Sociologie (MSgS)

sociologie (MSgS). Termín „sociologie“ pochází od Augusta Comta, který ho užíval od roku 1839, počínaje 47. lekcí 4. dílu svého Cours de Philosophie Positive; předtím Comte používal výrazu „sociální fyzika“. Nový termín mu měl umožnit, aby odlišil nový vědní obor od Quételetova pojetí „sociální fyziky“; Quételet tímto termínem označoval sociální statistiku. Novotvar „sociologie“ se prosadil přesto, že byly proti němu lingvistické námitky; je neorganicky složen z jednoho slova latinského a jednoho řeckého.

Sociologie jako odborná společenská věda vzniká ve 40. letech 19. století ve dvou podstatně odlišných podobách; zakladatelem jedné její větve je A. Comte, zakladatelem druhé větve je K. Marx. Obě tyto formy sociologie se odlišovaly svým teoretickým obsahem i svou společenskou funkcí. Comte programově vyhlašuje ustavení sociologie jako nového vědního oboru, sám však zůstává většinou na půdě tradiční filosofie dějin a pro řešení základních otázek své problematiky téměř nepoužívá metodologie nové vědy, již by chtěl vytvořit. Comtova sociologie vzniká v porevolučním období, je spjata s buržoazní společností, celým svým smyslem sleduje konsolidaci této společnosti a snaží se zabránit jejímu revolučnímu přetvoření. Marx nekonstituoval sociologii jako relativně samostatný vědní obor, nepoužívá termínu sociologie, avšak sám přispěl více než kdokoli jiný k vývoji sociologického myšlení, jak si ostatně uvědomují i mnozí nemarxističtí sociologové, a jeho dílo obsahuje ve své podstatě autentickou sociologickou dimenzi.

Otázka periodizace vývoje sociologie není dosud uspokojivě vyřešena; v návaznosti na některé podněty (C. W. Mills, M. Hirszowiczová aj.) by bylo možno schematicky rozlišit tato hlavní období:

  1. Vznik sociologie je připravován dlouhým obdobím „předchůdců“ sociologie, které sahá až do antiky a k vzdáleným obdobím myšlenkového vývoje v mimoevropských kulturních okruzích. Sociologická problematika se postupně rozvíjí v rámci filosofického a historického myšlení, popř. v rámci jiných společenských věd. Pro vznik sociologie má největší význam myšlenkové dílo novověkých filosofů a teoretiků, zejména Hobbese, Spinozy, Montesquieua, Leibnize, Voltaira, Rousseaua, Saint-Simona, Adama Smitha, Hegela a jiných.
  2. Vlastními zakladateli sociologie jsou Marx a Comte, k nimž se někdy přiřazuje Saint-Simon a Proudhon. Tito sociologové a jejich následovníci v 19. století se vyznačují svou historickou orientaci, usilují o postižení vývojových zákonitostí celého lidstva a všech lidských společností, i když ovšem ve způsobech řešení tohoto problému se projevují odlišné nebo přímo protikladné přístupy a tendence.
  3. V nemarxistické sociologii dochází na přechodu 19. a 20. století k ústupu nebo přímo ke ztrátě historické orientace; do popředí vystupuje úsilí o přesnější analytický pojmový rozbor různých společenských soustav a zejména jednotlivých stránek společenské skutečnosti a o vyjádření kvalitativní specifičnosti zkoumaných jevů prostřednictvím diskontinuitních typologických konstrukcí. Vypracování těchto typologií se opírá zpravidla o rozbor a zhodnocení poměrně širokých a bohatých faktografických informací o jednotlivých stránkách společenského života; tento faktografický materiál čerpají sociologové z jiných společenskovědních disciplín, zejména z historie, etnografie, etnologie, právních disciplín, jazykovědy apod. Zhruba v období posledních dvou desetiletí 19. století a prvé čtvrtiny našeho století vznikají významná sociologická díla F. Tönniese, G. Simmela, V. Pareta, E. Durkheima, M. Webera, která jsou přes všechny vnitřní rozdíly výrazem nového pojetí sociologie a která velmi silně ovlivňují další vývoj této disciplíny.
  4. V období mezi 20. a 30. lety našeho století se rodí empirická sociologie, zaměřená především na vlastní získávání faktografických informací o společenské skutečnosti. Do popředí se dostávají otázky metodologie, zejména problémy technik a procedur sociologického výzkumu. Sociologie tohoto typu chce překonat „spekulativně filosofický“ nebo „subjektivně esejistický“ charakter, rozhodný důraz se klade na objektivitu sociologického výzkumu, na kvantitativní analýzu sociologických dat a na přísnou ověřitelnost získaných poznatků. Prohloubení empirické orientace, zpřesnění sociologické metody je v tomto období spojeno se zúžením tematického zaměření sociologie, „velké“ sociologické problémy se odsouvají nebo přímo odmítají, sociologové se zabývají přednostně nebo i výlučně otázkami sociální mikrostruktury a navíc někdy jen otázkami, které jsou málo významné pro výstavbu sociologické teorie. Tyto negativní důsledky nové metodologické orientace se projevují u jednotlivých autorů v nestejné míře, v závislosti na jejich filosofické a metodologické orientaci. Významným podnětem pro rozvoj empirické sociologie bylo dílo W. I. Thomase, F. Znanieckého, R. a H. Lyndových, R. E. Parka, E. W. Burgesse a jiných.
  5. Od druhé světové války a zejména v poválečném období se postupně objevuje úsilí o překonání popisného empirismu a o opětné sjednocení empirických a teoretických zřetelů. Prohlubuje se zájem o otázky sociologické teorie na její obecné i specifické úrovni, pozornost sociologů se obrací k sociologicky nejzávažnější problematice současných společností a soudobého světa a také ve speciálních tematických okruzích a ve speciálních sociologických disciplínách se dostává do popředí snaha o využití sociologického výzkumu pro řešení klíčových problémů sociologické teorie. Tato tendence se neprojevuje ovšem v jednolité podobě, nýbrž v různých formách, jež se vzájemně korigují nebo kompenzují. Přes tuto pokračující diferenciaci odlišných škol a proudů se v sociologii vytváří — i když doposud v omezené míře — určitá jednota vědy, založená na rostoucím okruhu poznatků, jež se pokládají za všeobecně platné a přijatelné.

Skutečností prvořadého významu je, že v souvislosti s překonáváním dogmatických deformací, charakteristických pro předchozí období, dochází na půdě marxismu k renesanci marxistického sociologického myšlení, a to jak v socialistických zemích, tak také v jiných částech světa. Tato okolnost přispívá k tomu, že „vyrovnání se s marxismem“ představuje jednu ze základních os ve vývoji současné světové sociologie, i když ovšem řešení tohoto úkolu má velmi rozmanité podoby v závislosti na teoretických a ideologických postojích jednotlivých skupin sociologů.

Tento schematický pohled na vývoj sociologie nepřihlíží dostatečně k vnitřní diferenciaci jednotlivých vývojových fází, ani k jejich částečnému překrývání. Kromě toho je vývoj sociologie mnohostranný a složitý proces, který nelze postihnout bez ochuzení jen z jednoho hlediska.

V další souvislosti nám půjde spíše o logické než historické aspekty problematiky.

