Frustrace
frustrace – (z lat. frustratio = klamání) – pojem používaný ve dvou významech: 1. jako situace, v níž je motivovanému, zacílenému chování jedince postavena fyzická nebo psych. překážka v dosažení cíle (i zákaz, vnitřní zábrana), resp. je redukována nebo zcela eliminována očekávaná odměna; 2. jako psych. stav subjektu, který je důsledkem výše uvedené situace. Druhý význam pojmu f. souvisí s pojmem frustrační tolerance (S. Rosenzweig, 1944), který vyjadřuje inter- a intraindividuální rezistenci vůči situacím f.. U dětí je tato odolnost nižší než u dospělých, při masových f. (např. v době válek apod.) se odolnost zvyšuje. F. jako situace mohou mít zdroj vnější (skutečné fyzické bariéry, např. zavřený obchod s potravinami, ale i zákazy, omezení vyslovené různými osobami či zavedené různými organizacemi), nebo vnitřní (subjekt se může frustrovat sám, má-li zábrany nebo strach realizovat nějakou svou touhu či přání). F. jako psych. stav, jako reakce na znemožnění nějakého uspokojení znamená ztrátu psych. rovnováhy, a je proto spojena s tzv. obrannými mechanismy, jimiž se člověk snaží restaurovat ztracenou psych. rovnováhu, resp. vyrovnat se s frustrující situací. Pokračující f. může vést ke strádání, deprivaci, s význ. důsledky pro zdraví frustrovaného jedince (psychosomatické choroby, neurózy i psychózy). Druhem f. jsou i vnitřní motivační konflikty a také konflikty kognitivní, popisované jako kognitivní disonance. Jejich společným jmenovatelem je vnitřní psych. napětí a tendence subjektu redukovat toto napětí a dosáhnout psych. rovnováhy odstraněním motivačních, resp. kognitivních rozporů. Při tzv. konfliktní struktuře osobnosti (má-li člověk např. neslučitelné potřeby nebo dominantní spol. desaprobované motivy) může být stav f. trvalý. Zdrojem trvalé f. může být ovšem i spol. okolí jedince, omezující nebo zcela vylučující uspokojování některých jeho potřeb, jeho seberealizaci. Zvl. případem je tzv. existenciální f. (V. E. Frank, 1951), vyvolaná ztrátou smyslu života, která vede obvykle k neurózám a depresím.
Nejcharakterističtějšími reakcemi na f. jsou: zesílení nebo oslabení reakce, agrese, regrese a fixace. Nejtypičtější reakcí na f. je agrese, jejíž intenzita je dána stupněm blokování frustrované potřeby a na druhé straně možnými negativními důsledky jejího projevu. Je-li utlumena objektem, který byl zdrojem f., může být (v utlumené podobě) generalizována a přenášena na podobné objekty (potvrzeno experimentálně N. E. Millerem, 1948). Obecně platí, že uskutečněná agrese zmenšuje postupně svojí sílu, dochází ke katarzi. Závislost agrese na f. zkoumala už v r. 1939 skupina psychologů Yalské univerzity v USA: J. Dollard, L. W. Doob, N. E. Miller, O. H. Mowrer a R. Sears. Další reakcí na f. je regrese, tj. sestup subjektu na nižší vývojovou úroveň provázený primitivizací chování. Experimentálně byla potvrzena na dětech, které byly frustrovány odnětím atraktivních hraček (R. C. Baker a další, 1941), ale výsledky neposkytují jednoznačnou interpretaci. Dále f. vyvolává fixaci, tj. stereotypizaci chování, jak prokázal N. R. Maier v r. 1949 na krysách, které v neřešitelných problémových situacích opakují i chování, které je trestáno. Maiera to vedlo k tomu, že postavil f. jako specif. mechanismus řízení chování proti motivaci. Avšak I. E. Farber (1948) aj. vysvětlují fenomén fixace jako reakci redukující úzkost. Skutečnost, že f. vede ke zvýšení popudu („drive“), prokázal A. Amsel (1958) pro situace, v nichž po dosažení odměny je další očekávaná odměna pokusnému zvířeti odňata. Také v experimentech s dětmi, které byly vystaveny f. odnětím hraček, se ukázalo, že reagovaly především zvýšenou motorickou činností. E. R. Hilgard (1967) k výše jmenovaným charakteristickým reakcím na f. počítá také apatii (lhostejnost, nečinnost), která je vlastně protikladem agrese a zvýšené aktivity a svědčí o tom, že reakce na f. jsou interindividuálně velmi odlišné. Apatie se objevuje často tehdy, když se agrese směřující k rozbití či násilnému odstranění blokády mine účinkem, když se ukáže, že nemá smysl, a je proto často příznakem utlumené agrese. Za další charakteristickou reakci na f. považuje Hilgard stažení se do oblasti fantazie, což je pokus o náhradní imaginární uspokojení. Pro s-gii je důležité např. to, jak frustrovaní jedinci ovlivňují skup. atmosféru a motivují její aktivitu nebo jak skup. f. působí na fungování různých soc. mechanismů a samozřejmě také to, jak se vytvářejí a jak působí soc. tlaky vedoucí k f. jedinců i celých skupin obyv. Depresívní reakce na f. souvisí s problémem soc. konfliktů. V praxi poradenství se lze setkat s f. způsobenou rodinnou situací, ztrátou zaměstnání a podobně.
frustration frustration Frustration, Versagung frustrazione
Literatura: Čáp, J. – Dytrych, Z.: Konflikt, frustrace, stress a utváření osobnosti. Praha 1967; Lawson, R.: Frustration: the Development of a Scientific Concept. New York 1965; Stacker, K. H.: Frustration. Stuttgard 1977; Yates, A. J.: Frustration and conflict. New York 1962.