Krejčí Jaroslav
Krejčí Jaroslav
v Polešovicích (okr. Uherské Hradiště)
v Lancasteru (Velká Británie)
Syn ústavního právníka a politika Jaroslava Krejčího (1892–1956), profesora Masarykovy univerzity v Brně, 1921–38 tajemníka, 1938–39 předsedy Ústavního soudu, 1938–45 ministra spravedlnosti ve vládě druhé republiky, posléze v protektorátní vládě a 1941–45 předsedy protektorátní vlády. Vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze (JUDr. 1945), ale jeho hlavní zájem v této době patřil makroekonomii. Od roku 1940 do konce války působil jako úředník v Ústředním svazu obchodu a současně byl zapojen v domácím odboji, za což byl roku 1945 vyznamenán. V letech 1945–48 pracoval jako přednosta odboru a šéf sekretariátu prezidenta Státního úřadu plánovacího a zároveň se politicky exponoval v Československé sociální demokracii. Zároveň v letech 1946–51 přednášel na Vysoké škole politické a sociální v Praze, kde se roku 1947 habilitoval, a v letech 1949–52 na Vysoké škole obchodní Českého vysokého učení technického v Praze; 1952–54 spolupracoval s Národohospodářským ústavem Hlávkovy nadace. Jeho ekonomické a politické názory se střetávaly s dogmaty poúnorového režimu. V roce 1954 byl zatčen a za velezradu, spočívající v „přípravě odborníků na návrat kapitalismu“, odsouzen k deseti letům vězení. Po šesti letech byl roku 1960 amnestován a pracoval pak jako pomocný dělník, později skladník ve výrobním družstvu. V šedesátých letech se soustavně zabýval sociologií, srovnávací kulturní historií a studiem orientálních kultur. Tyto zájmy vyústily v pokus o vytvoření makrosociologického výkladu dějin. Po kratičkém extempore na jaře 1968, kdy se mohl vrátit k odborné činnosti v rámci Československé akademie věd, odešel v srpnu 1968 i s manželkou Annou (psycholožkou), která se později stala jeho spolupracovnicí na mnoha badatelských projektech, do britského exilu. Už na začátku roku 1969 začal působit na univerzitě v Lancasteru, kde se roku 1976 stal řádným, 1983 emeritním profesorem.
Po roce 1989 využil Krejčí možnosti dělit svůj čas mezi domov původní a současný. Od roku 1994 řídil v Praze Středisko pro výzkum sociálně kulturní plurality při Filosofickém ústavu AV ČR (později honorární ředitel), stal se čestným členem Učené společnosti ČR, jež mu v roce 2006 udělila medaili za zásluhy o rozvoj vědy, a především inicioval překlady svých děl do češtiny. V České republice poprvé vydal také své nejobsáhlejší dílo Postižitelné proudy dějin, za něž mu byla v roce 2002 udělena hlavní literární cena Hlávkovy nadace. V roce 2006 založil v Praze Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích, podporující práci ve vědeckých oborech, jimiž se zabýval.
Krejčího dílo je poměrně obtížně zařaditelné do běžných kolonek vědních disciplín – pravděpodobně proto se v souvislosti s ním někdy objevuje krkolomná konstrukce „integrovaná společenská věda“. Nejde totiž ani o čistou sociologii dějin, ani o čistou historiografii a kromě těchto oborů v Krejčího díle hraje významnou roli religionistika, respektive snaha všechny tři obory propojit. Ve všech svých dílech Krejčí hojně čerpá i ze svých právnických a především ekonomických znalostí. Přitom je patrný posun od počáteční lehce pozitivistické tendence (snad vliv ekonomie) ke snaze o zobecnění, o nalezení jednotného vzorce platného pro všechny společenskokulturní a politickoekonomické procesy, až ke zcela specifické koncepci výkladu dějin, jež počítá s rozdílností jednotlivých paradigmat. Tato ucelená koncepce je obsahem knihy Postižitelné proudy dějin (2002), kterou Krejčí považuje za shrnutí a završení svého celoživotního hledání. Své životní osudy, dílo, postoje a vědecké závěry shrnul v memoárové knize Mezi demokracií a diktaturou (1998).
Krejčí se po celý život hlásí ke dvěma velkým učitelům: Arnoldu Toynbee a Maxu Weberovi. Učiteli mu přitom byli ve způsobu pojímání problematiky, nikoli v navrhovaných řešeních rébusu, co a jak predestinuje směřování civilizací. Jeho teorie kategorizující civilizace na thanatocentrické, theocentrické, kratocentrické a anthropocentrické je veskrze unikátní a samozřejmě diskutabilní. Přibližně od přelomu tisíciletí se Krejčí vážně zabývá také problematikou střetu západní (křesťanské) a východní (muslimské) civilizace v současnosti.
