Makrosociologie a mikrosociologie (MSgS)

makrosociologie a mikrosociologie (MSgS). Striktní odlišení mikrosociologie a makrosociologie jako dvou velkých a v jistém smyslu proti sobě stojících oblastí sociologických zájmů a zkoumání je v úzké souvislosti s radikálním odmítáním velkých sociologických a sociálně politických koncepcí 19. století, jimž západní sociologie (zejména ve svém krajně empiricky orientovaném proudu) vytýkala nevědeckost, neexaktnost, neempiričnost, ale i to, že nemají charakter kumulativního vědění (Merton) a že jsou typicky rozloženy jako alternativní a soupeřící koncepce. Vznik sociologie malých skupin, která je orientována k výzkumu mikrostrukturálních jevů a procesů, umožnil subsumovat všechna šetření a teorie, zabývající se vznikem, vývojem a fungováním malých skupin, jejich vzájemnými vztahy, jejich podmíněností širším sociálním prostředím, ale i sociálním chováním individua v malých skupinách a organizačních celcích, pod souborný pojem „mikrosociologie“. Svou roli při formulaci dichotomie makrosociologie — mikrosociologie hrála nepochybně také analogie s nedávnými objevy moderní fyziky, jež odhalila svébytnost zákonitostí pohybu mikročástic, což se v některých koncepcích projevuje i v nepříliš šťastných terminologických analogiích (sociální atom, teleelementy, sociální přitažlivost atd. u Morena, obrazná srovnání s mikročásticemi a nukleárními poli moderní fyziky u Gurvitche). Velmi obecně lze říci, že zatímco makrosociologie zkoumá globální společnosti, vztahy mezi velkými sociálními skupinami, jejich strukturální charakteristiky a funkcionální znaky s cílem podat obraz „společnosti jako celku“ nebo postihnout zákonitosti vývoje velkých společenských útvarů, zabývá se mikrosociologie mikrostrukturálními útvary a procesy, v podstatě tedy malými společenskými skupinami. Takové vymezení samo o sobě je právě tak přijatelné jako současně málo říkající, není-li formulován soubor tvrzení, předpokladů či hypotéz, týkajících se vztahu mezi sociální mikrostrukturou a makrostrukturou. V soudobé sociologii lze rozlišit v podstatě tři základní orientace:

Koncepce, vycházející z předpokladu, že sociální mikrostruktura je „psychické podloží“ všech sociálních jevů a že makrostrukturální jevy jsou vysvětlitelné pouze na základě poznání zákonitostí vývoje mikrostruktury.
Koncepce, zdůrazňující svébytnost a nepřevoditelnost mikrostrukturálních a makrostrukturálních jevů, jež současně rezignují na výklad makrostrukturálních procesů, pro jejichž poznání dosud prý nemáme adekvátní metodologické nástroje.
Teorie, zdůrazňující kvalitativní odlišnost obou oblastí sociálního života, současně však předpokládající, že makrostruktura má vzhledem k mikrostruktuře podmiňující význam a že mikrostrukturální jevy jsou bez přihlédnutí k charakteru makrostruktury v úplnosti nevysvětlitelné.

Typickým reprezentantem první koncepce je J. L. Moreno (viz sociometrie), který formuluje tři „axiomy“ sociometrického přístupu k výkladu vztahu makrostruktury a mikrostruktury: 1) „kromě navenek pozorovatelné, viditelné, čitelné struktury existuje nepozorovatelná, neoficiální struktura, která je živější, reálnější, dynamičtější než prvá“; 2) makrostruktura a mikrostruktura většinou vzájemně nekorespondují; proto je nezbytné restrukturovat společnost tak, aby makrostruktura a mikrostruktura byly v souladu, teoreticky pak to znamená, že pouze poznání zákonitostí „hlubinné struktury“ je klíčem k poznání vnější, viditelné struktury; 3) metodologicky pak platí, že „co je správné vzhledem k miniaturním skupinám, musí být také pravdivé o velikých skupinách, ba pravdivější“. Většina současných nemarxistických sociologů tyto axiómy v takto striktní podobě ovšem nesdílí, ačkoli např. Converse a Campbell prohlašují, že „výsledky skupinové dynamiky (tedy sociologie malých skupin) lze vztáhnout na skupiny o miliónech členů“, jiní autoři pak se domnívají, že malé skupiny jsou skutečně základními elementy sociální skutečnosti, a to jak v historickém smyslu (vývojová priorita), tak ve významu věcné priority (determinující význam malých skupin). Umírněnější varianty, vycházející z analýzy moderních společností, se opírají o rozlišení tzv. psychoskupin (psychological groups) a organizačních skupin (O-útvary), které má základ v distinkci mezi psychoskupinami a socioskupinami, které zavedla Jenningsová (základem, podle něhož lze oba typy rozlišit, je kritérium, na jehož podkladě se lidé sdružují — individuální, psychologické či kolektivní, sociální). Je typickým projevem absolutizace významu mikrostruktur, že např. Moreno odmítá i toto rozlišení ve jménu psychosociálního kontinua. Např. Francis, zastávající umírněnější stanovisko, zdůrazňuje nepřevoditelnost O-útvarů na sumu P-útvarů, protože společnost, v jejímž základě lze P-útvary vždycky zjistit, je zvláštním svébytným celkem. P-útvary, jež jsou vlastním předmětem mikrosociologie, se vyznačují, podle Francise, vysokou dynamičností, proměnlivostí, rychlým vznikem a stejně rychlým zánikem, faktem, že nepřežívají jednu generaci atd.; současně je nejen možno popsat je na základě moderní mikrosociologické metodologie, ale i s nimi experimentálně pracovat. P-útvary jsou ovšem na O-útvarech závislé v tom smyslu, že jsou jimi částečně regulovány a v každém případě jsou pod vlivem idejí, hodnot a norem, jež vstupují do mikrostrukturálních procesů a významně je ovlivňují. O-útvary se mu pak jeví jako spojující mezičlánek mezi malými skupinami a globálními společnostmi, který právě v sociometrických koncepcích významně chybí. Někteří autoři (např. Kłoskowská) navrhují proto uvažovat také třetí úroveň, tzv. mezostrukturální.

