Organicismus
organicismus – (z řec. organon = nástroj) – vnitřně značně diferencovaný směr uvnitř s-gického naturalismu, který vychází z předpokladu, že společnost je analogií nebo zvláštním druhem biol. organismu a vyvozuje z něho závěry týkající se s-gické ontologie i metodologie. Zárodky s-gického o. se objevovaly už ve starověkých indických spol. teoriích, v dílech Platónových, Aristotelových, Ciceronových, Senekových, v křesťanských názorech na společnost – v pracích Jana ze Salisbury, Tomáše Akvinského, T. Hobbese, J. M. C. de Maistra, L. G. A. de Bonalda aj. Řadu prvků o. obsahuje dílo A. Comta, i když ten se omezil spíše na popis určitých analogií mezi společností a biol. organismem. Uvádí, že ve společnosti stejně jako v organismu existuje harmonie struktury a funkcí, působící k dosažení společného cíle prostřednictvím akcí a reakcí mezi složkami organismu navzájem i mezi organismem a jeho prostředím. Harmonický vývoj dosahuje svého vrcholu právě v lidské společnosti, jež je poslední etapou „organistické evoluce“. Spol. pokrok Comte charakterizoval rostoucí specializací funkcí, tendencí přizpůsobit se této specializaci a tendencí ke zdokonalování orgánů. Soc. otřesy jsou chorobami spol. organismu a předmětem sociální patologie. Podle Comta analogií buňky je rodina, spol. síly jsou analogií tkání, stát je nedůležitější spol. orgán. Různé národy odpovídají biol. druhům a třídy biol. systémům. Podstatný rozdíl mezi biol. a sociálním organismem spočívá v tom, že biol. organismus je v podstatě neměnný, zatímco soc. organismus je schopen značně se zdokonalovat díky spol. úsilí a kontrole.
S-gický o. byl systematizován H. Spencerem a hlouběji propracován organistickou školou, která spatřovala ve Spencerovi svého zakladatele a dovedla některé jeho organistické myšlenky k absurdním závěrům. Spencer uvádí 5 analogií mezi organismem a společností: 1. obě složky se liší od neorganické hmoty výrazným růstem masy, který probíhá po celou dobu nebo po většinu doby jejich existence; 2. spolu s růstem masy roste i složitost jejich struktury; 3. rostoucí diferenciace struktury je doprovázena diferenciací funkcí; 4. v průběhu evoluce dochází nejen k jejich diferenciaci, ale také k integraci a spolupráci odlišných složek; 5. organismus i společnost mohou žít, i když jejich jednotlivé složky (buňky či lidští jedinci) zanikají. Spencer si však uvědomoval i rozdíly mezi biol. organismem a společností: a) v organismu tvoří jednotlivé složky spjatý celek, buňky jsou ve vzájemném těsném styku, zatímco ve společnosti tvoří jedinci volný celek, nejsou úzce vzájemně svázáni a jsou víceméně rozptýleni; b) v organismu existuje dělba funkcí, v jejímž důsledku se určité orgány stávají centrem citů a psych. činnosti a jiné jsou jich fakticky zbaveny, zatímco ve společnosti taková dělba neexistuje, není zde ani žádný spol. rozum nebo spol. mozek kromě toho, jímž jsou vybaveni jedinci; c) zatímco v organismu složky existují pro dobro celku, ve společnosti celek existuje pro dobro jedinců. Spencer nechtěl svými analogiemi vysvětlovat spol. skutečnost, chtěl především povzbudit „sociologickou imaginaci“. Přesto jeho přístup nebyl nakonec odlišován od teorií autentických a krajních organicistů P. von Lilienfelda, A. E. F. Schäffleho, A. Fouillého a R. Wormse, zařazovaných do organistické školy. Dnes je o. jako takový považován za simplifikující koncepci. Racionální jádro s-gického o. spočívá v tom, že šlo o pokus konceptualizovat strukturu a funkcionální souvislost spol. celků a spojit toto pojetí s evolučně-genetickými představami. Na to později navázal strukturální funkcionalismus i další s-gické směry postavené na systémové teorii.
organicism organicisme Organizismus organicismo
Literatura: Martindale, D.: The Nature and Types of Sociological Theory. Boston 1960; Sorokin, P. A.: Sociologické nauky přítomnosti. Praha 1936.