Otázky obecného pojetí sociologie, vymezení jejího předmětu, metody a jejího vztahu k jiným, zvláště k blízkým vědním oborům, nejsou dosud jednoznačně vyřešeny, i když jim ve vývoji sociologie i v její současnosti byla věnována velká pozornost. Tato sociologická „metateorie“ je úzce spjata s problematikou obecné sociologie na straně jedné a s filosofickými předpoklady, z nichž sociologie vychází, na straně druhé. V této oblastí je možno rozlišit několik skupin otázek: 1) pojetí společenské skutečnosti ve vztahu k jiným formám existence, k jiným oblastem reality; 2) vymezení předmětu sociologie vzhledem k předmětu jiných společenských věd; 3) řešení vztahu empirie a teorie v sociologické práci; 4) otázky vztahu „synchronického“ a „diachronického“, jinak řečeno historicko-genetického a strukturálně funkcionálního hlediska v sociologické teorii a metodologii; 5) otázky jednoty a rozrůzněnosti, vztahu celku a částí ve společenské skutečnosti; 6) problém vztahu sociologické teorie a společenské praxe.

V řešení této problematiky se projevovaly a do značné míry ještě projevují odlišná a namnoze protikladná stanoviska, která mají často určující vliv pro sociologickou práci. Tyto odlišné tendence, vztahující se k řešení uvedených problémů, lze pokládat za základní projev diferenciace sociologie a sociologů v jednotlivé školy a směry.

I. Pojetí společenské skutečnosti ve vztahu k jiným formám existence

Rozhodující pro pojetí sociologie je pojetí společenské skutečnosti, jež je předmětem sociologického studia; pojetí této skutečnosti určuje také sociologickou metodu v jejích obecných a podstatných aspektech. Krajní způsoby řešení této otázky představují naturalisticky redukcionistické koncepce na straně jedné a koncepce duchovědné sociologie na straně druhé.

Naturalistický redukcionismus zneuznává kvalitativní specifičnost společenskokulturní skutečnosti a lidského světa vůbec a vidí v něm jen specifický případ přírodních procesů. Společenské procesy se přitom převádějí na různé formy přírodního pohybu, na mechanické, energetické, fyzikální, chemické nebo biologické jevy. Dějiny sociologie znají celou řadu koncepcí, které tyto formy redukcionismu zdůvodňovaly a viděly v nich program výstavby vědecké sociologie. V zásadě naturalisticky redukcionistickou orientaci sdílí i soudobá novopozitivistická sociologie, především její doktrinářská větev (G. A. Lundberg, S. C. Dodd). Pro G. A. Lundberga je mezilidské chování pohybem v rámci silového pole v čase, přičemž pozorovatelné projevy chování se vykládají jako funkce energie, definované v termínech měřitelných kvant změny. Uvedené koncepce chápou sociologii jako „přírodní vědu“, která pracuje s týmž pojmovým rámcem, s touže kategoriální soustavou jako každá přírodní věda. Lundberg například vidí v pojmech, jako je „atom“, „elektron“, „kvantum“, „energie“ apod. termíny, označující „jednotky pozorování“ pro jakýkoli zkoumaný předmět. Pozitivistická sociologie přejímá z přírodních věd nejen jejich kategoriální aparát, nýbrž celou jejich metodologickou soustavu, kterou vydává v její specifické podobě za obecně platnou a závaznou pro jakoukoli vědeckou práci. Toto krátké spojení nedovoluje pozitivisticky orientované sociologii klást a řešit otázku, které aspekty přírodovědecké metody jsou obecně platné a které jsou specifické, a přehlíží potřebu, aby se sociologie a společenské vědy vůbec aktivně podílely na řešení svých metodologických otázek. Jak například průkazně ukázal W. C. Mills, vede mechanické prosazování neadekvátních metodologických postupů k metodologickému redukcionismu, tzn. obsah sociologie a ostatních společenských věd se ochuzuje, za legitimní se označují jen problémy, jež je možné řešit předem danou metodologií; přitom se ztrácí napětí mezi sociologickou teorií a metodologií a narušuje se nebo brzdí celkový rozvoj sociologické práce.

Vzhledem k naturalistickému redukcionismu je tzv. duchovědná sociologie druhou protikladnou krajností. Představitelé tohoto pojetí absolutizují kvalitativní specifičnost společenskokulturní skutečnosti, přehlížejí její vztahy a vazby s ostatními formami existence, z domnělé výlučnosti jejího charakteru vyvozují závěry pro radikální odlišnost metody ve vztahu k metodám přírodních věd. Filosoficky navazují tyto koncepce na Diltheyovu „Lebensphilosophie“, která konstruovala radikální ontologický dualismus mezi oblastí přírody a oblastí ducha, jíž odpovídal gnoseologický dualismus dvou domněle zcela odlišných metod „vysvětlení“ a „rozumění“. Součástí filosofických zdrojů této orientace je i novokantovská filosofie se svou dualisticky pojatou metodologií, s rozlišováním nomotetické metody a ideografické metody (O. Windelband), popřípadě generalizující a individualizující metody (K. Rickert). Uvedená filosofická teorie se ovšem v sociologické práci neodrážela vždy v krajní podobě a neznemožnila výstavbu významných sociologických koncepcí nebo řešení závažné konkrétní problematiky. Do tohoto myšlenkového kontextu se řadí i významné dílo Maxe Webera, který definuje sociální jednání jako jednání, s nímž jednající spojuje nějaký „subjektivně míněný smysl“, přičemž se však snaží spojit tuto orientaci na subjektivní aspekt společenských procesů s přísně vědeckým výkladem jejich kauzálních souvislostí. Podobně spatřuje P. Sorokin v „nemateriální složce smyslu“ (ve smysluplné hodnotě nebo normě) specifikum sociokulturnlch jevů.

Z filosofické základny, která je protikladem soudobého pozitivismu, a pozitivisticky orientovaných scientistických tendencí, vychází fenomenologická sociologie. Fenomenologie klade důraz na prožitek jako východisko poznávacího procesu a na reflexívní myšlenkové zpracování prožitku; tato reflexe se nechápe přitom jako introspekce, tj. jako zpřítomňování a analýza vnitřní zkušenosti, ale jako postižení smyslu nebo podstaty věci na úrovni, která je neutrální vzhledem k rozlišování vnější a vnitřní zkušenosti a která je oboje zahrnuje. Fenomenologie se obrací proti pouze extenzívnímu hromadění empirických informací a proti empirickému výkladu indukce a klade důraz na plné myšlenkové zpracování informací v prožitku obsažených; základ poznání se přitom spatřuje v postižení podstaty, jež je umožněno volnou variací faktu v představivosti, rozlišením jeho proměnlivých a neproměnlivých prvků. Svým důrazem na reflexi a na plné myšlenkové zpracování každé informace ovlivnila fenomenologie nepochybně vývoj společenskovědního myšlení; pozitivní část jejích vlivů je však třeba spíše hledat ve vývoji soudobé vědy obecně a sociologie jmenovitě než ve vlastní škole, kterou stoupenci fenomenologie vytvořili (A. Vierkandt, M. Scheler, J. Monnerot, J. P. Sartre aj.). U některých následovníků degeneruje fenomenologická sociologie v iracionální a subjektivistickou orientaci a v důraz na mimorozumove formy poznání (Schelerova „logika srdce“, Schmalenbachova „láska a nenávist“ jako orgány poznání apod.).

Obecně lze říci, že duchovědná sociologie svou teoretickou a metodologickou orientací podstatně omezila zdroj svých informací a oslabila prostředky jejich teoretického zpracování; svým teoretickým a metodologickým přístupem znemožnila řešit otázku objektivity vědecké metody a ověřitelnosti získaných poznatků. Pozitivní aspekty v jejích přístupech obsažené vyžadují celkovou reinterpretaci, aby mohly být začleněny do komplexně pojaté vědecké metody.

