechy sociální jsou mu zcela cizí.“ Peroutka je ochoten jít „proti proudu“ i v tom, že Aleš, tento „malíř svého lidu“, je mu prostě krásným, ale anachronickým romantikem). V Peroutkově studii lze (jako v málokterém jiném jeho textu) najít přímé odkazy na sociologickou literaturu, zná a cituje např. Sombartovu knihu Židé a hospodářský život (1911), odkazuje dokonce na Kanta a Schopenhauera, ale daleko více samozřejmě na T. G. Masaryka a na „velké Rusy“ – Tolstého, Dostojevského, ba i Gercena a Gorkého. I když Peroutka pokládá studii o českém národním charakteru (že se vyrovnává s Chalupným je jaksi samozřejmé) za „pouhé torzo“ (doslov k prvnímu vydání 1924), pak je to torzo dodnes navýsost inspirativní. Demokratický manifest (1959) je samozřejmě poučen nejen zkušeností (slastnou i trpkou) první masarykovské republiky, ale i komunistickou expanzí politickou, mocenskou a ideologickou. Odtud i rozsah věnovaný tomuto fenoménu, dodnes aktuální, což není řečeno zdvořilostně, ale nabádavě.
Z každodenních textů Peroutkových je možné vybírat ad infinitum, jakkoliv snad většina je dnes již jen svědectvím doby a dokladem autorova stylistického mistrovství. Nicméně půjdeme-li po proudu času, pak hned na počátku ve 20. letech najdeme Peroutkovu polemiku s Rádlem – dokládá, že Rádl je naivní v představě, že „dnešní“ komunisté jsou podobni sociálním demokratům za Rakouska-Uherska a Lenin Viktoru Adlerovi. Přesnost jeho vidění prokázal čas. V této době Peroutku trápilo téma v sociologii sice již obvyklé, v českém prostředí nicméně analyticky nedotčené, totiž „co jest lid“ (1924) a jaký je vztah lid – masa, masa – dav, téma, které se mělo aktualizovat v 30. letech s naléhavou silou. Soudil, že „skutečné uvažování o demokracii začíná teprve v okamžiku, kdy připustíme hloupost lidu“, nebo na jiném místě: „na mladé generaci je patrno, že se učila myslit v davu… Žít v davu je ovšem nejlehčí forma politického života. Jestliže však jednou budete odkázáni sami na sebe, pocítíte, že jste se poněkud odnaučili chodit po vlastních nohou.“ Aniž bychom se pokoušeli tvořit z Peroutkova díla „systém“ – kontrapozicí kritiky davu je mu kritika liberalismu, který zapomíná na své původní poselství a poslání a začíná se nebezpečně ztotožňovat s tím nejvulgárnějším kapitalismem. Nelze opomenout také nekrolog k Leninovu úmrtí (1924): Peroutka zde naprosto přesně pochopil podstatu Leninova světového názoru a jeho vidění světa („co viděl, viděl dobře, ale viděl toho málo“, „měl málo myšlenek, ale držel je v nejpřísnějším pořádku“). Je neuvěřitelné, jak přesně odhadl Peroutka to, o čem bude psát trubadúr postmoderny Slavoj Žižek jako o „velikosti Leninově“, totiž, že Lenin měl geniální realistický instinkt, jehož dokázal využít. Cituje z Gorkého nekrologu, který napsal, že „naši mistři socialismu neznali ruského materiálu“. Peroutka dodává: „Lenin naopak znal tento materiál a dokázal ho využít svým způsobem. Věděl, že s Marxem by nepochodil, a nechtěl čekat, až ruský lid uváží Marxovu nauku.“ Podobných brilantních portrétů najdeme u Peroutky celou řadu.
Po válce v krátkém období 1945–47 Peroutka svedl poslední polemický zápas o demokracii na domácí půdě (polemizoval např. s hercem Milošem Kopeckým, ale i s E. F. Burianem aj.), jako jeden z prvních ukázal zločinnost „revolučních gard“ (na příkladu Červeného Kostelce), ale zde se již pod tíhou doby vytrácel intelektuální étos původního sociologizujího žurnalismu. V době emigrace napsal a odvysílal desítky krátkých textů, z nichž některé by mohly být bez nesnází zařazeny nejen do „politické sociologie“, ale dokonce i do „sociologie literatury“ (například úvahy o Dostojevském či Pasternakovi). Peroutkovy úvahy o literatuře totiž vždycky byly zasazeny do širšího sociálního kontextu (historického, funkčního). Například jeho studie (takový je to vlastně žánr) o Fučíkovi je sice tvrdou kritikou Fučíkova vysoce pravděpodobného chování na Pankráci, nicméně Peroutkův odsudek je věcný: „Ačkoliv nepravdivá legenda dráždí, nepravme, že Fučík byl zrádce… Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl. Co pravíme není soud nad Fučíkem. Člověk není odpovědný za odolnost nebo slabost svých nervů. Ale je to soud nad legendou.“
Knihy: Z deníku žurnalistova (Tribuna, Praha 1919; 2. vyd 1922); Boje o dnešek (Fr. Borový, Praha 1925); Kdo nás osvobodil? (Svaz národního osvobození, Praha 1927); Mravní problém ve světle sociologie: Názory, methody, kritika (Orbis, Praha 1927); Ano a ne (Fr. Borový, Praha 1932); Budování státu I.-V. (František Borový, Praha 1933–38; 2. vyd. 1991, 3. vyd. 2003); Osobnost, chaos a zlozvyky (Fr. Borový, Praha 1939); Tak nebo tak (Fr. Borový, Praha 1947); Demokratický manifest (Doplněk, Brno 2000).
Mimo sociologii: publicistika: Jací jsme: Demokratický manifest (Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1991); O věcech obecných: Výbor z politické publicistiky (SPN, Praha 1991); Byl Edvard Beneš vinen? (H & H, Jinočany 1993); Sluší-li se býti realistou: Výbor z literární publicistiky (Mladá fronta, Praha 1993; ed. Daniel Bohdan); Úděl svobody: Výbor z rozhlasových projevů 1951–1977 (Academia, Praha 1995); Polemiky Ferdinanda Peroutky: Polemické stati z let 1924–1948 (Český spisovatel, Praha 1995; ed. Vítězslav Houška); Deníky, dopisy, vzpomínky (NLN, Praha 1995; ed. Slávka Peroutková); Mluví k vám Ferdinand Peroutka. Rozhlasové komentáře – Rádio Svobodná Evropa (Argo, Praha 2003; ed. Zuzana Fialová); O české a německé kultuře: Ferdinand Peroutka, Johannes Urzidil (Dokořán + Máj, Praha 2008; eds. Jaroslava Jiskrová a Martin Groman); Ferdinand Peroutka 21. století (Památník Karla Čapka, Stará Huť u Dobříše 2005; ed. Zuzana Hutňanová); beletrie: Oblak a valčík: Kolektivní drama o dvanácti obrazech (Fr. Borový, Praha 1948); Oblak a valčík: Román (Academia, Praha 1995).
Ferdinand Peroutka je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.