Právo státní
právo státní – v nejširším smyslu veřejné právo (jus publicum), v užším smylu ústavní právo spolu s právním výkladem o provádění zákonů státní moci. Zákon v tomto smylu je zákl. částí veř. práva, ale hranice vzhledem ke správnímu právu jsou plynulé. P.s. zahrnuje především právní předpisy o státním území, státní příslušnosti, státní formě, nejvyšších státních orgánech (hlava státu, lid a jeho zastoupení, volební právo, orgány vládní moci), dále zákonné předpisy o uspořádání úřadů, o právních poměrech úředníků, o nejvyšších úkolech státu (zákonodárství, moc nařizovací, státní smlouvy), konečně o vymezení mezi mocenskou oblastí státu a oblastí svobody jednotlivce a společentví podrobených státu. Pozitivní p.s. se týká právního stavu určitého jednotlivého státu. U složeného státu (např. spolkového) se opět rozkládá – např. na spolkové a zemské právo. Z úvah a hodnocení pozitivního p.s. hlavních kult. států se teorie snaží získat tzv. všeobecné p.s., které je pro poznání p.s. vesměs užitečné, avšak nikdy bezprostředně použitelné. Stojí v úzké souvilosti s učením o státu. P.s. je nejen ve svém vzniku, ale také ve svém poznání a provádění ovlivněno politikou. Z tohoto hledika o něm pojednává řada klasických autorů: Aritoteles (Politika), M. Tullius Cicero (De re publica libri VI), Tomáš Akvinský (Summa theologica), Marsilius z Padovy (Defensor pacis, 1324), John Milton (Areopagitica, 1644), Thomas Hobbes (Leviathan), John Locke (Two Treaties of Government, 1690), Ch. L. Montesquieu (De l'Esprit des Lois, 1748), J. J. Rousseau (Du contrat social, ou principe du droit politique, 1762), E. Burke (Reflections on the French Revolution, 1790), I. Kant (Rechtslehre, 1797), G. W. F. Hegel (Grundlinien der Philosophie des Rechts, 1821), J. S. Mill (Considerations on Representative Government, 1861). Pojem p.s. se vyskytuje spíše v něm. oblasti, v angl. a fr. se vyskytuje více ústavní právo (konstituce, konstituční zákon, konstitucionalismus). Tradice konstitucionalismu se ve 20. st. promítla do svět. roviny. Smlouva Společnosti národů a Charta Spojených národů jsou ztělesněním mezinár. konstitucionalismu. V souladu s touto tradicí byla přijata v r. 1948 Všeobecná deklarace lidských práv (viz práva lidská).
public law, constitutional law droit d'Etat Staatsrecht diritto statuale
Literatura: Bryce, J.: Constitutions. New York 1905; Burdeau, G.: Droit Constitutionnel et Institutions politiques. Paris 1959; Kägi, W.: Die Verfassung als rechtlicher Grundordnung des Staates: Untersuchungen über die Entwicklungstendenzen im modernen Verfassungsstaat. Zürich 1945; Kelsen, H.: General Theory of Law and State, 20th Century Legal Philosophy Series. Vol. 1. New York 1961; Loewenstein, K.: Verfassungslehre. Tübingen 1959; Wheare, K. C.: Modern Constitutions. Oxford 1951.