Knihy: Důchodové rozvrstvení (Dělnické nakladatelství, Praha 1947); Gesellschaftige Formationen der Gegenwart, ihre historische Voraussetzungen und Entwicklungestendenzen (Institut für Höhere Studien und Wissenschaftliche Forschung, Wien 1968; spoluautoři: J. Kohout, A. Krejčí); Volksein kommensvergleich Österreich–ČSR, Beiträge zur Wirtschaftspolitik und Wirtschaftswissenschaft (Verlag des Österreichischen Gewerkschaftsbundes, Wien 1969); Social Change and Stratification in Postwar Czechoslovakia (Macmillan + Columbia University Press, London – New York 1972); Social Structur in Divided Germany (Croom Helm, London 1981); Ethnic and Political Nations in Europe (Croom Helm, London 1981; spoluautor V. Velimský); Great Revolutios Compared. The Search for a Theory (John Spiers, Brighton 1983; česky jako Dějiny a revoluce, Naše vojsko, Praha 1992); Problémy demokracie (Legislativní ústav vlády ČSFR, Praha 1991); Civilizace Asie a Blízkého východu. Náboženství a politika v souhře a střetání (Univerzita Karlova, Praha 1993; spoluautorka A. Krejčí); Society in a Global Perspektive (Sociologické nakladatelství, Praha 1993); The Human Predicament: its Changing Image. A Study in Comparative Religion and History (St. Martin's Press, New York 1993; spoluautorka A. Krejčí; česky v upravené verzi Lidský úděl a jeho proměnlivá tvář. Duchovní základy civilizační plurality, Karolinum, Praha 1996); Czechoslovakia, 1918–1992: A Laboratory for Social Change (St. Martin's Press, New York 1996; spoluautor P. Machonin); České křižovatky. Osm pohledů na naše proplouvání peřejemi soudobých dějin (Evropský literární klub, Praha 2001); Postižitelné proudy dějin: Civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura, politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy (Sociologické nakladatelství, Praha 2002); The Paths of Civilization, Understanding the Currents of History (Palgrave Macmillan, Basingstoke – New York 2004), Křesťanská Levanta. Blízkovýchodní cesty křesťanské zvěsti (Sociologické nakladatelství, Praha 2006; spoluautorka O. Vodáková); Mezi demokracií a diktaturou: domov a exil (Masarykův ústav AV ČR, Praha 2006), Praha – Vídeň – Lancaster: Stopami mikrosociologického pohledu na dějiny i přítomnost: Výbor ze studií (Ústav T. G. Masaryka, Praha 2011).
Studie: Sociology or Social Science? (History of European Ideas 1981); Civilisation and religion (Religion 1982); Great Revolutions of the 20th Century in a Civilizational Perspektive (Thesis Eleven 2000).
Příspěvky ve sbornících: Ethnic Problems in Contemporary Europe (S. Giner - M. Scotford Archer, eds.: Contemporary Europe, Social Structures and Cultural Patterns. Routledge, London 1978); Masaryk and Revolution (M. Čapek - K. Hrubý, eds.: Masaryk in Perspective. SVU Press, An Arbor 1981); Elites and counter-elites in Soviet-type society (A. Shtromas - M. A. Kaplan, eds.: The Soviet Union and the Challenge of the Future. Paragon, New York 1988); Společnost a kultura: stati z čtvrtletníku Proměny 1984–1989 (University of Lancaster, Lancaster 1990; obsahuje i studie jiných autorů).
Sborníky: Islam in Contact with Rival Civilizations: Four Views of the Challenge and Response (Filosofia, Praha 1998); Kontrastní hodnoty a multikulturní společnost (Filosofia, Praha 2002).
Literatura: Karel Hrubý: Člověk v obrazu civilizací. K osmdesátým narozeninám prof. J. Krejčího (Sociologický časopis 32, 1996, 1: 118–120); Pavel Machonin: From Economic Planning to „Historical Social Science“. Profesor Jaroslav Krejčí at 85 (Sociologický časopis 38, 2002, 3: 398–400); Pavel Machonin: Devadesátiny prof. Jaroslava Krejčího (Sociologický časopis 42, 2006, 1: 207–209); Miloslav Petrusek: České sociální vědy v exilu 1948 až 1989 (Sociologické nakladatelství, Praha 2011); Josef Tomeš: Odysea českého vědce (Jaroslav Krejčí: Praha – Vídeň – Lancaster: Stopami mikrosociologického pohledu na dějiny i přítomnost. Ústav T. G. Masaryka, Praha 2011).
Jaroslav Krejčí se podílel na některých heslech této encyklopedie.