Sociologie novopozitivistická (MSgS)
sociologie novopozitivistická (MSgS) je stále ještě jednou z nejvlivnějších myšlenkových orientací v soudobé západní, zejména americké sociologii, jakkoli její vliv a specifická váha v posledních letech výrazně poklesla, ostatně úměrně tomu (byť ne v přímé závislosti), jak se stávalo stále nereálnějším realizovat základní kánony výstavby sociologie jako „přírodní vědy“, i tomu, jak podstatně byly tyto kánony „liberalizovány“ samotnými novopozitivisty. Novopozitivistický proud v sociologii není ovšem možno ztotožňovat pouze s těmi, kdo se hlásí k explicitním prohlášením, ovlivněným novopozitivistickou filosofií — není totiž prostou projekcí postulátů novopozitivistické filosofie, tj. jejích ontologických, gnoseologických a metodologických předpokladů do sociologie, jejich mechanickou „aplikací“ na výzkum společenských jevů. Tyto principy sice byly natolik integrovány do základů většiny empirických výzkumů, že „by bylo marné hledat přímé analogie s gnoseologickou problematikou novopozitivismu“ (Andrejeva), samy si však na druhé straně přímo vynutily jejich liberalizaci. Sám fakt, že všechna empirická šetření, ať již vycházejí z jakýchkoli teoretických premis, v té či oné míře, přímo či nepřímo, se stále potýkají s problematikou, rozevřenou na explicitní novopozitivistické bázi (problém verifikace, formulace hypotézy, operativní definice, volba ukazatelů atd.), však svědčí o tom, že nejde o problematiku neplodnou a bezvýznamnou, i když novopozitivisty navržené řešení je velmi často nepřijatelné.
Základním teoretickým impulsem vzniku novopozitivistické orientace je neuspokojenost stavem sociologického, zejména teoretického myšlení 19. století, jež je charakterizována (parafrázujeme-li charakteristiku Mertonovu) nikoli snahou po kumulaci přesného vědění, nýbrž bojem o prosazení té či oné obecné, univerzální koncepce výkladu sociální skutečnosti. Rozvoj přírodních věd, které se radikálně osvobozují od naturfilosofického přístupu ke skutečnosti a rozvíjejí zcela novou metodologickou a gnoseologickou problematiku, stimuluje tendenci přiblížit společenské vědy ideálu přírodovědecké exaktnosti, tendenci, která není sice ve společenskovědním myšlení úplně nová, na novopozitivistické bázi však dostává velmi rigorózní charakter a současně vede k prvním reálným pokusům tento ideál naplnit.
Prvním výrazným rysem novopozitivistické sociologie, jejíž krédo je obsaženo v Lundbergově práci Foundations of Sociology (1939), je tedy metodologický naturalismus: „Sociologie nezkoumá lidi jinak než jiné reálné vědy zkoumají živočichy, rostliny a nerosty“ (Neurath), „pojem vědeckého zákona musí mít v sociologii týž význam, jaký má v ostatních vědách“ (Lundberg). Ačkoli Lundberg podtrhuje, že pojetí sociologie jako přírodní vědy má pouze metodologický význam, že tedy jde o jednotu metody, nikoli o totožnost předmětu, v různých svých variantách se novopozitivistická sociologie nemůže vyhnout ontologickým konsekvencím své výchozí premisy: např. u Rashewského je sociologie koncipována jako „součást biologie v nejširším smyslu“ apod., ani redukcionismu při pokusu o výklad společenských jevů. Parsons a Devereux proto právem charakterizují sociologický novopozitivismus jako „nekonečný redukcionismus“: skupiny jsou rozloženy na individua, individuální osobnosti na komplexní organizace dendritů, neuronů a synoptických materiálů a tyto pak na fyzikálně chemické reakce. Pojmy vyšší úrovně sice mohou plnit funkci „deskriptivního těsnopisu“, výklad však musí být posunován na stále nižší a nižší úroveň — celek tedy není specifickou kvalitou, nýbrž vždy jen sumou interagujících částí. Podle Devereuxe taková koncepce nejen znemožňuje výstavbu jakékoli vědy o sociálním životě, nýbrž „redukuje sociologii a psychologii na literární cvičení bez výkladového významu“. Ačkoli Lundberg tuto námitku předvídá a verbálně se jí brání, nelze se nicméně těmto důsledkům vyhnout, není-li původní postulát alespoň poněkud zmírněn. Idea „principiální totožnosti metod“, která je psychologicky zcela pochopitelná (současná sociologie ve srovnání s přírodními vědami je skutečně na úrovni elementárního vědění: zabývá se nejsložitějším objektem prostřednictvím nejjednodušší metodologické výbavy a je snáze osvojitelná než základy euklidovské geometrie) a pro novopozitivismus tak charakteristická, že R. Aron pokládá za novopozitivistu „každého, kdo věří v jednotu metod“, vede ovšem ještě k dalším důsledkům, pozitivním i negativním.
