Chuligánství (MSgS)
chuligánství (MSgS) je sociálně patologický jev v životě určité části soudobé mladé generace a také úzce souvisí se zvýšenou kriminalitou mládeže. Proto se jím vážně zabývají sociologové, psychologové, kriminologové a psychiatři.
V některých jazycích vznikly dokonce svérázné termíny pro agresivně vystupující příslušníky mládežnických part. V německy mluvících státech jsou označováni jako „halbstarke“, ve Švédsku se mluví o „skunafokke“, v Anglii je znají pod jménem „teddy-boys“, kdežto Itálie má své „vitelloni“, Nizozemsko „provos“, Francie „blousons noirs“ atd.
Jak už z uvedeného výčtu vyplývá, je chuligánství především problémem průmyslově vyspělých společností. Akutním se stal problém chuligánství vzhledem k některým kolektivním výtržnostem, na nichž se podílelo i několik stovek mladých výrostků a též vzhledem k množství zatčených osob mladistvého věku, které jednotlivé státy vykazují ve svých ročních bilancích. Přitom jde o trestní činnost zvláštního rázu, která je jen velmi zřídka podložena motivy nouze, případně jinými vážnými příčinami. Většinou se chuligáni specializují na drobná vloupání, krádeže aut, nesmyslné útoky na dospělé osoby, vandalské ničení veřejných zařízení a jiné trestné činy, jejichž chabou kořist většinou promarní, prodají pod cenou nebo dokonce nechávají někde stát. Při větších výtržnostech se chuligánské party vyřádí tím, že rozbíjejí okna a výklady, vykrádají obchody, vyřazují z provozu osvětlovací a jiná zařízení v ulicích, ničí okrasné keře a lavičky v sadech, napadají chodce, demolují kulturní sály a ničí sedadla v kinech. Většina zadržených chuligánů neuvádí ve svých výpovědích žádné osobní motivy, které je vedly k těmto činům.
V poválečných letech vzniklo dost teorií, které zdůvodňovaly vznik chuligánství růstem amorálnosti, zvýšeným výskytem duševních chorob, stoupajícími tendencemi rozpadu rodiny. Vědeckým rozborem příčin chuligánství začalo se zabývat především Výzkumné středisko pro nápravnou výchovu ve Vaucressonu (departement Seine et Oise), které je úzce spojeno se známým francouzským vězením a nápravným střediskem ve Fresnes. Francouzští sociologové, spolu s pracovníky ostatních zúčastněných profesí a s celou řadou expertů, důkladně prošetřili 1900 odsouzených chuligánů, z nichž 1465 prošlo i psychiatrickým vyšetřením. U naprosté většiny z nich se však ukázalo, že jde o chlapce a děvčata zcela normální a že příčiny jejich „bezdůvodné vzpoury“ je nutno hledat ve společenských faktorech.
Za příznivé pro vznik chuligánství a kriminality mládeže je možné považovat především tyto společenské faktory, vyskytující se převážně v moderní průmyslové společnosti:
- Neracionální využívání volného času, jež se projevuje zejména formou bezpracného života a nudy. Tento problém se může vyskytnout u mladistvých příslušníků všech tříd a vrstev. Způsob chování „rytířů bezpracnosti“ popisoval už Balzac, ovšem v druhé polovině našeho století se tento jev rozrostl do nebývalých rozměrů. Část chuligánů skutečně nepracuje, tráví svůj čas v bytech svých kamarádů, na ulicích či opuštěné parcele, případně s oblibou vyhledává různá shromáždiště a trhy. Statisticky je dále prokázáno, že asi 80 % osob zadržených pro chuligánství nesportuje, zbytek se téměř výlučně zaměřuje na box a těžkou atletiku. Naprostá většina z nich také nemá vytříbené zájmy a nevěnuje se žádnému vlastnímu „koníčku“. Důsledkem toho je všeobecná nuda, zbytečné bloumání bez cíle, jak to charakterizoval jeden z dospívajících: „Nevíme, co si máme s časem počít. Tudíž se scházíme a trávíme svou nudu společně.“
Pod vlivem nejrůznějších stránek společenského života, jako je bytová nouze a přeplněnost obydlí, starosti a zatížení rodičů, přílišná volnost poskytovaná mladým na podkladě zásad moderní výchovy a dále také v důsledku některých vyloženě negativních rysů, jako je nezaměstnanost, chudoba, úpadek morálky atd., jsou mladiství vystavováni na pospas působení ulice. Zde nejen tráví větší část svého volného času, ale právě nadbytek volného času je přivádí k hranicím zločinu. - Stoupající urbanizace, vyznačující se zvýšenou koncentrací obyvatelstva. Hlavně průmyslová města a přelidněné čtvrti působí příznivě na stoupání kriminality mládeže, neboť mladiství více podléhají špatným příkladům ve vzájemném styku, jakmile jsou soustředěni v úzkém prostoru. Tento faktor přivádí mnoho mladých pod vliv velkých kolektivů nebo deviantního působení bezprostředního sousedství. V hustě osídlených oblastech se kriminalita zdvojnásobuje, zločinnost mládeže stoupá dokonce téměř na trojnásobek.
