Distance (MSgS)
distance (MSgS). Pojem distance nebyl do sociologie a sociální psychologie vnesen z geometrie, případně ze zeměpisu, ale přešel sem jako termín empirický. Distancovat se od někoho znamená klást mezi sebe a druhého vzdálenost prostorovou, ale implikuje též nedostatek kontaktu a intimity. V dosavadní sociologické literatuře možno rozlišit trojí pojetí: objektivní, formální a sociálně psychologické. Čistě objektivně chápe sociální distanci P. A. Sorokin a váže ji na pojem sociálně kulturního prostoru, v němž je rozloženo vše to, co bychom nazvali kulturou, i její lidští nositelé, čili jeho slovy: „významy — hodnoty — normy, jejich lidští nositelé a materiální výrazové prostředky“. Sociální distance vyjadřuje blízkost nebo odlišnost pozice dvou nebo více sociálně kulturních jevů v sociálně kulturním prostoru. Mezi dvěma individui je malá sociální distance, patří-li k téže konstelaci jednovazebných a vícevazebných skupin a k týmž jejich vrstvám. Totéž platí pro významy — hodnoty — normy a jejich materiální nositele. Sorokin uznává význam svého objektivního pojetí sociální distance pro psychologii solidarity a tím ovšem i pro psychologii antagonismů. Distanci učinil jedním ze základních pojmů své formální sociologie L. von Wiese. Uznal „neustále se měnící distancování lidí (a lidských skupin) za základní jevy, z nichž nakonec sestává sociální život“; za specifickou úlohu sociologie považuje „izolovat ze všeho dění, jež se týká lidí, jevy mezilidské a zachytit je do systému měnícího se distancování“. Sociální vztah je mu „labilní stav svázanosti nebo oddělenosti mezi lidmi“. Rozdělení sociálních útvarů na masy, skupiny a abstraktní kolektiva, které uvádí L. v. Wiese, vychází z rozdílu stupňů mezilidské, tj. sociální distance. Formálnost distance von Wiese zachovává u sociálních útvarů, u nichž ji chápe jako vzdálenost sociálního útvaru od konkrétního jednotlivce, od procesů, které mezi jednotlivci probíhají. Kdežto při distanci v nauce o vztazích je jeho stanovisko dosti nejasné, neboť od formálnosti, která nechce distanci odvozovat z psychologických kategorií, upadá do psychologizování. Sociálně psychologicky, ba intermentálně je sociální distance chápána u všech autorů píšících anglicky. Zájem o ni a zejména o její měření se rozšířil z podnětu R. E. Parka zásluhou E. S. Bogarduse ve 20. letech. Souvisel s vědomím rozpornosti americké společnosti, aniž mohl přispět k jejímu překonání. Od té doby trvá tento zájem nepřetržitě, ba nový důraz získal soustředěním americké sociologie na studium malých skupin. Park i Bogardus vyšli z té skutečnosti, že distancováním se od druhé osoby (prostorově, nedostatkem styků a intimity) se projevuje pocit nepřátelství, ale i pocit nadřazenosti vůči ní. Bogardus proto rozlišil distanci horizontální a vertikální. Pro objektivní měření sociální distance bylo toto východisko správné.
Bogardus zjišťoval, do jaké míry je respondent (viz šetření dotazníkové) ochoten připustit osoby jiných národností, ras apod. do své blízkosti prostorové i psychické (od příbuzenství sňatkem až po vypovězení ze země). Jeho stupnice byla základem všech dalších různě přizpůsobovaných stupnic a testů. Potíže nastaly s definicí: měnila se u téhož autora, tím spíše u různých autorů, a to podle toho, kterého aspektu tohoto distancování si všímali (psychologických postojů, jejich podmínek objektivních nebo subjektivních, např. předsudků). Původní definice Bogardusova říká, že sociální distance je „míra sympatického porozumění mezi jedinci nebo skupinami se stejným nebo různým sociálním postavením“. Tu ovšem není vystiženo, že vztah je dvojitý. Snad nejvhodnější definici podal F. R. Westie: „Sociální distance je pojem, který stanoví, do jaké míry je jedno individuum ochotno připustit druhé do jistých sfér interakce.“ Je to definice čistě instrumentální a vyhýbá se tak zmatkům, jimž se ostatní autoři nevyhnuli.
Pro definici sociální distance není nutno vnášet pojem sociálního prostoru, který má nakonec jen význam obrazný. Je však nutno vyjít od objektivní sociální reality. Sociální distance představuje soubor relativních odlišností mezi jednotlivými znaky dvou nebo více sociálně kulturních faktů. Určuje se postupem logickým, srovnáváním, a proto se týká jen skutečností srovnatelných: možno srovnat vědu a mravnost, náboženství a právo, instituci školskou a vědeckou, dvě různá náboženství. Nemá smysl srovnávat vědu jako kulturní výtvor a kastu jako institucionalizovanou skupinu. Vzhledem k různým sociálním skupinám implikuje sociální distance popřípadě i rozdílnost mocenské pozice, rozdílnost prestiže institucionalizovaného nebo skutečného. Tyto různé sociální distance se subjektivizují i psychologicky v různě odstupňované antagonismy nebo solidaritu nebo vztahy smíšené. Nutno však mít na zřeteli, že tento vztah je vždy dvojitý: od skupiny [math]A[/math] k [math]B[/math] a naopak. Individuum však je členem různých sociálních i jiných skupin. Liší se od jiného individua ve více směrech. Celková sociální distance by zahrnovala soubor těchto rozdílností, částečná si všímá jen jednoho aspektu. To, že [math]A[/math] je příslušníkem jedné národnosti, [math]B[/math] jiné národnosti apod., konstituuje částečnou sociální distanci mezi nimi. Ta má své promítnutí v jejich vzájemných postojích, jež se zase projevují v míře vzájemného osobního distancování (pokud nejde o limitní případy). Zvláštní místo zaujímá sociální distance, při níž distancování je oboustranně institucionalizováno. Je to sociální distance, jež je dána růzností pozic v dané společenské hierarchii a ústí v nějaký vztah nadřazenosti a podřazenosti. Váže se na různost prestiže těchto skupin. Postoje mohou být z obou stran různé, ale jsou institucionalizovány v osobním styku jako projevy blahovůle ze strany nadřazených, úcty a obdivu ze strany podřazených, vylučování společenského styku a intimity (sňatkem, přátelstvím), vkládání prostorové distance. Tyto vnější formy kromě jiných (odlišná řeč, kroj apod.) jsou zároveň prostředky udržování této sociální distance. I když u nás institucionalizované udržování sociální distance je minulostí, problém správné míry distancování mezi nadřazenými a podřazenými či spíše mezi nadřízenými a podřízenými existuje a je podstatným prvkem pracovní kázně a tím i produktivity práce.
Literatura: Banton M., Social Distance, Sociological Rewiew, 1960; Bogardus E. S., Social Distance, Los Angeles, 1959; Holzkamp K., On the Measurement of Social Distance, Sociologus, 1965; Obrdlíková J., Social Distance in the Village. Separát ze XIV. mezinárodního sociologického sjezdu, Roma, 1950; Park R., The Concept of Social Distance, The Journal of Applied Sociology, 1924; Poole jr. W. C., Distance in Sociology, American Journal of Sociology, ročník 33; Walther A., Soziale Distanz, Kölner Vierteljahreshefte für Soziologie, ročník 9.