Mlčoch Lubomír
Mlčoch Lubomír
v Troubkách (okr. Přerov)
Po středoškolských studiích na gymnáziu v Přerově studoval na národohospodářské fakultě Vysoké škole ekonomické v Praze, kromě politické ekonomie se specializoval na ekonomicko-matematické výpočty. Po absolutoriu (Ing. 1967) pokračoval na VŠE jako asistent a odborný asistent na obou svých směrových katedrách. V Politické ekonomii publikoval matematickou Hicks-Allenovu analýzu chování družstevního podniku a podniku maximalizujícího hrubou výrobu (1967–68). Jeho učebnice Teorie firmy (1970) byla prvním rozsáhlejším uvedením myšlenek neoklasické mikroekonomie podniku do českého prostředí a sloužila vědeckým aspirantům Graduační školy Ekonomického ústavu ČSAV – pro jeden ročník, poté šla do stoupy. V roce 1971 byl při politických čistkách nucen VŠE opustit a nastoupil do podniku INORGA Praha jako analytik operačního výzkumu (1971–73), poté přešel do Tesly Holešovice jako podnikový ekonom (1973–88), což mu otevřelo unikátní možnost dívat se na ekonomiku reálného socialismu přímo „od pramene“. Takto získané postřehy kolovaly jako samizdaty, což Mlčocha přivedlo mezi aktivní účastníky seminářů Václava Klause a Miloše Zemana, jakož i k neformálním kontaktům s výzkumem v Ekonomicko-matematické laboratoři Ekonomického ústavu ČSAV. Tam také neformálně docházel jiný „odsunutý“ ekonom Karel Kouba, za jehož žáka se Mlčoch považoval.
Během uvolnění politického tlaku v době Gorbačovovy perestrojky Mlčoch nastoupil jako výzkumný pracovník do Ekonomického ústavu ČSAV (1988–91), kde pokračoval ve výzkumu podnikové sféry a kritice posledního pokusu o ekonomickou reformu. Poté pracoval jako ekonom charitativního družstva Concordia Praha (1991–93) a od roku 1993 působí na fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze jako odborný asistent, docent (1993) a profesor (1996). V letech 1997–2002 byl rovněž děkanem této fakulty, zároveň absolvoval řadu zahraničních stáží. Během celé své životní kariéry se vždy hlásil ke křesťanské motivaci své práce. Akademicky se angažoval v České společnosti ekonomické (do 1997 člen předsednictva), Asociation Internatonale pour l‘Enseignement Sociale Chrétien (od 1997, 2002–08 viceprezident), redakčních radách časopisů Finance a úvěr (1997–08) a Finance & Common Good (od 1998). Za svůj výzkum byl oceněn cenou Prezidia ČSAV (1990), Papežským řádem sv. Řehoře Velikého (2001) a jmenováním důstojníkem Řádu akademických palem Francouzské republiky (2003). Od roku 1998 působil rovněž jako ředitel Centra pro sociální nauku církve při České biskupské konferenci, v roce 2008 byl jmenován členem Pontifical Academy of Social Sciences.
V období tzv. normalizace Mlčoch prakticky nesměl publikovat, v jediné oficiálně publikované stati poukázal na naprostý nedostatek ekonomické racionality při přidělování zdrojů, což se projevovalo například ve výrazně odlišné hodnotě 1 koruny přidělené podniku na mzdy, než byla 1 koruna materiálových nákladů, což přímo nabádalo k velkému plýtvání (Finance a úvěr 1981). V odborných kruzích byl nicméně dobře znám a ovlivnil myšlení značné části nemarxisticky orientovaných ekonomů, politiků a sociologů (samizdatově publikované studie Neparametričnost vnějšího ekonomického prostředí pro čs. podnikovou sféru v 70. letech, Vnitřní zájmová struktura, funkce a cíle podniku v neparametrickém prostředí, Analýza procesu plánování v podnikové sféře, Plánovací hry v uzavřeném hierarchickém systému). Jde o témata, která pokrývají jak institucionální ekonomii, tak ekonomickou sociologii a politologii veřejné správy. Jeho ekonomie má bytostně sociální charakter a zkoumá, jak se lidé jako ekonomicko-sociální subjekty organizují za účelem dosažení svých cílů spotřeby nejrůznějších statků – materiálních, mocenských i duchovních.