Velká část sociologů ve větší či menši míře překonala jednostrannosti uvedených koncepcí v jejich krajní podobě. To však neznamená, že otázky obecného pojetí společenské skutečnosti by přestávaly být otevřeným a sporným problémem. V nemarxistické sociologii se zasloužil zejména E. Durkheim o to, že zdůraznil specifičnost sociální skutečnosti a že napomohl k překonání redukcionistických tendencí. Durkheim však chápe společenskou skutečnost spiritualisticky, společenské jevy a procesy chápe jako hierarchicky kvalitativně vyšší vzhledem k individuálně psychickým jevům, rozlišuje dva kvalitativně odlišné typy představ — představy kolektivní a představy individuální — a klade je do vnějšího protikladu jako kvalitativně odlišné skutečnosti, které zaujímají odlišné místo v hierarchii forem existence. Tím Durkheim sporným nebo přímo nesprávným způsobem řeší otázku vztahu osobnosti a společenské skutečnosti a uzavírá si cestu k postižení totality lidského světa v jeho jednotě.

Marxistická sociologie od počátku zdůrazňovala kvalitativní specifičnost společenského života, odlišnost přírody i kultury, i jejich jednotu v rámci materiální jednoty světa. V současném období vychází velká část význačných sociologických koncepcí z předpokladu, že rozvoj sociologické práce vyžaduje výstavbu specificky sociologické teorie a metodologie, že však řešení těchto úkolů není možné bez využití jiných vědních oborů, bez respektování jednoty vědecké teorie a metodologie. V této souvislosti vystupuje do popředí potřeba účasti sociologie v soudobém interdisciplinárním hnutí.

II. Vymezení předmětu sociologie vzhledem k předmětu jiných společenských věd

V řešení vztahu předmětu sociologie k předmětu jiných společenských věd se setkáváme v zásadě s třemi typy odpovědí:

  1. Encyklopedické nebo univerzalistické pojetí sociologie pohlíží na sociologii jako na všeobsáhlou soustavu společenských věd a jednotlivé společenské vědy přitom zahrnuje jako součásti sociologie; oprávněnost jiných společenských věd mimo rámec sociologie se přitom v podstatě popírá. Takové pojetí sociologie je možné najít u Comta a později u E. Durkheima, pro něhož sociologie představuje „corpus sociálních věd“.
  2. Druhý typ řešení této otázky přináší H. Spencer, A. Small a jiní sociologové. V sociologii se spatřuje syntéza výsledků odborných společenských věd a současně jejich obecný teoretický základ. Tato pojetí nepopírají oprávněnost existence společenských věd mimo sociologii, odlišují je úrovní obecnosti, přičemž vzájemný vztah sociologie a jiných společenských věd se vykládá „hierarchicky“.
  3. Třetí typ představují koncepce, které pokládají sociologii za jednu z odborných společenských věd, která se od ostatních společenských věd liší svým specifickým hlediskem a přístupem k společenské skutečnosti. Pro takto orientované koncepce vzniká ovšem problém, jak přesně odlišit předmět sociologie od jiných společenských věd.

(a) Řada pojetí spatřuje specifikum sociologie vzhledem k jiným společenským vědám ve vyšším stupni obecnosti, i když přitom stoupenci tohoto pojetí zpravidla zdůrazňují, že vztah sociologie k společenské skutečnosti je přímý a není zprostředkován jinými společenskými vědami. Stoupencem tohoto pojetí je například E. de Roberty, Ch. A. Ellwood, R. Worms, E. Chalupný aj. K tomuto řešení by bylo možno namítnout, že sociologie má různé stupně obecnosti a že nedílnou součástí sociologie je i specifická problematika, jež má nižší úroveň obecnosti než některé speciální společenské vědy nesociologického typu.

(b) Jinou variantu řešení vztahu sociologie ke společenským vědám přináší formální či vztahová sociologie; zakladatel této školy Simmel rozlišuje v jevech společenského života jejich kulturní obsah, který je předmětem různých věd o kultuře, a jejich formu, která je předmětem „ryzí“ sociologie. Někteří Simmelovi následovníci nepřejímají jeho terminologii, v podstatě však následují Simmela v tom, že předmět sociologie omezují na bezprostřední interakční aspekty sociálních procesů, na jevy sdružování a na skupinové procesy.

(c) Velká část sociologů nechce zužovat pole svého studia jen na interakční aspekty společenských procesů a předmět sociologie přitom chápe podstatně šířeji, i když v sociálně interakčních aspektech vidí vazbu jevů, které zkoumá. Specifikum sociologického přístupu se přitom spatřuje zejména v hledisku komplexnosti: empiricky vzato je předmět sociologie a společenských věd shodný nebo souvztažný; sociologie však zkoumá jednotlivé společenské procesy nikoli ve vztahu k celku společenské reality. Proto se sociologie zajímá o souvislosti mezi proměnnými, jež se vztahují k různým stránkám, k různým oblastem sociokulturní skutečnosti.

Toto pojetí předmětu sociologie bychom mohli přesněji vyjádřit pomocí pojmu referenčního systému. Předmět vědy nelze totiž chápat jako kompetentní sféru, každý jev může být zkoumán řadou různých vědních oborů. Určitý konkrétní jev nebo proces vstupuje různými svými aspekty do různých soustav vztahů; jednotlivé vědy, které zkoumají danou skutečnost, ji zkoumají vždy ze svého hlediska, v dané soustavě vztahů, v daném referenčním systému. Vymezení těchto soustav vztahů je ovšem gnoseologicky podmíněno, jeho základ je však dán ontologicky, samotnou složitou mnohorozměrnou strukturací objektivní reality. Pojem referenčního systému nevztahujeme tedy jen na soustavu základních pojmů, s nimiž určitá teorie pracuje (tak je tomu např. u T. Parsonse a u jiných teoretiků), nýbrž označujeme jím relativně samostatné aspekty objektivní reality samotné.

Referenčním systémem sociologie a sociologických disciplín je celek společenskokulturní skutečnosti, zatímco referenčním systémem jiných společenských věd teoretického typu jsou jednotlivé oblasti společenského života, jednotlivé stránky společenské skutečnosti; tak například referenčním systémem politické ekonomie a ekonomických disciplín je ekonomika, referenčním systémem jazykovědy je soustava jazyka atd.

Skutečnost, že sociologie se liší od jiných společenských věd komplexností svého hlediska nebo — jinak řečeno — svým širším referenčním systémem, se projevuje v tom, že společenské vědy nesociologického typu se zabývají především vnitřními závislostmi mezi jevy oblasti, již zkoumají, ať již jde o ekonomiku, právo nebo ostatní systémy; souvislosti daného systému s jinými sférami společenské skutečnosti jsou pro tyto disciplíny souvislosti vnější, jimž věnují spíše jen okrajovou a nesoustavnou pozornost. Pro sociologii jsou jednotlivé oblasti společenského života a jednotlivé, jakkoli rozsáhlé stránky společenské reality dílčími subsystémy a sociologie se soustřeďuje na zkoumání jejich vztahu s jinými stránkami společenského celku. (Tak například ekonom zkoumá otázky produktivity práce v jejích vztazích k jiným ekonomickým jevům; sociologa zajímají souvislosti produktivity práce s mimoekonomickými jevy, s charakterem sociálních vztahů, se skupinovou strukturou na pracovišti, s hodnotovou orientaci lidí, s morálními, politickými, demografickými a jinými faktory.)

V období diskusí o oprávněnosti marxistické sociologie poukazovaly některé námitky na skutečnost, že jednotlivé stránky společenské reality jsou již předmětem konstituovaných společenských věd a že tedy sociologie nemá svůj vlastní předmět. Naznačená úvaha ukazuje, že uvedené námitky naprosto nerespektují dialektický přístup ke skutečnosti.

