Jistoty sociální
jistoty sociální – tento výraz se používá buď k označení různých druhů jistot, které poskytuje jeden z oborů podnikání, pojišťovnictví, nebo v různých hist. a kult. zabarvených modifikacích jako pojmenování požadavku zajištění, příp. právního zakotvení zákl. materiálních potřeb občanů společností, resp. státem. V tomto druhém případě jsou výsledkem určitého systému sociálního zabezpečení. Pojem j.s. pochází z anglosaského jazykového okruhu, kde byl také v r. 1935 poprvé použit v zákoně („social security act“ za prezidenta Roosevelta). Podle Mezinárodního pracovního úřadu lze o j.s. mluvit tehdy, když jsou splněny následující podmínky: 1. je zajištěna lékařské péče, nebo jsou při nedobrovolné ztrátě příjmu ze zaměstnání poskytovány prostředky k obživě, nebo je zajištěna finanční podpora rodin s dětmi; 2. soc. zajištění je provedeno zákonem, který občanovi garantuje právní nárok na j.s. a veř., poloveř. nebo nezávislým institucím ukládá určité povinnosti.
Požadavek j.s. v zásadě vychází z toho, že k osudu lidí patří, že se bez vlastní viny dostávají do nevýhodných situací vyžadujících soc. pomoc a že společnost nese jistou zodpovědnost za existenci všech svých členů. Podnět k vybudování systému j.s. vzniká ze spol. a ekon. změn, jako je zánik agrární společnosti a vznik společnosti industriální a přechod od třígenerační ke dvougenerační rodině. Tech. přebírají soc. ochranu v nové společnosti velké pojišťovací pospolitosti. Využití principu pojištění pro prevenci standardních rizik (nemoc, invalidita, nezaměstnanost, úraz, stáří) spolu se soc. prvky, jako je pojišťovací povinnost, soc. vyrovnání, jsou výchozím bodem pro vybudování sociálního pojištění. K tomu přistupuje princip zaopatření, který spočívá v pokrytí nepojistitelných rizik. V principu existují 3 techniky soc. zajištění. 1. Zaopatření pracuje podle finálního principu, orientuje se nikoliv na riziko a příčinu tísně, nýbrž na fakt tísně samé, individuum, které se dostane pod existenční minimum, má právní nárok na pomoc nezávisle na výši svého vlastního výkonu. Tato technika je vlastně sekundárním přerozdělováním státních prostředků. Jejím příkladem je soc. podpora. 2. Soc. pojištění funguje podle kauzálního principu; na základě povinných příspěvků vzniká pospolitost pojištěnců, z nichž každý má nárok na náhradu vzniklé škody bez ohledu na svou situaci. Příkladem je soc. a zdravotní pojištění. 3. Státní soc. zajištění je založeno na principu, že každý občan má v určité rizikové situaci nároky vůči svému státu, a to nezávisle na své finanční situaci. Typickým příkladem jsou přídavky na děti. Zpravidla jsou dávky tohoto zajištění stejné pro všechny a teor. by se měly orientovat na zákl. potřeby (basic needs). V konkurenční demokracii se však často toto omezení ukazuje jako neudržitelné, protože polit. strany se snaží získat voliče slibem zvýšení dávek.Obecně vzniká potřeba zajištění do budoucnosti z rizik, kterým jsou individua a domácnosti vystaveny při zajišťování svého životního standardu, přičemž pod rizikem rozumíme určitou možnost (statist. pravděpodobnost) budoucích škod. Hodnota pojištění spočívá v zajištění budoucnosti, přičemž i zde platí ekon. zákon klesajícího užitku. Max. dosažitelná jistota, která je spojena s velkými náklady, překračuje vysoce ekon. optimum. Na druhé straně není potřeba jistoty statickou veličinou.
