Ekologie (MSgS)
ekologie (MSgS). V obecném slova smyslu je ekologie vědou o vztazích mezi živými organismy a prostředím; poprvé byl tento pojem použit německým biologem a filosofem E. Haecklem. Název ekologie je odvozen z řeckého slova ekos, které znamená prostředí. Základem biologického pojetí ekologie je Darwinova teorie tzv. spleti života (web of life), která předpokládá, že mezi prostředím a organismy na jedné straně a mezi jednotlivými organismy na straně druhé existuje dynamická rovnováha, jejíž součástí je přizpůsobování organismů prostředí a bohatá škála vzájemných vztahů mezi organismy, sahající od symbiózy až po boj o výživu, světlo a prostor. „Prostředí, funkce a organismus tvoří základní biologickou trojici. Tato triáda musí být studována jako celek, a právě tento druh zkoumání nazýváme ekologií“ (J. W. Bews).
Obtížnější je vymezení předmětu a metod ekologie člověka. Per analogiam s biologickým pojetím by se dalo říci, že ekologie člověka je zkoumáním vztahu mezi člověkem a jeho prostředím, mezi lidskými individui a také mezi lidskými skupinami. V tomto smyslu by byla ekologie jakousi syntézou všech věd o člověku, využívající výsledků biologie, geografie, psychologie, antropologie i sociologie. Tento široký výklad neodpovídá skutečnému obsahu prací, které se dosud objevovaly pod názvem ekologie člověka v sociologické literatuře.
V sociologii se rozumí ekologií člověka nejčastěji zkoumání vzájemných vztahů jednak mezi lidmi, jednak mezi sociálními institucemi v rámci určitého prostoru. Zdůrazňování prostorové složky odlišuje ekologii od ostatních sociologických přístupů k studiu společnosti a vyskytuje se téměř ve všech definicích. N. P. Gist a L. A. Halbert ji definují jako „studium prostorového rozložení osob a institucí ve městě a procesů, které k tomuto rozložení vedou“, J. H. Quinn: „Ekologie člověka se zaměřuje na studium vztahů mezi člověkem a prostředím,“ E. E. Bergel ji označuje za „teorii vzájemných vztahů mezi prostředím a člověkem“. Poněkud jiný smysl vyhrazuje ekologii člověka A. A. Hawley: „Je to věda, která se zabývá vývojem a organizací územního společenství, obce.“ Dosavadní pokusy vybudovat obecný systém ekologie lze rozdělit do čtyř skupin:
- Prvním a pravděpodobně nejméně úspěšným pokusem je přímé nebo jen málo pozměněné použití principů animální a rostlinné ekologie na lidskou společnost. R. E. Park, který je pokládán za zakladatele tzv. chicagské sociologické školy, která byla úzce spojena s rozvojem ekologie ve 20. letech, považoval soutěžení za primární faktor, který vytváří jak animální, tak lidské společenství. Soutěžení vede k dělbě práce a k dalším formám uspořádání lidských vztahů, umožňujících společně výhodné používání prostoru. Podle Parka vedla soutěž, zejména ve městech, k různým stupňům spolupráce, kterou označoval pojmem soutěživá spolupráce. Rozlišoval dvě úrovně soutěživé spolupráce: biotickou a kulturní. Chicagská sociologická škola, mezi jejíž přední členy se vedle Parka počítají zejména R. D. McKenzie, E. W. Burgess, L. Wirth, E. Mowrer a W. Ogburn, kladla ve svém výkladu ekologie důraz na tzv. biotickou stránku společnosti; ve svém výkladu ekologie města považovala městská sídla za jakousi formu lidské biocenózy, ve které mají základní biologické vztahy mezi lidmi ekonomickou podobu. Ekologie tohoto zaměření pracující převážně s analogiemi byla silně kritizována a dnes v této podobě neexistuje.
- Druhým — a dosud živým pojetím — je názor, že ekologie člověka studuje jen určitou, i když velmi důležitou stránku vztahu prostředí-organismus, a to vztah mezi přírodními zdroji a jejich využitím. Prostředí je spojeno se sociálním systémem pojmem zdrojů. Každá hospodářská soustava je organizací lidské činnosti, zaměřenou k využití zdrojů a předpokládá dělbu práce v takovém rozsahu, aby bylo dosaženo cíle soustavy, tj. udržení její existence nebo jejího rozvoje. Dosažení tohoto cíle není jen ekonomickou záležitostí, nýbrž předpokládá dobře fungující sociální organizaci, kulturu atd. V tomto smyslu se stává celá sociální organizace společnosti rozhodující pro míru využití zdrojů. Zvláštní složkou zdrojů, které si ekologie tohoto zaměření všímá, je samotný prostor. Do jisté míry lze říci, že Malthusovy demografické úvahy měly ekologický charakter.
- Třetí skupinou ekologických studií jsou monografické výzkumy jednotlivých sociálně kulturních oblastí měst. Existovaly již před tím, než se pro ně začal používat pojem ekologie; jejich klasickým příkladem je Engelsova kniha Postavení dělnické třídy v Anglii. Do jisté míry a s jiným zaměřením navázaly na tyto studie anglické průzkumy měst, které jsou spojeny se jménem Ch. Boothe, a také práce chicagské sociologické školy, usilující o formulaci zákonů prostorového rozložení obyvatelstva na území měst. Nej- známějším příkladem je Burgessova teorie koncentrických zón, která byla zobecněním výzkumu o územním průmětu sociálního rozvrstvení obyvatelstva amerických velkoměst.