Zvláštní problém představuje vztah sociologie a filosofie. Sociologie je odborná společenská věda, která se liší svým předmětem i metodou od filosofické teorie; to ovšem neznamená, že by se sociologie mohla rozvíjet bez aktivní spolupráce s filosofií, jak se mylně domnívá značná část nemarxistických sociologů, zejména pokud jsou ovlivněni novopozitivismem. Spolupráce mezi filosofií a sociologií může být plodná jen tehdy, jestliže jejich předmět, metody a úkoly jsou správně rozlišeny a vymezeny. Vývoj sociologie není možný bez využití výsledků filosofie, obecné metodologie a celého interdisciplinárního hnutí a bez filosofické reflexe jejích poznávacích postupů.

Často diskutovanou otázku představuje vztah historického materialismu a sociologie. Některá pojetí ztotožňují historický materialismus a marxistickou sociologii; toto mechanické ztotožnění, je-li důsledně interpretováno, vede k těžko přijatelnému závěru, že i speciální tematické okruhy a speciální sociologické disciplíny jsou součásti historického materialismu. Aby bylo možno vyhnout se tomuto krajnímu závěru, navrhují někteří teoretici kompromisní řešení, které ztotožňuje historický materialismus a obecnou sociologickou teorii; obtíží a nedostatkem takového řešení je, že se v něm velmi sporným způsobem vymezuje charakter historického materialismu jako teorie současně filosofického a současně vědeckého typu a že zde dochází podle našeho názoru k simplicitnímu ztotožnění obou typů teorie. Za zdůvodněnou pokládáme koncepci, která historický materialismus neidentifikuje mechanicky se sociologií (ani s obecnou sociologickou teorií), ale chápe jej jako nedílnou součást marxistické filosofie, z níž marxistická filosofie vychází jako ze své světonázorové a obecně metodologické základny. Skutečnost, že společenská realita je současně předmětem filosofie a současně předmětem odborné vědy na jejích různých úrovních obecnosti je zcela logická a zdůvodněná a není u sociologie nikterak výjimečná, nýbrž vyskytuje se i u jiných přírodních a společenských věd. Přijetí takového závěru předpokládá ovšem, abychom rozlišili historický materialismus v jeho naznačeném původním pojetí od jeho podoby, jež se institucionalizovala v pozdějších fázích vývoje marxistického myšlení; tato institucionalizovaná podoba historického materialismu se vyvinula pod tlakem skutečnosti, že historický materialismus dočasně suploval neexistující sociologii a přebíral proto do sebe alespoň některé součásti její problematiky. Tato identifikace obou typů teorie měla své negativní důsledky i v minulosti, v současných podmínkách by se však stala tíživou brzdou pro vývoj společenských věd, vycházejících ze základny marxismu-leninismu.

Předmětem sociologie je jednak celek společenské skutečnosti, jednak jednotlivé součásti či aspekty této skutečnosti. Podstatným znakem sociologického přístupu však je, že sociologie zkoumá vždy svůj předmět, i tehdy, jestliže je vymezen velmi úzce, ve všech jeho souvislostech s celkem společenské reality, se všemi jejími dimenzemi. Speciální tematické okruhy sociologie, popřípadě sociologické disciplíny, jsou právě oblasti sociologické práce, které se nezabývají společenskými celky, nýbrž součástmi těchto celků, jinak řečeno, jejich předmětem není celý sociální systém, nýbrž jednotlivé subsystémy. O sociologických disciplínách mluvíme tam, kde se vydělují speciální tematické okruhy na základě vyvíjející se dělby vědecké práce a kde se institucionalizují jako relativně samostatné oblasti výzkumu i teorie. Formování jednotlivých sociologických disciplín je závislé jak na logicko-teoretických předpokladech, tak na potřebách společenské praxe, které současně podmiňují vývoj vědy jako společenské instituce. Klasifikace speciálních sociologických disciplín mívají většinou charakter klasifikací ad hoc; systémová klasifikace sociologických disciplín závisí na celkové strukturaci společenské reality, z níž vychází. Mezi speciálními sociologickými disciplínami bychom mohli rozlišit tyto jejich skupiny:

  1. Sociologické disciplíny, zabývající se vztahem společenských procesů k přírodním podmínkám společenského života; sem bychom mohli zařadit ekologii (popř. sociální morfologii) a demografii, pokud ovšem demografie vychází ze sociologických hledisek a má charakter sociologické disciplíny.
  2. Sociologické disciplíny, které se zabývají ze sociologického hlediska zkoumáním jednotlivých oblastí společenského života; sem patří sociologie ekonomiky, politiky, práva, sociologie jazyka, sociologie vědy, umění, náboženství a sociologie kultury (duchovní kultury) vůbec; jednotlivé oblasti společenského života můžeme také členit podle jiných kritérií. V současné době nabývá např. na významu sociologie práce, sociologie volného času apod.
  3. Velmi rozvětvené jsou sociologické disciplíny, které se zabývají jednotlivými společenskými skupinami; jde o sociologie jednotlivých společenských tříd nebo vrstev (např. sociologie dělnické třídy, sociologie inteligence), sociologie jednotlivých věkových skupin (např. sociologie mládeže), sociologie sídelních skupin (města, vesnice), sociologie pracovních skupin, sociologie rodiny, sociologie malých skupin apod.
  4. Některé speciální sociologické disciplíny se zabývají subjektivními aspekty sociálních procesů, jednotlivými stránkami společenského vědomí; nejrozvinutější v dnešní sociologii je sociologie poznání, sociologie veřejného mínění, sociologie postojů, sociologie hodnot a hodnocení apod. Tyto speciální sociologické disciplíny mají víceméně intenzívní sepětí s obecnou sociologickou teorií na straně jedné a se sociálně psychologickou problematikou na straně druhé.

Diferenciaci sociologie v jednotlivé speciální tematické okruhy a ve speciální sociologické disciplíny nelze odmítnout s odkazem na „jednotu“ sociologie jako vědy, ani s odkazem na množství speciálních vědních oborů, které se zabývají určitou stránkou společenského života. O vydělení určitého tematického okruhu jako speciální sociologické disciplíny rozhodují potřeby vývoje vědy i potřeby společenské praxe. Vývoj vědy předpokládá ovšem nejen diferenciaci vědních oborů, nýbrž také jejich úzkou spolupráci a integraci. Tato spolupráce a integrace jsou jistě ještě naléhavější, jde-li o větve téže základní disciplíny.

III. Řešení vztahu teorie a empirie v sociologické práci

Vývojová sociologie 19. století a analytická sociologie konce 19. a začátku 20. století nespatřovaly v získávání faktografických informací jeden ze svých základních úkolů, ani ještě nevěnovaly soustředěnou pozornost problematice vztahu mezi empirickými daty a výstavbou teorie. Tyto typy sociologie čerpaly svá výchozí faktografická data jednak z bezprostřední praxe a jednak se opíraly o zjištění a poznatky jiných společenských věd. Pokud sociologové tohoto období vycházeli z vlastních šetření, pozorování nebo zpracování dobových dokumentů, nebyla tato jejich práce většinou systematická, data získaná touto cestou měla spíše doplňující význam a teoretické zhodnocení empirickými výzkumy zjištěných informací nebylo dostatečně metodologicky kontrolováno. Přesto však již v tomto období některé sociologické práce (např. Social Surveys) připravují vznik moderní empirické sociologie.

Ve 20. a 30. letech vzniká novodobá empirická sociologie i jako vědní obor, který systematickým výzkumem společenské skutečnosti získává informace, jež zhodnocuje jako základní zdroj pro výstavbu sociologické teorie. Řešení vztahu empirie a teorie v sociologii však zůstává otevřeným a intenzívně diskutovaným problémem, v jehož řešení se střetávají odlišné tendence.

