Etnografie (MSgS)
etnografie (MSgS) je společenská věda, která zkoumá monograficky se zvláštním zřetelem k osobitostem kulturu a způsob života jednotlivých národů i menších svébytných skupin v rámci jednotlivého národa a jejich historicko-srovnávacím studiem směřuje k osvětlení obecných problémů kultury lidstva jako celku. Osobitostmi se vyznačují především kultura a způsob života širokých vrstev, lidu, charakterizované konzervativností, místní, popř. skupinovou ohraničeností a předáváním souborů kulturních statků od generace ke generaci tradicí.
Základní metodou shromažďováni materiálu při monografickém studiu je přímé, soustředěné a dlouhodobé pozorování, zabezpečující maximální objektivnost získaných informací. Jak při shromažďování informací, tak také při jejich zpracování se etnografie vyznačuje úsilím o komplexní řešení problémů.
V závislosti na vědeckých školách byla v minulosti etnografie často vymezována jako monografická, popisná disciplína, jejímž úkolem je popisovat kulturu jednotlivých národů, zatímco teoretické srovnávací studium, řešící obecné problémy kultury, bylo vyhrazováno etnologii. Od tohoto rozlišování se dnes většinou upustilo. V československé vědě se podobně jako ve vědě sovětské, polské, maďarské atd. ustálil k označení monografické a srovnávací vědy termín etnografie, v jiných zemích, např. v jižní a západní Evropě, zobecněl termín etnologie. V anglosaských zemích se do velké míry udrželo rozlišování etnografie a etnologie jako dvou stupňů téhož vědního oboru: jsou spolu s jinými vědami včleňovány do obecnější vědy o člověku, zvané antropologie kulturní (v USA) nebo sociální (v Anglii).
Zájem o odlišnosti v kultuře a způsobu života cizích národů je velmi dávný, záznamy tohoto druhu jsou časté v dílech různého zaměření již od starověku. Avšak jako vědní disciplína se etnografie ustavovala teprve od přelomu 18. a 19. století. Její vytvoření, připravované v 17. a 18. století překonáváním církevního učení v úvahách o vztazích mezi národy, bylo ovlivněno rozšiřováním zámořských cest a prohlubováním styků Evropanů s domorodým obyvatelstvem, jehož způsob života a kultura byly srovnávány s údaji literárních pramenů o životě starověkých obyvatel Evropy. Na druhé straně tu působil zájem o kulturu a život zvláště vesnického lidu vlastního národa, vzbuzený novodobým národním uvědoměním. Sbírky lidových písní, pohádek a pověstí i zápisy lidových pověr a obyčejů tu měly začasté pomoci rekonstruovat podle příkladu jevů lidové kultury, považované jako celek za starobylou, formy života a kultury dávných vlastních předků. Idealizovaná lidová kultura byla zároveň důležitým inspiračním zdrojem romantického umění.
Již v první polovině minulého století se tvořily organizace, které si vytkly za úkol podrobně a kriticky zkoumat kulturu a způsob života jednotlivých národů, např. Etnologická společnost v Paříži (1839), etnografické oddělení Ruské geografické společnosti (1845) a jiné podobné v Anglii a v USA. Prohlubovalo se také úsilí v oblasti teorie, pokusy o utřídění materiálu nahromaděného v mnoha oblastech světa, o vysvětlení četných shod v kultuře i velmi vzdálených národů. Nejvýznamnější z řady teorií byla v druhé polovině 19. století teorie evolucionismu, spojená svým vznikem se jmény A. Bastiana a E. B. Tylora, zahrnující řešení problémů prvních počátků kultury lidstva i celé její další historie. Na jejím vytvoření se podílely převratné objevy přírodních věd i četné úvahy o vztazích mezi lidskými rasami, objevující se u filosofů od 17. století. Teorie evolucionismu stavěly na přesvědčení o jednotě lidské psychiky jako základu stejných elementů duchovní a materiální kultury u různých národů. To přivedlo také k teorii o celistvosti a o paralelním vývoji kultury ve všech částech světa a k vytyčení základní společné vývojové linie kultury rozvětvující se v kultury jednotlivých národů. Jiným důležitým článkem teorie evolucionismu byl pojem „přežitku“, prvku přetrvávajících dobu svého plného života a udržujících se po ztrátě původního funkčního obsahu jako prázdná forma i v dalších vývojových fázích kultury. Hlavním nedostatkem evolucionismu byl malý zřetel ke konkrétním historickým podmínkám kulturního vývoje, přecenění významu jednotících faktorů a vnějších obdob v etnografickém materiálu, podobností často náhodných i jen zdánlivých.
Svou materialistickou koncepcí a zřetelem k společenským a obecně historickým podmínkám se mezi evolucionisty 19. století výrazně vyděluje L. H. Morgan, tvůrce první vědecké periodizace dějin lidské kultury a historicky podložené teorie o uspořádání prvobytné rodiny a společnosti. Jeho dílo, dále propracované Engelsem a současnou marxistickou etnografií, patří k základním dílům etnografické literatury.