Významnou mikrosociologickou koncepci vypracoval G. Gurvitch, který se domnívá, že popis a výklad „totálních společenských jevů“ předpokládá analýzu tří základních společenských typů (types sociaux) a útvarů (cadres): 1) mikrosociologických typů, jež jsou manifestací sociability, jíž jsou rozuměny mikrosociální jevy, které jsou základními skladebnými elementy složitějších útvarů; 2) typů seskupování (types des groupement) a 3) typů globálních společností. Gurvitch předpokládá, že dobře provedená sociologická analýza neimplikuje primát ani mikrosociologie, ani sociologie seskupování či makrosociologie, protože všechny tyto disciplíny jsou ve vzájemných vztazích a vazbách. Typy či formy sociability, které jsou Gurvitchovi předmětem mikrosociologie, lze různým způsobem klasifikovat, např. podle toho, zda jsou založeny na symbolické komunikaci nebo na určité vnitřní vazbě, jež se projevuje ve vzniku určitého stupně identifikace jedinců. Na částečné identifikaci jsou založeny „masa“, „pospolitost“ (communauté) a „společenství“ (communion), jež se od sebe liší stupněm nátlaku nebo přitažlivosti. Pro Gurvitchův přistup je charakteristické, že podtrhuje zmíněnou dynamičnost mikrosociálních jevů, a to dokonce v takové míře, že je pokládá (podle Strmisky) za bytostně astrukturní, dokonce antistrukturní, protože projevy sociability nepřipouštějí „krystalizaci“, jsou nejisté a nahodilé.

V marxistické sociologii se věnuje pozornost výzkumu a teorii mikrosociálních jevů a procesů teprve v posledních letech. Proti statickému pojetí mikrostruktury a makrostruktury a jejich striktnímu oddělování klade marxistická sociologie důraz na vývojovou dynamiku, vzájemné prolínání obou strukturálních úrovní a jejich oboustranné ovlivňováni. Základní principy analýzy mikrostrukturálních procesů (teorie makrosociálního pohybu je formulována v obecné poloze v materialistickém pojetí dějin) jsou implicite, tj. nikoli ještě ve výslovně sociologické formulaci, obsaženy nejen v jejích obecně teoretických a filosofických východiscích, ale také v sociálně politickém učení:

Každý makrostrukturální útvar má vlastní, specifickou mikrostrukturu: obě úrovně jsou vzájemně zcela nepřevoditelné a musejí být tedy zkoumány sice ve vzájemném vztahu, avšak specifickými výzkumnými prostředky.
Mikrostrukturální útvary jsou strukturálně diferencovány (podle typu makroútvarů, k nimuž je lze přiřadit) a funkčně hierarchizovány, pokud jde o jejich význam a vliv na makrosociální pohyb.
Některé malé sociální skupiny významně ovlivňují makrosociální (politické, ekonomické, kulturní, ideologické atd.) procesy a jejich výklad bez analýzy právě těchto skupin není proto v úplnosti možný. Z tohoto hlediska lze některé malé skupiny uvažovat jako organickou složku makrostruktury.

Tato obecná hlediska je nutno stále obohacovat, doplňovat a korigovat empirickými výzkumy. Protože mikrosociologie je ve svých empirických výsledcích relativně méně spjata s ideologickými funkcemi než teorie a výzkum makrostrukturálních procesů, může marxistická sociologie využívat řady již rozpracovaných výzkumných technik a procedur a ověřovat — ve specifických podmínkách socialistických společností — řadu hypotéz a tvrzení formulovaných nemarxistickou mikrosociologií (viz skupina sociální malá, sociologie).

Literatura: Gurvitch G., La vocation actuelle de la sociologie, I, Paris, 1963;

Miloslav Petrusek