Etnologie (MSgS)
etnologie (MSgS) je vědou o člověku v nejširším slova smyslu a zabývá se studiem kulturních jevů a problémy teorie kultury. Studuje společnosti nebo národy s relativně méně rozvinutou ekonomickou a politickou soustavou a jejím cílem je poznat, vysvětlovat a stanovit na základě studia jevů materiální a duchovní kultury a z poznatků pomocných vědeckých disciplín jako antropologie, geografie, historie, jazykověda aj. základy vývoje lidské společnosti a její kultury. Sbírání těchto údajů u různých národů je podle pojetí západoevropské etnologie úkolem etnografie, přičemž se zdůrazňuje její deskriptivní charakter, kdežto teoretické závěry mají vycházet z práce etnologů. I když se zde toto rozdělení dosud dodržuje, stává se v praxi neudržitelným, protože etnografické studie, nemají-li být pouhým materiálovým soupisem, se neobejdou bez teoretických závěrů a generalizací.
Vědecký základ etnologie se formoval v první polovině 19. století, kdy rozvoj kolonialismu přinesl řadu poznatků ze styku s takzvanými „přírodními“ národy. Na vytvoření jejího systému a metody měly vliv především myšlenky Darwinovy vývojové teorie a pozitivistická teorie sociologa Augusta Comta. Evolucionistické myšlení ovládlo etnologii a mělo své zastánce ve všech západních etnologických školách. V Německu je reprezentováno A. Bastianem (1826—1905). Jeho hlavní význam spočívá v tom, že vymezil hranice mezi etnologii, antropologií a prehistorií. Zkoumáním psychologických vztahů mezi národy chtěl pomocí metody „statistiky myšlenky národů“ dojít k poznání základních forem kulturních jevů.
Anglickému evolucionismu dal základ E. B. Tylor (1832—1917). Předstihl Bastiana přesným formulováním a použitím myšlenky vývoje v etnologii. Existující kulturní „přežitky“ (survival), jako pověry, zvyky, kouzla, archaické výrobní techniky aj., pokládal za spojovací články mezi primitivní a vyšší kulturou a na základě myšlenky psychické jednoty lidstva vytvořil svou koncepci vývojových stupňů lidstva.
V druhé polovině 19. století soustředili etnologové svůj zájem na otázky vývoje rodiny a snažili se spekulativně vyřešit problém vzniku a původu lidské společnosti a základních kulturních elementů. Roku 1861 vychází Bachofenova práce o vzniku matriarchátu. Tuto myšlenku rozvedl Engels ve svém díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884) a tím kriticky zhodnotil materialistické pojetí společnosti Lewise Morgana (1818—1881) a ukázal chyby evolucionistů. Jako reakce proti uvedenému směru v etnologii vzniká v Německu kulturně morfologická škola Frobeniova. Leo Frobenius (1873—1938) chápe kulturní jevy jako ucelené organismy, které se mohou dále rozvíjet nezávisle na společnosti a jejichž vývoj lze studovat metodou anatomie a fyziologie. Myšlenku „kulturních okruhů“ teoreticky vypracovali Fr. Gräbner (1877—1934) a P. W. Schmidt (1868—1961), kteří se stali zakladateli kulturně historické vídeňské školy. Také jejich učení bylo namířeno proti evolucionismu, popíralo jakoukoli biologickou psychologii, myšlenku národů a postavilo základy teorie na předpokladu jednoty prakultury a jejího rozšíření difúzí. Ovlivnilo na dlouhou dobu etnologické bádání v celé německé oblasti.
V Anglii zaujali kritické stanovisko k evolucionismu ve dvacátých letech J. G. Frazer a W. H. R Rivers, často označovaní za předchůdce funkcionalismu. Začali zkoumat společnost metodou analýzy jejích společenských systémů a tím se odpoutali od dosavadního pojetí a metody etnologie. Hlavní zájem nově specializované disciplíny, nazývané sociální antropologií, se zaměřil na problémy struktury společností a funkcí jejich organizací a institucí, kdežto etnologie zůstala nadále „historií národů, lidských ras, historií jazyků a historií kultur, odvozenou ze studia současných národů či z archeologických objevů“ (Radcliffe-Brown). Sociální antropologie má tedy v dílech svých hlavních představitelů (Radcliffe-Brown, 1881—1939, E. E. Evans-Pritchard aj.) spíše charakter sociologický než historický.