  1. Empiristická sociologie spatřuje svůj základní úkol v získávání faktografických informací a v popisu a třídění jevů. Teorii pokládá za potřebnou a přípustnou jen potud, pokud bezprostředně vyjadřuje a zobecňuje empirická data; odmítá další teoretické zhodnocení empirických zobecnění a vědecké metody vylučuje logicko-racionální rekonstrukcí skutečnosti, která by umožnila teoreticky vysvětlit určité, empiricky zjištěné pravidelnosti; stejně tak empiristická sociologie přehlíží potřebu soustavné analýzy teoretických předpokladů, z nichž každá empirická procedura vychází. Ve své krajní podobě nepřipouští empirismus ani formulování obecných hypotéz, které odsuzuje jako nepřípustné spekulace. Teorie je tak v empirismu omezena na teorii post factum a na nejnižší úroveň obecnosti. Požadavek poznání společenské skutečnosti je odsunut do pozadí, za nejdůležitější předpoklad vědecké práce se vydává přísné respektování metodologických postulátů, které jsou ve svém souhrnu mechanicky převzaty z jiných vědních oborů. Empiristická orientace v sociologii je dominantní zejména v předválečné americké sociologii a výrazně se projevuje i ve velké části evropské sociologie tohoto období. V současném období není empiristická sociologie ještě v plné míře překonána, přestává však být programovou koncepcí pro sociologickou práci a také fakticky je překonávána v nejlepší části světové sociologické produkce.
    Empiristickou sociologii je zapotřebí přesně odlišovat od empirické sociologie: empirickou dimenzi musí mít nezbytně každá sociologie, která chce být odbornou společenskou vědou; bez empirického sociologického výzkumu není sociologie jako věda ve svém úhrnu vůbec možná. Prohloubení empirické orientace, které se v sociologii uskutečňuje od 20. a 30. let, je proto nutno hodnotit jako pozitivní vývojový proces. Jednostranná empiristická orientace představuje deformaci tohoto pozitivního vývoje, která tkví v jednostranné absolutizaci jedné ze základních dimenzí sociologie.
  2. Vývoj sociologie, zejména po druhé světové válce, ukázal nedostatečnost empiristické orientace v sociologii. Jednu z forem sociologie, která usiluje o jeho překonání, představuje obecná sociologická teorie, označovaná také jako „velká teorie“ nebo „teorie velkého stylu“. Jde o koncepci, která chce být teorií velké šíře a vysokého stupně obecnosti. Typickým představitelem této koncepce je T. Parsons a jeho škola. Parsons usiluje o vybudování obecné teorie sociálního systému; sociální systém chápe jako jeden z druhů systémů, které vytvářejí činnost lidí. Sociologická teorie je proto u Parsonse opřena ještě o obecnější teorii, kterou představuje obecná teorie činnosti. Pro svou sociologickou koncepci získal Parsons mnoho stoupenců a následovníků, současně však také vyvolal mnoho ostrých kritik. Velmi často se „velké teorii“ vytýká její abstraktnost, bezobsažnost, její ahistorický charakter, explikativní slabost, její nepoužitelnost ve výzkumné sociologické práci, její odtrženost od konkrétní sociologické problematiky a od potřeb praxe. V těchto kritikách je zapotřebí rozlišovat, pokud jde o kritiku dané formy obecné sociologické teorie, popřípadě o kritiku absolutizace jedné úrovně obecnosti v sociologické práci a pokud jde o jednostranné odmítání obecné sociologie vůbec.
  3. Třetí skupina sociologů vidí hlavní strategický úkol sociologie ve výstavbě „teorie středního dosahu“. Autorem této koncepce je R. K. Merton, který pro svou koncepci získal mnoho stoupenců. Merton je přesvědčen, že sociologie v naší době nedozrála pro výstavbu všeobsáhlé sociologické koncepce, jež by umožnila vysvětlit celou řadu pravidelností v nejrůznějších oblastech sociálního chování. Za strategický úkol současné sociologie pokládá Merton výstavbu teorií, které nemají ani všeobecný dosah, ani se nevztahují jen na velmi omezený okruh dat, jež sociolog vysvětluje svými četnými pracovními hypotézami, platnými pro ten který případ. Teorie středního dosahu vysvětlují omezené série dat, ale týkají se přitom celých oblastí společenského života, jednotlivých podstatných stránek společenské skutečnosti. Příkladem takových teorií jsou koncepce vysvětlující např. dynamiku tříd, otázky autority, problematiku referenčních skupin, strukturu a vývoj soudobé rodiny, sociologickou problematiku vědy apod. R. K. Merton přitom nepřehlíží potřebu obecnějšího pojmového schématu, které by umožnilo koordinovat a organizovat jednotlivé dílčí teorie. Nedostatek koncepce teorií středního dosahu nespatřujeme jen v tom, že toto pojetí neřeší uspokojivě vztah sociologické teorie různých stupňů obecnosti, nýbrž zejména v tom, že se v tomto pojetí nerozlišují stupně obecnosti teorie a stupně její komplexnosti; orientace na vypracování teorií středního dosahu vedla k tomu, že se ze zorného pole sociologické práce vyloučila problematika společenských celků, problematika globálních společností a společenských řádů, která má ve své obecné i ve své historicky specifické podobě prvořadou závažnost pro sociologickou práci. Studium mozaiky „omezených sérií dat“ nemůže nahradit studium globálních společností v jejich celistvosti. Na tento nedostatek koncepce „teorií středního dosahu“ s důrazem ukázali příslušníci „nové sociologie“, C. W. Mills, I. L. Horowitz a jiní.
  4. Naznačená úvaha ukazuje, že sociologie představuje diferencovaný systém, jehož součásti se pohybují na různých úrovních obecnosti. Sociologickou metodu lze označit jako zobecňující v tom smyslu, jak to platí pro každou teoretickou disciplínu. Současně však směřuje sociologická metoda v marxistickém pojetí ke konkrétnosti, k duchovní reprodukci skutečnosti jako konkrétní totality. V této duchovní reprodukci mají všechny roviny obecnosti svou úlohu. Rozvoj sociologie předpokládá rozdělení práce na všech úrovních obecnosti; stupeň rozpracovanosti problematiky na jedné úrovni obecnosti určuje vývojové možnosti jiných stupňů.

IV. Řešení vztahu historického a strukturálního hlediska v sociologické teorii o metodologii

Vztah synchronického a diachronického hlediska v sociologické práci představuje jednu z hlavních os problematiky sociologické teorie i metodologie. Všeobecně lze říci, že historickou orientaci v sociologii rozvíjela důsledně marxistická sociologie a vedle ní ve zcela opačném duchu a směru nemarxistická sociologie převážně jen v 19. století. Proto může do vysoké míry právem tvrdit Mills, že vývoj nemarxistické sociologie ve 20. století znamená vlastně oslabení nebo přímo opuštění historické orientace. Typem ahistorické sociologie je zejména formální sociologie, která analyzuje formy společenského soužití jen v jejích abstraktních aspektech, zcela mimo konkrétní historický kontext. Protikladnou jednostrannost představují krajní formy historismu, jež veškerý obsah sociologie redukují na historickou sociologii a namnoze vůbec popírají oprávněnost obecné sociologické teorie.

