Ikonologie
ikonologie – (z řec. eikon = obraz; logos = řeč) – 1. normativní nauka o personifikování abstraktních pojmů ve vizuální kultuře, která po antických a středověkých předstupních doznala největšího rozvoje v 16. a 17. st. a jejíž dějiny se uzavřely v 19. st. (M. Gerlach); 2. analytická metoda obsahového výkladu výtvarných děl, k jejímuž vzniku dal rozhodující podněty začátkem 20. st. A. M. Warburg a E. Panofsky ji propracoval do podoby systému, který rozlišuje 3 významy uměl. díla: prvotní neboli přirozený, druhotný neboli konvenční a vnitřní význam neboli obsah, vytvářející svět symbolických hodnot. Při interpretaci díla první významovou vrstvu odkrývá předikonografický popis, pohybující se v rovině motivů a korigovaný dějinami stylu. Druhou významovou vrstvu přibližuje ikonografický rozbor, předpokládající znalost liter. pramenů, tedy specif. témat a pojmů, a kontrolu dějinami typů. Třetí významová vrstva je předmětem ikonologické interpretace, vyžadující syntetickou intuici, podmíněnou osobní psychologií a proniknutím dobového svět. názoru. Kontrolní princip se zde opírá o dějiny tradice zahrnující způsob, jakým byly za různých hist. podmínek prostřednictvím specif. témat a pojmů vyjadřovány podstatné tendence lidského myšlení. Interpetace této třetí vrstvy odkrývá zákl. postoje období, národa nebo třídy, náb. nebo fil. přesvědčení, zhuštěné v jediném díle a poznamenané jedinou osobností. Zejm. tento poslední postup i. je využitelný v s-gii, pro kterou představuje specif. podobu tzv. historické metody.
iconology iconologie Ikonologie icologia
Literatura: Chadraba, R.: Ikonologická metoda. Výtvarné umění, 1966; Panofsky, E.: Ikonografie a ikonologie: Úvod do studia renesančního umění. Význam ve výtvarném umění. Praha 1981.