Škola organistická
škola organistická – souhrnné označení sociologů a teorií vycházejících z organicismu a z jeho prvků v díle A. Comta a zejm. H. Spencera, který je považován za prvního systematika organistické teorie společnosti. Představitelé š.o. důsledně aplikovali poznatky týkající se biol. organismů na společnost a z analogií mezi biol. a sociálním organismem vyvozovali dalekosáhlé teor. a metodol. závěry. Byli to zejm. P. von Lilienfeld, A. Schäffle, A. Fouillé a R. Worms. Podle P. von Lilienfelda je společnost kval. totožná s organismem (příp. rozdíly mají pouze kvant. charakter): 1. v obou existuje intenzívní a různorodé vzájemné působení mezi silami, i když společnost je organismus mnohostranněji rozvinutý, v němž účelovost, duch a svoboda převažují nad kauzalitou, hmotou a nutností, typickými pro všechny jiné organismy; 2. oba jsou charakterizovány vnitřní jednotou, tj. snahou všech složek soustředit se okolo určitého centra; 3. v obou hmota a energie působí účelně (zejm. ve společnosti má jednání vždy určitý cíl, má působit na jedince nebo skupiny, příp. je zaměřeno proti přír. silám); 4. i když společnost je strukturálně nejdokonalejší, jde o projev vlastnosti společné s jinými organismy – specializace vnitřních a vnějších složek i jejich činností, která je výsledkem přizpůsobení organismu prostředí; 5. společnost je vyšší než organismus v důsledku tzv. kapitalizace, tj. akumulace materiálů a energií potřebných pro budoucnost. Podle Lilienfelda mezi společností a organismem existují ještě drobné rozdíly, které však nejsou nijak podstatné. Společnost má složitější organizaci a vztahy mezi jejím celkem a částmi jsou jiné než v organismu. V organismu se jednotlivé složky nemohou pohybovat nezávisle na celku, zatímco ve společnosti ano. Představa společnosti je tato: její strukturu tvoří buněčná a mezibuněčná substance; buněčná substance se skládá ze spol. buněk neboli individ. nervových systémů lidí a ze spol. tkáně neboli skupin, tříd a profesí. Společnost je nedůležitějším typem organismu, protože je tvořena pouze nervovými buňkami a tkáněmi. Mezibuněčnou tkání rozumí Lilienfeld celé spol. a fyzické prostředí, v němž člověk žije a které je schopen přetvářet. V každé soc. skupině se dají rozlišit 3 zákl. sféry činnosti: ekon., právní a polit., jež odpovídají sférám existujícím v přírodě, a to fyziologické, morfologické a té, která spojuje obě první sféry v jednotku živého organismu. V hierarchii spol. sil je tudíž polit. život sjednocující a koordinující silou a vláda je mozkem soc. organismu. Obecný zákon evoluce soc. organismu spočívá v postupné integraci a diferenciaci spol. sil. Soc. organismus může onemocnět a degenerovat. Hlavní úloha při jeho léčení připadá vládě. Těmito otázkami se zabývá sociální patologie, která je chápána ve svém původním lékařském významu. Lilienfeldovy úvahy o analogiích a dokonce totožnostech mezi biol. organismem a společností byly považovány za silně simplifikující a naivní a setkaly se s ostrou kritikou i opovržením.
A. Schäffle patřil k umírněnějším představitelům š.o. Domníval se, že společnost není skutečným organismem, ale živým souborem jedinců, a že její struktura má spíše duchovní než fyziologický charakter. Rozeznával morfologii a fyziologii, zabývající se jedinci, národy a jejich svazky, a soc. psychologii, která se zabývá duševním životem společnosti. Schäffle uvádí 5 obecných typů „společenské tkáně“: 1. nemající v organické oblasti žádnou analogii, což jsou obytná zařízení, domy, ulice, cesty apod; 2. ochrannou tkáň, již tvoří oděv, střechy, úkryty a opevnění (odpovídá pokožce organismu); 3. ekon. a rodinné instituce (jsou analogií těch tkání v organismu, které zajišťují výživu); 4. praktická a tech. zařízení vytvářející a používající spol. síly, jako je armáda, policie, státní a obchodní správa apod. (odpovídají svalové tkáni v organismu); 5. psychofyzickou tkáň, jež má podobu institucí působících v intelektuální oblasti a ztělesňuje veř. a soukromou kontrolu a řízení (v organismu jí odpovídá nervová tkáň). Vedle tkání existují podle Schäffleho 3 hlavní skupiny spol. orgánů, resp. institucí, a to instituce vnějšího života národa (tj. výroba, obchod, doprava a obrana), instituce vnitřního života národa (tj. spol. život, výchova, kultura, věda, literatura, umění a náboženství) a stát, který obě tyto skupiny orgánů kontroluje a koordinuje jejich činnost.
Další představitel š.o. A. Fouillé se snažil sloučit organistickou teorii společnosti s teorií společenské smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že společnost je smluvní organismus, je jak produkt přír., tak umělý. Ve výčtu analogií mezi biol. organismem a společností se Fouillé podstatně neliší od Spencera. Podstatné je, že do své koncepce soc. organismu začleňuje pojem „uvědomělé vůle“. Klade si otázku, kdy se agregát lidí stává společností v pravém slova smyslu, a odpovídá, že tehdy, když všichni lidé víceméně jasně chápou charakter organismu, který mohou vytvořit, jestliže se vzájemně spojí, a když se skutečně pod vlivem tohoto vědomí spojí. Jde tedy o organismus, který byl zamýšlený a žádoucí, o organismus zrozený díky ideji. A protože společná idea vyvolává společnou vůli, výsledkem je „smluvní organismus“. Fouillé se odlišoval od ostatních představitelů š.o. tím, že připouštěl výrazné zásahy do soc. organismu a nevyznával v podstatě fatalistickou víru v automatické působení spol. orgánů. Další autor R. Worms, který patřil naopak ke krajním reprezentantům š.o., v zásadě opakuje analogie mezi biol. organismem a společností. Jeho analýza společnosti má tyto složky: anatomii, fyziologii, genezi, vývoj, klasifikaci, patologii, terapii a soc. hygienu. Do organistické s-gie zavedl Worms nový termín, superorganismus, k odlišení společnosti od ostatních organismů, neboť ve srovnání s nimi má mnohem složitější strukturu.
organistic school école organiciste organistische Schule scuola organicistica
Literatura: viz organicismus, škola mechanistická.