Marxistická sociologie usiluje o postižení a vysvětlení společenské skutečnosti v její konkrétní historické formě. Historicko-genetická metoda představuje podstatnou stránku dialektické metody. Marxistická sociologie však neredukuje sociologickou metodu na historicko-genetický výklad, jak se někdy nesprávně vysuzuje z některých jednotlivých formulací představitelů klasického marxismu. Ekonomické rozbory Marxovy osvětlují nejen genezi kapitalistické ekonomiky, nýbrž také její fungování; součásti předmětu, jeho zkoumání, jsou souvislosti, které dnes označujeme jako strukturálně funkcionální. Domníváme se proto, že by bylo možné charakterizovat dialektickou metodu v sociologii jako jednotu strukturálně funkcionální analýzy a historicko-genetické metody. Oba tyto aspekty dialektické metody spolu souvisejí, v sebe přecházejí, ale vyjadřují přitom specifické, avšak neredukovatelné stránky vědecké metody. Určitý prvek společenského života může plnit velmi odlišné funkce v různých sociálních systémech; přitom prvky, které v odlišných sociálních systémech plní shodnou nebo obdobnou funkci, mohou mít velmi odlišný historický původ. Historická orientace v sociologii neznamená nikterak odmítnutí obecné sociologické teorie, která zahrnuje jak teorii struktury, tak teorii vývoje této struktury. Rozvíjení obecné sociologické teorie nelze vydávat za projev ahistorismu a formalismu v sociologii, jak se někdy děje i v marxistické sociologické literatuře. Marx označuje např. obecné ekonomické kategorie za „rozumné abstrakce“; uvádí, že existují „určení společná všem stupňům výroby, která jsou fixována myšlením jakožto obecná“. Tato obecná určení pokládá za nezbytná, ale sama o sobě nepostačující pro plné pochopení „skutečného historického stupně výroby“. Tyto Marxovy poznatky mají platnost pro všechny oblasti společenského života, pro celou společenskou skutečnost.

V. Pojetí vztahu celku a části ve společenské skutečnosti

Podstatným způsobem se jednotlivé typy sociologické teorie vzájemně odlišují podle toho, zda pokládají společenskou skutečnost za souhrn víceméně svébytných a samostatných elementů anebo zda pohlížejí na společnost jako na integrovaný celek, jehož prvky jsou ve svém chování determinovány v jednotnou zákonitost celku. Don Martindalle rozlišuje z tohoto hlediska „elementaristické“ a „holistické“ typy sociologické teorie. Tato typologie není nesprávná, pokud si klade za cíl postihnout jen krajní protikladné typy v řešení dané otázky. Jindy se mluví o „individualistických“ a „kolektivistických“ typech sociologické teorie.

Sociologické teorie „elementaristického“ či „nominalistického“ typu pokládají za skutečné jen jedince a chování jedinců, zahrnující jejich vzájemné působení. Tuto orientaci sledují představitelé starší americké školy (F. Giddings, E. A. Ross, R. E. Park, E. W. Burgess, F. H. Allport), představitelé psychologismu v Evropě (G. Tarde), vztahová sociologie (zejména Leopold von Wiese), současná sociometrie ve své obecně teoretické koncepci (J. L. Moreno a další), fenomenologická sociologie (L. Monnerot, J. P. Sartre); tyto odlišné proudy v sociologii mají společnou tendenci pohlížet na společnost jen jako na souhrn vztahů mezi jedinci: jedinec je primární nebo vůbec jedinou skutečností, skupina a společnost jsou jeho odvozeniny nebo jsou jen abstraktní pojmovou konstrukcí.

Elementaristická orientace nemá vždy jen psychologistickou povahu; uplatňuje se i na specificky sociologické úrovni: instituce a kulturní prvky se pokládají za samostatné entity, které jsou ve své existenci v podstatě nezávislé na soustavě vztahů k jiným kulturním prvkům nebo k jiným institucím. Tak např. E. B. Taylor pokládá jednotlivé kulturní prvky za obdobu rostlinných a živočišných druhů; podle Taylora je třeba studovat rozložení těchto druhů ve společnostech stejným způsobem, jakým přírodověda zkoumá rozložení rostlinných a živočišných druhů na zeměkouli. Difuzionismus a evolucionismus jsou proto typickými příklady „elementaristického“ či „atomistického“ přístupu ke skutečnosti.

Proti elementaristické atomistice vyvíjí se v průběhu celých dějin sociologie strukturálně funkcionální pojetí společenské skutečnosti, které rozvíjejí podstatně odlišným způsobem dva základní typy sociologie, jejichž historická východiska jsou reprezentována dílem A. Comta a H. Spencera na straně jedné a K. Marxe na straně druhé. Saint-Simon, předchůdce Marxův i Comtův, výstižně formuluje ústřední myšlenku tohoto pojetí: „Společnost není pouhým souhrnem žijících bytostí, jehož součásti by neměly jiné příčiny, než jakými jsou jakékoli individuální libovůle nebo jakékoli bezvýznamné události. Společnost je naopak skutečným organizovaným strojem, jehož všechny části přispívají odlišným způsobem k chodu celku. Spojení lidí vytváří skutečné bytí.“

V pojetí strukturální jednoty společenské skutečnosti, ve výkladu vztahu celku a jeho částí, lze rozlišit tyto základní typy řešení:

  1. Funkcionalistické pojetí společnosti pokládá společnost především za funkční systém, za systém s cílovým chováním, který je s to uchovávat, popř. zvyšovat dosaženou úroveň uspořádanosti, přičemž chování prvku sociálního systému je zaměřeno na dosažení nebo uchování těchto cílových stavů. Podle funkcionalistů je společnost integrována funkcionálně, z funkční zaměřenosti jednotlivých činností se vyvozuje, že společnost je „jednotný fungující podnik“ (T. Parsons) nebo dokonce, že společnost představuje jednotný nerozporný celek „bez trhlin“ (viz funkcionalismus).
  2. Strukturalismus (v té podobě, jak je představován současnými francouzskými strukturalisty, zejména C. Lévi-Straussem, L. Sebagem a jinými) nepopírá existenci funkčních vztahů ve společnosti, nevidí však v nich hlavní prostředek společenské integrace. Lévi-Strauss označuje za banální tvrzení, že ve společnosti existují funkční vztahy, naproti tomu pokládá za absurdní, jestliže se tvrdí, že všechno ve společnosti je funkční. Integrace společnosti se hledá ve strukturách, které se rozporně pokládají za racionální poznávací konstrukce, současně se však v nich vidí hlubinná skutečnost daleko přesahující vědomí lidí. Přitom se společenské struktury vydávají za ahistorické entity, historie je snad sledem struktur, není však tvůrcem struktur; struktury jsou nedílné, jednotné a neměnné, proto mezi nimi nemohou existovat vztahy vzájemného působení a příčinné souvislosti. Podstata struktur se vidí v jejich formalizovatelných a kvantifikovatelných aspektech. Element je jen elementem struktury, napětí mezi celkem a části se v strukturalistickém pojetí struktury ztrácí v zájmu velké architektury struktur, které jsou samy sobě smyslem jako vrcholný produkt lidského ducha.
  3. Konfliktualistické teorie spatřují „přirozený“ stav společnosti v konfliktech, antagonismy vyjadřují základní strukturální vztahy ve společnosti; konflikty vytvářejí vlastní obsah společenského života, jsou „velkou tvůrčí silou“, „mají smysl v sobě samotných, nikoli v řešeních, která přinášejí“, ztělesňují v sobě „samotný smysl lidských dějin“ (R. Dahrendorf). Společnosti jsou „udržovány pohromadě“ nikoli na základě konsensu, na základě funkční integrace společnosti, nýbrž jsou naopak sjednocovány „tlakem a kontrolou“.
  4. Dialektické pojetí společenské struktury usiluje o všestranné její pojetí a všestranný výklad v její jednotě, rozrůzněnosti i rozpornosti. Integrace společnosti je reálná a nelze ji vydávat jen za produkt dodatečných ideologických konstrukcí, které jsou vymýšleny ex post, aby ospravedlňovaly v podstatě disparátní institucionální procesy (P. L. Berger a T. Luckman). Integrace společnosti se však uskutečňuje na různých úrovních v závislosti na historickologických typech společnosti a jejích konkrétních podmínkách a je přitom zprostředkována různými mechanismy a formami závislosti. S pojmem společenské integrace nelze pracovat bez přesnějšího rozlišení jeho významových aspektů, jak je časté ve funkcionalistických teoriích. Jednota společnosti je zprostředkována soustavou vztahů, v níž kauzální a funkční vztahy představují nedílné, vzájemně spjaté stránky, které si však zachovávají svou odlišnost. Struktura společnosti přitom nevylučuje relativní samostatnost svých součástí, které jsou v některých svých aspektech určeny vztahem k celku, současně však představují relativně samostatné substruktury, které ve svém působení celek přesahují nebo s ním přímo interferují. Je-li společnost funkčním systémem, je funkčním systémem rozporným a v určitém smyslu mnohorozměrným: jednotlivé činnosti jsou určeny svým funkčním vztahem k více systémům, a mohou proto nabývat různých funkčních hodnot, vzájemně rozporných v závislosti na tom, o jaký systém s cílovým chováním jde; jinak řečeno, jednání, které je skupinově eufunkční, může být disfunkční vzhledem k společenskému celku apod. Úkolem sociologické analýzy je vymezit, do jaké míry a v jakém smyslu je společenská skutečnost systémem s cílovým chováním a do jaké míry tato skutečnost uvedené pojmové určení přesahuje. Jestliže je možné společenskou skutečnost označovat jako „řád řádů“ (Lévi-Strauss) nebo „systém systémů“ (M. Foucault), nelze přehlédnout, že společnosti jsou v závislosti na svých typech i negací řádu a systému, že mají své funkčně nezvládnuté oblasti, své nelogičnosti a někdy i absurdnosti, které lze překonat jen pokrokově orientovanou činností lidí, jíž nemůže být nápomocna teorie, která tyto skutečnosti přehlíží.