- Čtvrté pojetí chápe ekologii a sociální organizaci jako kolektivní přizpůsobení populace prostředí. Ekologie člověka zkoumá společnost jako funkční organizaci obyvatelstva, usilující a dosahující adaptace k svému prostředí. V tomto smyslu jsou hlavními prvky ekologické teorie: obyvatelstvo, prostředí, technologie a organizace, které tvoří tzv. ekologický komplex (O. D. Duncan, L. Schnore).
Někdy se k těmto čtyřem pojetím přidává ještě páté, zdůrazňující sociálně psychologické faktory (N. P. Gist, S. F. Fava). Tato koncepce ekologie je schopna synteticky pojmout starší, poněkud deskriptivní pojetí ekologie jako zkoumání prostorového rozložení obyvatelstva a sociálních institucí, a také teorii o ekologických vztazích mezi zdroji a obyvatelstvem; není však zatížena biologizujícími analogiemi prvních prací chicagské sociologické školy. Do jisté míry lze říci, že je rozvíjením tzv. sociální morfologie, kterou rozpracoval francouzský sociolog M. Halbwachs. V současné době je toto pojetí nejvýznamnější a nejkvalitnější.
Ekologie člověka se vždy zabývá populací v určitém prostoru. Zkoumá míru růstu nebo úbytku obyvatelstva, která umožňuje rozumět lépe využití prostoru. V rámci rozboru obyvatelstva jako jedné ze složek ekologického systému studuje ekologie hustotu obyvatelstva, jeho územní rozložení a různé stránky jeho prostorové distribuce. Součástí novějších ekologických studií jsou analýzy dlouhodobých i krátkodobých změn v rozložení obyvatelstva, to je zkoumání migrací i denního pohybu obyvatelstva a stanovení zákonitostí těchto pohybů (viz též demografie). V rámci výzkumu zákonitostí pohybu obyvatelstva byla vypracována teorie tzv. ekologických procesů, které jsou označením pro změny v územním rozložení obyvatelstva určitého území. Za hlavní ekologické procesy se počítají: centralizace, decentralizace, segregace, invaze a sukcese.
Každá populace žije v určitém prostředí, do kterého se v ekologii zahrnují: poloha, podnebí, přírodní zdroje, flóra a fauna, topografie a geologické podmínky. Prostředí je omezujícím prvkem velikosti a hustoty obyvatelstva, avšak vztah mezi prostředím a obyvatelstvem je vztahem vzájemného ovlivňování, neboť člověk mění prostředí technikou a sociální organizací.
Přizpůsobení obyvatelstva k prostředí je do velké míry závislé na stupni rozvoje techniky. Ekologická hodnota určitého území není tudíž jen výsledkem přírodních daností, nýbrž ve velké míře také prostředků, které lidé vytvořili k jeho využití.
Nejvýznamnějším prvkem ekologického komplexu je sociální organizace. V lidské společnosti je každá organizace vždy organizací sociální, vzhledem k vzájemné závislosti lidských individuí. Formy této organizace a jejich velikost mohou být velmi rozdílné a sahají od samostatně hospodařící rodiny jako ekologické jednotky až po světové metropole, které představují v současné době vedle městských aglomerací, tzv. konurbací, nejsložitější ekologické soustavy. Součástí všech těchto sociálních organizací je určitá míra dělby práce, v závislosti na stupni společenského rozvoje. Ekologie studuje vzájemnou interdependenci jednotlivých složek sociální organizace, která vznikla v důsledku dělby práce v územních společenstvích, v obcích.
Součástí ekologického komplexu, kterému je věnována v poslední době stále větší pozornost, jsou sociálně psychologické prvky, jako např. postoje vůči místu bydliště, názory na vhodnost a kvalitu prostředí, momenty prestiže, jistoty apod. Tyto sociálně psychologické prvky mají podle posledních studií o ekologii velkoměst značný význam a působí nezávisle, paralelně nebo i proti ekologickým faktorům působícím na územní rozložení obyvatelstva.
Literatura: Bergel E. E., Urban Sociology, McGraw-Hill Book Co., Inc., New York, 1955; Bews J. W., Human Ecology, London, 1935; Duncan O. D., Schnore L., Cultural, Behavioral and Ecological Perspectives in the Study of Social Organization, American Journal od Sociology, 1959, č. 2; Gist N. P., Halbert L. A., Urban Society, Thomas Y. Crowell Co., New York, 1948; Gist N. P., Fava S. F., Urban Society, Thomas Y. Crowell Co., New York, 1964; Hawley A., Human Ecology, Ronald Press, New York, 1950; McKenzie E. D., The Ecological Approach to the Study of the Human Community, v: Park R. E., Burgess E. W., McKenzie R. D., The City, University of Chicago Press, Chicago, 1925; Park R. E., Human Communities: The City and Human Ecology, The Free Press, Glencoe, III., 1952; Quinn J. A., Human Ecology, Prentice-Hall, New York, 1950; Theodorson G., ed., Studies in Human Ecology, Row, Peterson, Evanstone, III., 1961.