Nejsilnější antihistorické tendence se projevují ve funkcionalismu B. Malinowského a jeho žáků (Raymond Firth, A. Richards aj.). Jejich koncepce kultury představuje souhrn funkcí sociálních institucí, které jsou v rovnováze a jež je možno studovat psychologickou metodou, zjišťováním a splňováním fyziologických potřeb jednotlivců a společnosti.
Také v Německu se koncem 30. let stává etnologie spíše kulturní antropologií. V Muhlmannově pojetí studuje etnologie člověka, strukturu a funkce jeho jednání v jeho historickém prostředí a za konečný cíl si staví vytvoření teorie o „etnos“.
V americké současné literatuře se většinou etnologie kryje s „kulturní antropologií“, která v podstatě rovněž vychází z kritérií funkcionalismu. Je reprezentována zejména těmito třemi směry: psychologickým, historickým a neoevolucionistickým.
Představitelé psychologické školy (Chapple, Coon, Herskovits, Redfield, R. Benedict) usilují o to, aby psychologickým výkladem chování lidí, zkoumáním vztahů mezi nimi a posuzováním změn rovnováhy společnosti stanovili ideální „modely kultury“ (R. Benedict). Tyto modely jsou neměnnými a neopakovatelnými kategoriemi, které nejsou historií určovány, nýbrž naopak ji samy determinují.
Odlišnou koncepci má historická škola (E. Adams, M. Sahlins, E. Service, J. S. Berliner aj.). Uznává nezbytnost historického vývoje a sleduje jej na úrovni krátkodobých a dlouhodobých změn. Tyto změny jsou příčinou základních přeměn sociálních systémů. Proces vývoje však nazírají z hlediska neměnnosti a statičnosti kultury.
Neoevolucionismus navazuje v základě na Morganovo dílo, avšak proti jeho materialistickému pojetí unilineární evoluce staví J. Steward, hlavní představitel tohoto směru, koncepci multilineárního rozvoje kulturních systémů. Uznává v něm sice určité zákonitosti a posloupnost, avšak s výhradou tzv. „tvořivého vývoje“. Zjištěné kvalitativní změny, vznikající v procesu vývoje, pak Steward objasňuje jednak vlivem historických podmínek, jednak vlivem rozličných podmínek přírodního prostředí (ekonomické a ekologické determinanty). Zákonitost vývoje však vztahuje jen k vývoji jednotlivých národů nebo etnických skupin, aniž se snaží zjišťovat jejich obecnou platnost.
V marxistické literatuře se užívá místo etnologie termínu etnografie. Její koncepce se liší od angloamerické a německé nikoli předmětem studia, nýbrž přístupem k řešení problémů kulturních jevů. Marxistická etnografie zachovává důsledně historický přístup a opírá se o metodologii historického materialismu. Tak sovětská entografie studuje nejen kulturu vlastních národů, nýbrž stejný důraz klade i na studium dějin prvobytné společnosti, etnogeneze, rodinných forem a přeměn formací předtřídní a třídní společnosti (S. P. Tolstov, A. M. Zolotarev, M. O. Kosven, A. D. Udalcov, I. I. Potěchin, D. A. Olderogge aj.). Při posuzování sociálních jevů vychází marxistická etnografie z Morganovy, Marxovy a Engelsovy koncepce zákonitosti unilineárního vývoje a všechny jeho změny pokládá za historický proces. Tento proces je určován různými faktory a probíhá ve složitých podmínkách, jež tvoří komplex protikladných vztahů elementů. Historické podmínky změn tohoto procesu jsou zachycovány chronologicky, což umožňuje odvozovat bezpečně zákonitosti vývoje dějin lidstva a jeho kultury.
Literatura: Averkijeva I. P., Artanovskij S. N. a kol., Sovremennaja amerikanskaja etnografia, Izdatělstvo Akaděmii Nauk SSSR, Moskva, 1963; Bastian A., Die Vorgeschichte der Ethnologie, Berlin, 1881; Evans-Pritchard E. E., Social Anthropology, Cohen, West, London, 1951; Gräbner F., Methode der Ethnologie, Heidelberg, 1911; Melicherčík A., Teória národopisu, Tranoscius v Liptovskom Sv. Mikuláši, 1945; Morgan L. H., Ancient Society, Macmillan a Co., London, 1877; Murdock G. P., Social Structure, New York, 1949; Mühlmann W., Methodik der Völkerkunde, Stuttgart, 1938; Radcliffe-Brown A. R., The Methods of Ethnology and Social Anthropology, South African Journal of Science, 1923, pp. 124—147; Schmidt P. W., Handbuch der Methode der kulturhistorischen Ethnologie, Münster, 1937.