Koncem 19. století se ke slovu přihlásily nové teorie, založené namnoze jako kritika evolucionismu, např. teorie antropogeografická, vyzvedající význam konkrétního historického vývoje a zejména geografického prostředí pro rozvoj kultury (Fr. Ratzel), teorie kulturně historická, založená na přesvědčení o jedinečnosti a neopakovatelnosti historického vývoje a vysvětlující shody v kultuře migracemi kulturních jevů i přímými kontakty mezi jednotlivými národy (F. Graebner, B. Ankermann, L. Frobenius). Po první světové válce získaly zvláště silný ohlas teorie funkcionalismu (B. Malinowski, A. R. Radcliffe-Brown), usilující o stanovení základních pravidel vývoje kultury ve společnosti, platící v prvobytné společnosti stejně jako v celém dalším kulturním vývoji lidstva. Opírají se o bohatý empirický materiál (kulturně historická i funkcionalistická škola zvýšily důraz na monografické studium jednotlivých kultur, přičemž hlavní pozornost badatelů obracely ke studiu funkce kulturních elementů v celku kultury a života zkoumané skupiny). Velmi silný vliv má funkcionalismus na současnou americkou kulturní antropologii, kde jsou jeho teorie kombinovány s moderními teoriemi sociologickými a psychologickými. Zvláštní místo v americké kulturní antropologii mají teorie kulturologické, usilující o studium kulturních jevů v pojmech kulturních faktorů, nikoli redukované na psychologické nebo biologické procesy. Kulturologické teorie pohlížejí na kulturu jako na autonomní realitu, která by se měla zkoumat a vysvětlovat nezávisle na svých nositelích (L. A. White). V posledních letech roste, jmenovitě v americké a západoevropské vědě, vliv teorií strukturalistických.
Měnilo se také vymezování předmětu etnografického studia. Od zájmu o soudobé formy kultury a způsobu života „prostého lidu“ na vesnicích i v městech se pozornost soustřeďovala rostoucí měrou k archaickým formám vesnické kultury a k výzkumu nej- odlehlejších, od městských center a komunikací nejvzdálenějších oblastí. Prohluboval se odklon od komplexního historického studia k formálnímu rozboru, etnografie byla omezována na materiál získávaný sběrem v terénu se značným opomíjením jiných pramenů.
Jiným směrem se vyvíjela v posledních desetiletích etnografie v Sovětském svazu a v jiných socialistických zemích. Jejím teoretickým základem je historický materialismus, hlavní metodou práce historicko-etnografická monografie. Všestranné využívání etnografického materiálu, chápaného jako historický pramen zvláštního druhu, s ostatními historickými prameny umožňuje osvětlit jak historickou minulost četných národností Sovětského svazu, pro jejichž dějiny namnoze chybějí prameny jiné, tak také vysvětlit proměny a současný stav kultury a způsobu života na kolchozní vesnici. Velkou pozornost věnují badatelé v těchto zemích výzkumu kultury a způsobu života dělnictva. Od monografického studia osazenstva jednotlivých továren přešli ke komplexnímu studiu městských čtvrtí, zkoumajíce kulturu dělníků v souvislosti s kulturou jiných vrstev obyvatelstva. Komplexnost výzkumu a kooperace s jinými společenskými vědami jsou charakteristickým rysem současné etnografie v těchto zemích.
Československá etnografie, svým vznikem spojená již s vlastenecko-buditelským hnutím začátku 19. století, dosáhla plného rozkvětu až v 90. letech minulého století. V těchto letech byla uspořádána Národopisná výstava českoslovanská v Praze (1895), největší národopisná výstava v Evropě v té době, založena Národopisná společnost českoslovanská (1893) a Národopisné museum (1895), vznikly první národopisné časopisy Český lid (1891), Národopisný sborník českoslovanský (1896—1907) a Národopisný věstník českoslovanský (1906). Jádrem národopisné práce bylo monografické studium lidové kultury, soustředěné zvláště na archaické formy kultury vesnických selských vrstev, i když nechybělo výzev k studiu také jiných skupin, zejména dělnictva (J. Horák). Teoretická práce se prohloubila teprve po druhé světové válce v souvislosti s úsilím o vytvoření marxistické etnografie. V současné době se také u nás zpracovávají zvláště problémy vývoje a funkce lidové kultury v současné společnosti, a to jak na venkově, tak i ve městě, a některé otázky historické etnografie, opírající se o využití archívních a literárních pramenů.
Úsilí o komplexnost jak v shromažďování informací, tak také v jejich interpretaci sbližuje etnografii s jinými společenskými vědami, zvláště se sociologií. Vrací se takto těsný vztah, který mezi oběma vědami trval v době jejich formování.
Literatura: Anglo-amerikanskaja etnografija na službe imperializma, AN-SSSR, Moskva, 1951; Balandier G., Sociologie, ethnologie et ethnographie, v: Gurvitch G., ed., Traité de sociologie, Presses Universitaires de France, Paris, 1958, str. 109—123; Československá vlastivěda III, Lidová kultura, Praha, 1968; Harris M., The Rise of Anthropological Theory, Crowell, New York, 1968; Horák J., Národopis československý. Přehledný nástin, v: Československá vlastivěda II, Praha, 1933, str. 305—472; Hultkrantz A., ed., General Ethnological Concepts, Rosenkilde & Bagger, Copenhagen, 1960; Lévi-Strauss C., Anthropologie structurelle, Paris, 1958; Lowie R. H., The History of Ethnological Theory, Rinehart, New York, 1937; Lutyński J., Ewolucjonizm w etnografii anglosaskiej i etnografia radziecka, PAN, Warszawa, 1955; Lutz G., ed., Volkskunde, E. Schmidt, Berlin, 1958; Morgan L. H., Ancient Society, Holt & Co, New York, 1877; Tolstov S. P., Osnovnyje těoretičeskije problémy sovremennoj sovetskoj etnografii, v: Sovetskaja etnografia, 1960, 6, str. 10—23; Tylor E. B., Primitive Culture, London, 1872; White L. A., The Science of Culture, McGraw Hill, New York, 1949.
Viz též heslo etnografie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)