VI. Sociologie a společenská praxe

Problematika vztahu sociologie a společenské praxe se klade jednak a) jako otázka společenského podmínění sociologického poznání a jednak b) jako otázka funkcí, které sociologie plní ve společenské praxi.

Jako každá věda má sociologie nejen svůj poznávací aspekt, nýbrž je současně společenskou institucí, která se vyvíjí v rámci celé institucionální soustavy dané společnosti. Zkoumáním vlivů institucionálních podmínek a všech aspektů společenského života na vývoj vědy se zabývá sociologie vědy. V tomto působení praxe na vývoj vědy nejde jen o to, že rozmach vědecké aktivity a výběr problémů jsou určovány potřebami a zájmy společenské praxe; samotný proces a obsah sociologického poznání mají také své společenské podmínění (sociologie poznání). Podmíněnost sociologického poznání společenskou praxí nelze omezovat jen na oblast aplikované sociologie, nýbrž vztahuje se i na teoretickou sociologii. Je ovšem nesprávné, jestliže se hledisko společenské podmíněnosti sociologického poznáni zaměňuje s hlediskem platnosti vědeckých poznatků, jejich objektivností a pravdivostí.

Otázka vztahu společenské praxe a sociologické teorie se na gnoseologické a metodologické rovině klade především jako otázka oprávněnosti hodnocení v sociologickém poznání. Velká část současných nemarxistických sociologů zastává stanovisko, že objektivnost vědecké metody vyžaduje, aby v sociologické práci byly přísně rozlišovány konstatující a hodnotící soudy a aby všechny hodnotící soudy byly vyloučeny jako nepřípustné subjektivní vklady a nevědecké prvky ve společenskovědním myšlení. Tento názor zastávají jak představitelé novopozitivistické filosofie, tak i představitelé duchovně orientované sociologie, kteří následují Maxe Webera, důrazně požadujícího sociologii prostou hodnocení (wertfreie Soziologie). Někteří z jeho následovníků neberou dostatečně v úvahu, že Max Weber sám si byl do vysoké míry vědom společenského podmínění sociologického poznání a vztahu poznání k praxi, omezoval však vliv hodnotové orientace poznávajícího (Wertbeziehung) na výběr problémů, na určení vědeckého zájmu.

Požadavek oddělení konstatujících a hodnotících soudů v sociologii měl do jisté míry pozitivní úlohu ve vývoji sociologie, pokud přispěl k omezení nekontrolovaného subjektivismu v sociologické práci a pokud orientoval sociologii na objevování neznámých souvislostí a odváděl od pouhého deklarování osobních přesvědčení. Poznávací funkce sociologie nepřipouští, aby se za vlastní obsah sociologie vydávalo jakékoli subjektivní hodnocení. Problém hodnocení v sociologii je však složitější a nelze jej vyřešit pouhou kontrapozicí konstatujících a hodnotících soudů a kategorickým vylučováním jakéhokoli hodnocení ze sociologie. Zkušenosti z teoretické sociologické práce a ze sociologických výzkumů ukazují, že bez hodnocení není sociologická práce možná. Tuto skutečnost si uvědomují pronikavější nemarxističtí sociologové (G. Myrdal, A. W. Gouldner aj.), kteří dokládají, že bez hodnocení nemůže sociolog řešit sociologickou problematiku například industrializace rozvojových zemí, problematiku rasových vztahů a jiné aktuální otázky. Představitelé „nové sociologie“ (C. W. Mills a jeho následovníci) dospívají na základě dlouhodobých zkušeností z vývoje světové sociologie k stanovisku od počátku zastávanému marxismem, že bez pozitivní angažovanosti sociologie a bez její progresívní praktické orientace nemůže sociologie splnit nejen své prakticky společenské, nýbrž také své poznávací poslání. Hodnotící soudy v sociologii musí být ovšem přísně kontrolovány, stejně tak jako všechny ostatní složky poznávacího procesu; prvním předpokladem této kontroly je explicitní formulace předpokladů, z nichž hodnocení vychází (G. Myrdal).

Ve společenském životě plní sociologie řadu funkcí, z nichž základní je funkce poznávací. U aplikované sociologie lze rozlišovat funkci diagnostickou, která tkví v sociologické analýze konkrétní sociální skutečnosti; rozbor a vysvětlení této skutečnosti vychází přitom z hlediska určitých potřeb a zájmů společenské praxe. Diagnostická funkce může sledovat různou ideologickou orientaci, může být progresívně kritická nebo konzervativně apologetická.

Výsledky sociologického studia mohou být prakticky využívány v působení na vědomí lidí, mohou přispívat k prohloubení jejich orientace ve společenské skutečnosti — v tomto případě mluvíme o uvědomovací nebo kulturně výchovné funkci sociologie.

Využití sociologie často směřuje nikoli k zásahům do poznávací a motivační struktury prakticky jednajících lidí, nýbrž k přeměně klíčově významných situačních faktorů, ovlivňujících jejich jednání. Sociotechnika vypracovává na základě sociologických poznatků určitá doporučení postupů a prostředků, jejichž užití má umožnit dosažení sledovaných cílů. Za diskusní je možno pokládat otázku, do jaké míry je sociotechnika jen jednou z funkcí sociologie a do jaké míry již také představuje vydělenou, relativně samostatnou oblast sociologické práce.

Aplikace sociologie na sociologické úrovni může sledovat různé typy cílů, může napomáhat primárně k optimalizaci fungování daného sociálního systému nebo subsystému, která zpravidla zahrnuje i požadavek adaptace osobnosti vzhledem k tomuto systému; cílem zásahu do společenské praxe může být naopak přeměna daného společenského systému podle potřeb a zájmů lidí jakožto osobností a společenských bytostí.

Nechceme ovšem klást mechanicky do protikladu hledisko funkční optimalizace daného sociálního systému a hledisko humanizace, chceme jen upozornit na možnost napětí a rozporu mezi oběma zřeteli.