Obecně platí jak pro jednotlivce, tak i pro společnosti, že se zvyšujícím se životním standardem rostou i nároky na jistotu. Ke zmenšení rizika jsou možné dvě cesty: soukromá opatření (ryze individ., jako jsou např. úspory nebo soukromé pojištění, a přes subsidiární instituce, jako je rodina, charitativní instituce a někdy i podniky) a soc. zajištění, jehož součástí je jednak povinné pojištění, jednak jištění financovaná ze státního rozpočtu. K těmto posledním patří soc. zaopatření, soc. pojištění a náhrada, což jsou j.s., které tvoří tzv. meritorní statky (Musgrave), které lze sice nabízet na trhu, ale které jsou pro společnost natolik význ., že stát v nějaké podobě, zpravidla příspěvkem ze státního rozpočtu a zákonem, garantuje jejich existenci. Na rozdíl od typických kolekt. statků neexistuje zde žádné jednoznačné kritérium pro aktivitu státu, z čehož ale nevyplývá, že stát nemá zasahovat vůbec. I přesto, že existuje prosperující soukromé pojišťovnictví, existují 3 důvody pro státní aktivitu: a) na volném trhu zpravidla nedochází k pojištění všech druhů rizika, zvl. tzv. špatných rizik a rizik, která nejsou kalkulovatelná, b) existuje nedostatečná ochota se pojistit i přesto, že existuje odpovídající nabídka, protože občan celkem správně předpokládá, že ač je nepojištěn, stát ho nenechá naprosto bez prostředků (např. bez lékařské péče), c) existují domácnosti, jimž jejich finanční situace neumožňuje, aby se pojistily samy. Instrumenty meritorizace jsou: 1. zákonná dávka, která určité subjekty nutí k tomu, aby se pojistily, přičemž je způsob pojištění přenechán jejich rozhodnutí (např. povinné ručení); 2. státní soc. podpora pro ty, kteří se nemohou zajistit sami, zvl. pro nedostatečný nebo žádný výdělek; 3. vlastní státní nabídka soc. pojištění, která má zůstat „posledním“ prostředkem, protože zasahuje do svobody rozhodování individuí. Stát zde nevstupuje do konkurence se soukromými pojišťovacími institucemi, ale pracuje s donucením, jako např. při soc. pojištění.Hlavním problémem všech systémů j.s. je dnes relativní nárůst nákladů proti růstu HMD. Např. v NSR vzrostla v průběhu l. 1960–1980 tzv. Sozialleistungsquote z 20 na 30 %, přičemž soc. transfer vzrostl na 44 % celkových státních výdajů. Hlavními příčinami tohoto jevu byly nevýhodný vývin na trhu pracovních sil, nevhodný demogr. vývoj, nové a zlepšené nabídky j.s.
Existují dva zákl. modely, které se snaží vysvětlit hlubší příčiny pro prudký nárůst nákladů na j.s.: neoklasický a soc.-reformní. Neoklasický model je svým způsobem teor. podpořením staré konzervativní teze o zneužití systému soc. péče ze strany pojištěných. Vychází při tom z hypotézy tzv. „moral-hazard“, podle níž sám systém soc. péče provokuje své vlastní zneužívání. Jestliže jsou dávky soc. pojištění dostatečně vysoké, jsou dostatečným podnětem pro individuum, aby soc. pojištění využívalo. Možnost k takovému chování se nabízí všude tam, kde individuum může ovlivnit výšku škody nebo situaci, v níž ke škodě dojde. Podle teorie kolekt. statků existuje rozpor mezi individ. a kolekt. racionalitou (viz jednání kolektivní). Kolekt. cíl úsporného používání soc. zabezpečení není racionálně jednajícím individuem akceptován, naopak individuum se snaží své nároky na systém maximalizovat, protože ví, že zvýšené náklady budou rozděleny mezi všechny členy společnosti a tudíž je on sám ponese pouze z nepatrné části. Čím vyšší jsou dávky soc. pojištění nebo daně, tím rozšířenější je „moral-hazard“, protože souvislost mezi dávkami a výkony soc. pojištění je pouze nepřímá a není individ. relevantní.
Druhý model, soc.-reformní, naproti tomu příčiny na straně nabídky. Nedostatečná možnost artikulace potřeb ze strany poptávajících vůči autoritě expertů a slabost těch, kteří soc. pojištění spravují, umožňuje obrovské zisky těm, kteří se na nabídce statků zajišťujících j.s. podílejí (např. lékaři, farmaceutický průmysl apod.). K tomu přistupuje centralizace a byrokratizace celého systému soc. zajištění.V některých teoriích bývá expanze nákladů na j.s. považována za symptom krize pozdně kap. státu. Je následkem rostoucího opotřebování pracovní síly, proti němuž lze působit pouze za cenu zvyšování nákladů na soc. péči. Tyto zvýšené náklady lze hradit pouze z přerozdělení zisků soukromých podniků. Jestliže zatížení soukromého sektoru narazí na určité hranice, stává se sociální stát iluzí. Ze s-gického hlediska je význ. Offeho teorém horizontálních disproporcí, který vychází z teorie kolekt. statků. V polit. zápase o rozdělení j.s. a o vynucení státních aktivit se prosadí skup. nároky, které jsou schopny konfliktu, a nikoliv nároky těch nejpotřebnějších.
social securities certitudes (suretés) sociales soziale Sicherheit garanzie sociali
Literatura: Molitor, B.: Sociale Sicherung. München 1987; Musgrave, R. A.: The Theory of Public Finance. Ann Arbor 1959; Offe, C.: Politische Herrschaft und Klassenstrukturen. In: Kress, G. – Senghaas, D. eds.: Politikwissenschaft. Frankfurt 1969.