- Krize institucí. Jde zejména o proměny ve funkci rodiny a postavení rodičů a dále o nedostatky v institucionální péči o mladé, zejména o ty, kteří pocházejí z rodin rozvedených manželů. Ve skutečnosti není pro příznivý rozvoj zločinnosti rozhodující skutečný rozpad rodiny, ale i hluboce rozhárané poměry, zakrývané navenek formální existencí rodinného svazku.
- Ovzduší nejistoty a potíže adaptace mladých lidí. Veliký počet mladistvých nemá vyjasněné své životní cíle a perspektivy, nevolí své povolání podle skutečného zájmu a má značné potíže s adaptací do světa dospělých. Hledá proto možnost úniku a ochrany před důsledky této nepříznivé situace. Jako kompenzaci svého postavení vytváří jakési vlastní mikroprostředí, naplněné vzájemnou solidaritou, jakési nové společenství, které jim dává větší pocit jistoty a lépe je izoluje od doléhajících vlivů okolního světa. I některé deformace rodinného života a důsledky krize rodinné výchovy nutí mladistvého, aby si hledal takové „náhradní“ prostředí a ztracenou autoritu rodičů vyrovnal novopečenou autoritou party.
Party mladistvých se tvoří většinou náhodně, k prvnímu seznámení přispívá blízké sousedství. Napoprvé se scházejí na frekventovaných rozích ulic, nezastavěných parcelách a hřištích či taneční zábavě. Některé společné zážitky, jako utroušené jízlivé poznámky při styku s chodci nebo v průběhu konverzace se známými děvčaty, případně některé společné činy, jako je první rozbité okno, spojí partu dohromady a později se vytvoří i další symboly jako projev její soudržnosti. Struktura skupiny i její cíle vyplynou většinou z citových potřeb příslušníků. Chování nejstaršího příslušníka, případně jiné uznávané autority v roli vůdce party je jakousi kompenzací obrazu rodičovské autority, první soutěže a chvastounská vystoupení jsou pak školou mužnosti. Zklamání a selhání v životě mimo partu spolu s pocitem ochrany, kterou parta poskytuje, vytvářejí jeho identifikaci a ve styku s vnějším světem vedou ke zvýšené agresivitě.
I když mladiství v chuligánských bandách se projevují surově a necitlivě, záměrně ničí hodnoty a jejich smýšlení charakterizuje kolektivně pěstovaný cynismus, nikterak to neznamená, že jde o citově zdeformované jedince, u nichž vymizela jakákoli něžnost. Ve skutečnosti pouze potlačují svou citovou stránku a protože postrádají rodičovskou lásku a něžnost, považují ji za něco hříšného, co se do moderní civilizované společnosti nehodí. Chuligáni bývají citově naprosto nevyzrálí, neboť jim schází dostatek životní praxe právě v tomto směru. Jejich cynismus pramení především z devalvace těch hodnot, kterých se jim samotným nedostávalo.