Z metodologického hlediska se Mlčoch posunul do oblasti institucionální a behaviorální ekonomie. Předmětem jeho zájmu bylo poznání skutečného fungování centrálního plánování. Na rozdíl od akademicky formálně postupujících západních (zejména amerických) specialistů na sociálně-ekonomické systémy komunistického světa, Mlčoch se nedomníval, že centrální plánování je jen logickou negací perfektního tržního systému, kde se předpokládá, že trhy nejsou hierarchické a naopak plánování je rigidní hierarchií s tokem příkazů odshora dolů. Vznesl pochybnosti, zda takový formálně hierarchizovaný sociální systém by vůbec mohl někde existovat. Místo toho přišel s myšlenkou převrácené pyramidy, kde dobře organizované mocenské struktury na úrovni podniků a municipalit jsou schopné prosadit své zájmy i na úrovni centra, tj. na ministerstvech a ve vládě. Tím v podstatě v mnohém předvídal teorii tzv. principála a agenta, která se na Západě začala rozvíjet až v 80. letech. Jeho koncepty „centrálního plánování“ výroby a spotřeby byly zasazeny do prostředí asymetrických informací, neurčitosti, rizika a přenášení odpovědnosti z přímých subjektů výroby a spotřeby (resp. vlastníků – tj. anonymního „lidu“ a „státu“) na formální a neformální správce, kteří tuto odpovědnost zneužívají k vlastnímu prospěchu. Kontrakty o odpovědnosti komunistických správců byly přirozeně neúplné a jejich vymáhání bylo také nahodilé, stejně jako důkazy o plnění plánů.
Přestože Mlčochovy počátky ve výzkumu byly ve znamení neoklasické ekonomie, která se drží přísně zásady axiomatické deskriptivnosti, jeho životní osud ho brzy přesvědčil, že ekonomii nelze oddělit od normativity. Jeho ekonomie zkoumá chování lidí za účelem produkce a redistribuce hodnot, které nechápe už jen ryze materiálně a v peněžním vyjádření. Hodnotou může být i lidské štěstí, altruismus a ochota spolupracovat. Hodnoty lze také nejen tvořit, ale i jejich tvorbě bránit, či je dokonce ničit, což jsou také vzorce ekonomického chování, které odpovídají místním institucionálním podmínkám. V tomto ohledu Mlčoch výrazně posunul chápání ekonomie směrem k neoinstitucionalismu, axiologii, etice, elitám a dělbě moci, což ho posunulo do oblastí, jimž se věnuje sociologie. Mlčochovou výchozí sociální strukturou ekonomického řízení za socialismu byla převrácená pyramida, kde správcové s blízkým dosahem k výrobní a distribuční operativně vytvářeli koalice, které dominovaly nad rozhodováním byrokratů a komunistických kádrů při rozdělování peněz a zdrojů práce a materiálu. Zde se rýsoval značný prostor ke společensky deviantnímu chování později označovanému v literatuře jako „morální hazard“ nebo „dobývání renty“. I v takovém prostředí lidé musí mezi sebou licitovat informace a podílet se tak na trzích přerozdělování zdrojů, jakkoli tyto trhy byly za socialismu deformované a bez explicitního monetárního obsahu.
Knihy: Chování československé podnikové sféry (Ekonomický ústav ČSAV, Praha 1990); Institucionální ekonomie (Karolinum, Praha 1996; 2. vyd. 2005); Zastřená vize české transformace (Karolinum, Praha 1997); Úvahy o české ekonomické transformaci (Vyšehrad, Praha 2000); Společenské a ekonomické změny v české společnosti 1990–2000 (Karolinum, Praha 2000; spoluautoři P. Machonin a M. Sojka); Social and Economic Changes in the Czech Society after 1990 (Praha 2000); Moc slova (Karolinum, Praha 2002); Ekonomie důvěry a společného dobra (NHÚ Josefa Hlávky, Praha 2005; 2. vyd. 2006).
Studie: Alternativy chování podniku v decentralizovaném modelu socialismu (Politická ekonomie 1967); Možnosti substituce výrobních činitelů z hlediska současných podmínek jejich ocenění (Finance a úvěr 1981); Ekonomická transformace a pojem řádu (Politická ekonomie 1994); Restrukturalizace vlastnických vztahů očima institucionálního ekonoma (Politická ekonomie 1995); Czech Privatization – A Criticism of Misunderstood Liberalism (Journal of Business Ethics 1998); Postsuverénní stát v situaci nedokončené transformace (Finance a úvěr 1999); Economics of Trust (Finance and Common Good 2003); Family as a Victim of Deluded Search for Paradise on Earth (Acta of Pontifical Academy of Social Sciences 2006); Ekonomie a štěstí – proč více není vždy lépe (Politická ekonomie 2007); Rodina v pohledu institucionální ekonomie (Demografie 2009); Business Leadership sine specie aeternitatis – Irresponsibility in a Global Space (Acta of Pontifical Academy of Social Science 2010).
Literatura: Čas pravé radosti (Portál, Praha 2007; rozhovory s Janem Bártou).