Sociotechnické využívání sociologie v praxi je podmíněno hodnotovou orientací prakticky jednajících lidí, charakterem cílů, které společenská praxe sleduje. Je pravda, že sociologie může být využita pro velmi progresívní cíle stejně tak, jako může být zneužita pro konzervativní nebo přímo regresívní zájmy. Avšak ani na sociotechnické úrovni není využívání sociologie nezávislé na jejích teoretických a metodologických základech, které do vysoké míry spoluurčují formy její praktické aplikace. Ani na sociotechnické úrovni není tudíž věda zcela „eticky neutrální“, jak se domnívají pozitivisté (například G. Lundberg).

Uplatnění sociologie ve společenské praxi nelze omezit jen na její diagnostickou a sociometrickou funkci; takové pojetí by bylo výrazem technokratického přístupu k společenské skutečnosti a k sociologii samotné. Věda není pouhým služebným nástrojem, povinným plnit jakékoli cíle, které by jí byly stanoveny z vnějšku, není k cílové orientaci společenské praxe lhostejná. Samotné stanovení a výběr cílů představuje problém, na jehož řešení se věda musí podílet. Prosazení racionality úkolů, jejich vzájemné srovnávání a vážení a všestranný rozbor důsledků jejich případné realizace ve společenské praxi není mimo „sféru kompetence“ vědy. Mimo to věda může posoudit vztah cílových alternativ k tendencím společenského vývoje; řešení tohoto úkolu je často obtížné, takovou otázku však nelze pokládat za neřešitelnou nebo dokonce za neoprávněnou. Obecně lze proto říci, že jednou z podstatných funkcí sociologie je napomáhat při vypracovávání plánů a programových projektů pro různé oblasti společenského života a pro různé roviny jeho řízení.

Využívání sociologie ve společenské praxi závisí jak na dosažené úrovni sociologických poznání, tak také na společenských podmínkách, na charakteru sociálního systému. Ve vyspělých kapitalistických společnostech, zejména v USA, je sociologické poznání prakticky zhodnocováno zejména na mikrostrukturální a mezostrukturální úrovni; přitom má aplikace sociologie převážně sociotechnický charakter a cílem těchto aplikací je především napomoci adaptaci jednotlivců a společenských skupin danému sociálnímu systému. V socialistických společnostech se počínají vypracovávat nové formy využívání sociologie ve společenské praxi. Cílevědomě řízeným a plánovaným charakterem svých životních procesů přináší socialistická společnost velmi příznivé podmínky pro využívání sociologie i na makrostrukturální úrovni, na úrovni řízení globální společnosti. Uplatňování sociologů a společenských věd vůbec se rozšiřuje a prohlubuje zvláště v podmínkách vědeckotechnické revoluce a lze v něm proto spatřovat jeden z ukazatelů rozvinutosti přeměn, s vědeckotechnickou revolucí spjatých.

V našem stručném přehledu jsme se několikrát dotkli otázky jednoty sociologie a různosti sociologických koncepcí. Jednota sociologie ve své nejprostší podobě je dána již jejím předmětem, který je v podstatě shodný pro různé sociologické proudy, i když je jimi poněkud odlišně vykládán. Záměna disciplíny za určitou koncepci disciplíny byla zdrojem mylných, ne zcela překonaných formulací některých marxistických teoretiků z období diskusí o „oprávněnosti“ sociologie, kteří viděli dokonce v samotném termínu „marxistická sociologie“ contradictio in adjecto. Omyl takového stanoviska spočívá v tom, že se celá disciplína zaměňovala za určité koncepce sociologie, jež jsou ve své konkrétní podobě s marxismem neslučitelné.

Vývoj vědy není možný bez diferenciace jednotlivých tendencí a škol, které vznikají z gnoseologických i společenských příčin. V určitých podmínkách převažuje rozpornost jednotlivých škol a proudů, někdy v té míře, že věda se rozpadá na konglomerát vzájemně se vylučujících škol, takže jednota vědy ustupuje do pozadí nebo se vůbec ztrácí. Na vývojově vyšších úrovních dospívá však věda alespoň k částečnému překonání jednostranností různých směrů, dochází na různé úrovni a v různé podobě k integraci vědy, vytváří se určitá základna všeobecně platných a uznávaných poznatků, jež se dále rozšiřuje a obohacuje.

Někteří sociologové se domnívají, že dnes je sociologie již plně integrovanou vědou, že jednotlivé „-ismy“ nemají již v sociologii místo a že tedy také diferenciace mezi marxistickou a nemarxistickou sociologií je překonána, poněvadž prý základní myšlenkový přínos marxismu se již stal nedílnou součástí světového sociologického myšlení. Takový výklad současného stavu sociologie je nesprávný: v naší době trvají společenské a gnoseologické příčiny, které způsobují, že marxistická a nemarxistická sociologie představují dva základní typy sociologického myšlení. Je paradoxní, že tuto skutečnost zneuznávají někteří nemarxističtí sociologové, kteří si uvědomují, že v nemarxistické sociologii existuje řada koncepcí a proudů.

Existence dvou odlišných typů sociologie, které mají ještě navíc svou vnitřní diferenciaci, ovšem neznamená, že bychom jejich vztah mohli popsat jen charakteristikami a contrario. V současných podmínkách soutěží jednotlivé sociologické koncepce především v tom, jak dovedou na své základně kriticky reinterpretovat, integrovat a tvůrčím způsobem zhodnotit všechno opravdu pozitivní, k čemu světová věda ve svém vývoji dospívá. Otázku jednoty a různosti sociologie lze řešit jen tak, že přesně vymezíme oblasti jednoty a oblasti teoretických diferencí v jejich vzájemném vztahu a v jejich pohybu. Otázku konvergencí a divergencí mezi marxistickou a nemarxistickou sociologií nelze ovšem řešit tak simplicitně, že bychom předpokládali, že v některých oblastech (např. v obecné sociologické teorii) nebude shodných prvků mezi oběma koncepcemi sociologie, zatímco v jiné oblasti (např. v oblasti sociologických procedur a technik) nebude mezi nimi podstatných diferencí. Shody i rozdíly najdeme ovšem ve všech oblastech sociologické práce, i když jejich vzájemný poměr bude různý.

Specifičnost marxistické sociologie vyplývá již z filosofické a obecně metodologické základny, z níž marxistická sociologie vychází; marxistickou sociologii můžeme charakterizovat především jako sociologii dialektickou: gnoseologicky to mimo jiné znamená, že marxistická sociologie usiluje o postižení celku společenské skutečnosti ve všech jejích podstatných dimenzích, o překonání všech forem redukcionismu nebo všech jednostranných nebo jen dílčích určení cestou duchovní reprodukce společenské skutečnosti jako konkrétní totality (viz materialismus historický). Svébytnost marxistické sociologie se projevuje ovšem také na její specificky sociologické úrovni. Otázka specifičnosti marxistické sociologie může však být plně zodpovězena jen vypracováním rozvinutého systému teorie, zahrnujícího různé úrovně obecnosti a různé součásti, jež jsou vyděleny podle soustavy hledisek, jež umožňují postižení společenské skutečnosti v její mnoho- rozměrnosti. Výstavba takového systému marxistické sociologie, který by odpovídal současným společenským podmínkám a úrovni dosažené ve vývoji světové vědy, je ovšem teprve v počátcích. Programové vytýčení specifických rysů má dočasnou platnost a je oprávněno jen tehdy, jestliže ukazuje na celou soustavu znaků a nikoli jen na jednotlivé dílčí znaky, které mohou být a zpravidla také jsou vlastní jednotlivým nemarxistickým sociologickým koncepcím. Na marxistické řešení některých otázek obecné sociologické teorie jsme ukázali v předchozích částech.

Miloš Kaláb (?)


Viz též heslo sociologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)