Závaznou náhradu za to tvoří skupinové vzory chování, jejichž podstatnými znaky bývají brutalita, nihilismus, jadrný způsob vyjadřování a především zuřivá zaujatost i otevřený boj proti „legálnímu světu“. Přitom však členové chuligánských part nepostrádají smysl pro typicky chuligánskou „subkulturu“. Mívají vyvinutý smysl pro populární džezovou hudbu, big-beat, pop-music, pěstují moderní společenské tance a jsou dokonce nadšenci všech výstředností, které vývoj masové hudební kultury přináší. Některé party mají i své básníky a písničkáře, dvorní blázny a donchuány, profesionální recesisty, výjimečně všemi členy party naprosto uznávané tělesně postižené jedince s odpudivým zevnějškem, dávajícím příležitost k povyražení. Informovanost o filmových novinkách či magazínech s erotickou náplní je cennou vlastností chuligána, neboť úzce navazuje na formy společného trávení času. Pasáže a haly biografů se stávají oblíbeným místem setkání. K vysokému uznání a zvýšení autority v partě vede však „umění“ organizovat chuligánskou rekreaci a zábavu.
Taková „subkultura“ není pouze vrcholně vyhovujícím výplodem životního stylu, ale i ochuzenou, zdeformovanou a zároveň úzce vyhraněnou protiváhou většinou nepřístupných či vědomě odmrštěných hodnot „oficiální“ kultury.
Během sociologických šetření v chuligánských partách se ukázalo, že na deset chlapců zde připadá pouze jedna dívka. Dívku považují chuligáni za společné vlastnictví party a je jim jakýmsi společným důvěrníkem a rádcem. Jako symbol tohoto stavu potlačují některé party i vzhledové rozdíly svých příslušníků obou pohlaví. Činí tak také pod vlivem jiných skupin mladistvých, izolujících se od života civilizované společnosti, tzv. beatniků. Podle jejich příkladu si dávají často záležet na své nepěstěnosti a zanedbanosti, která je ovšem jen vnějším výrazem odporu proti odcizené a nelidské civilizaci.
Na základě provedených šetření v chuligánských partách je možno říci, že příslušnost k takové skupině neznamená vždy cestu k izolaci od společnosti, k deviantnímu chování a zločinu. Jakmile se některý chlapec z party zamiluje a láska ho přivádí k problému nutnosti stabilizovat své existenční poměry, většinou to znamená i počátek jeho roztržky s partou, opuštění životního stylu chuligánského prostředí a definitivní odchod ze skupiny. Proto též některé party váhají přijmout dívku do party a poskytovat jí plná práva.
Jak je z uvedeného patrné, je chuligánství jakýmsi kolektivním řešením problému mladistvých ztroskotanců moderní civilizace, který se projevuje i v agresivních a protestních činech, ke kterým by se jedinec sám neodhodlal. Výskytu chuligánství přejí především ekonomicky a společensky nestabilizované poměry současné kapitalistické společnosti. To ovšem neznamená, že by se tento jev v podmínkách socialistické společnosti nevyskytl. Zde jeho existenci mohou podpořit ještě některé specifické okolnosti: a) zvýšená sociální mobilita, charakterizující socialistickou společnost, přivádí mnoho mladých lidí do měst, přičemž nejsou vždy zajištěny vhodné podmínky pro jejich adaptaci v tomto prostředí; b) společenské proměny poznamenaly i mechanismy rodinného života. Zejména v důsledku zvýšené zaměstnanosti žen vznikly velké problémy s výchovou v rodině; c) rychlý růst průmyslu vyvolal zvýšenou potřebu pracovních záloh, ale v podnicích nejsou přitom zajištěny všechny podmínky k dobrému umístění a využití mladých průmyslových kádrů, k tvorbě referenčních part spjatých se sociálním systémem závodu a většímu porozumění pro zájmy a potřeby mladých pracovníků; d) lhostejnost, neangažovanost a úpadek autority v důsledku společenských deformací.
Řešení problému chuligánství bude tedy i u nás záviset na zvýšené pozornosti výchově rodičů, vytvoření vhodných podmínek pro plnění jejich rodičovských funkcí, dále v proměnách institucí, které by měly v budoucnosti věnovat větší péči adaptaci mládeže v zaměstnání a řešení jejich perspektivních problémů.
Literatura: Czapów C., Mlodieź i prestępstwo, Warszawa, 1965; Edelmann C., Sociologie a psychologie chuligánů, Sciences et Avenir, Paris, 1964, č. 211; Chuliganstwo (sborník). Warszawa, 1956; Kaiser G., Randalierende Jugend, Bonn, 1959; Schubert L., Problémy s kriminalitou mládeže, Bratislava, 1967.