Lundberg velmi striktně podtrhuje nutnost kvantifikace, pokládá za ideální, aby sociologická tvrzení byla vyjadřována v podobě matematických formulí. Vědecký zákon je pak chápán jako verifikace tvrzení, které má tvar statistické pravděpodobnosti, v těch podmínkách, pro něž je formulováno. Snaha matematizovat sociologii vedla jednak k „fetišizaci čísla“, zejména v empirických výzkumech, současně však inspirovala řadu vědců k pokusům o vytvoření obecných matematických modelů společenských jevů a umožnila poněkud zvýšit stupeň exaktnosti naší znalosti společenských procesů. Střízlivě myslící sociologové jsou si však vědomi toho, že zdůvodněné a rozsáhlé využití matematických postupů je teprve zcela na počátku (Coleman, March aj.) a že „ani nejhorlivější optimista nebude tvrdit, že matematika nás již přivedla k důležitým objevům ve vědách o chování“ (Lazarsfeld). Je přirozené, že v této fázi vývoje se nemohou matematizující sociologové vyhnout jistému formalismu, který však čas od času hypertrofuje natolik, že v podobě složitých a laikovi nesrozumitelných rovnic jsou vyjadřovány banality (srv. oprávněnou kritiku Sorokinovu). Nejznámější v této souvislosti jsou dva základní pokusy o zexaktnění sociologie na bázi přírodovědecké orientace: Lundbergův pokus o výstavbu sociální fyziky a Doddova práce Dimensions of Society. Lundberg chápe „mezilidskou aktivitu“ jako „energetický systém v rámci silového pole, jehož změny jsou základními formami přeměn v rámci fyzikálního kosmu“ atd. Lundbergova koncepce je, jak ukazují Hinkleovi, v podstatě adaptací teorií Frederica Le Playe a Patricka Geddese. Dodd, ve snaze realizovat požadavek formulace konceptuálního a vysoce formalizovaného systému, který by byl vztažitelný ke všem existujícím sociálním systémům, předpokládá, že každá sociální situace může být popsána ve formuli:
[math]S = P : I : T : L[/math],
kde [math]P[/math] označuje populaci, která může být klasifikována jako sociální kategorie nebo skupina (viz skupiny společenské), [math]I[/math] jsou indikátory, jež zahrnují základní společenské komunikační procesy, instituce a demografické variace v populaci, [math]T[/math] je časová proměnná nebo „societální změna“, jež zahrnuje procesy a fakty změn, jako např. inovační procesy, prostorová proměnná [math]L[/math] pak zahrnuje faktory a procesy lidské ekologie. V různých kombinacích, podle Doddova předpokladu, by mohly tyto generalizované kon- ceptuální proměnné sloužit k popisu každé sociální situace nebo formy mezilidské aktivity. Na problematičnost Doddova pokusu ukázali ve známé replice matematik Bell a Talcott Parsons. V Doddově přístupu, jakož i v Lundbergových kánonech výstavby sociologie jako „přírodní vědy“ je implikován ahistorický přístup ke skutečnosti: vnitřně rozporné pojetí zákonitosti v novopozitivistické filosofii umožňuje proto Lundbergovi formulovat požadavek, aby zákon ve společenských vědách byl oproštěn od závislosti na časovém faktoru i na sociokulturní determinaci — má být „právě tak univerzální jako zákon tíže ve fyzice“. Je ovšem pravda, že novopozitivistická sociologie proto jen nepřímo kontinuuje třebas comtovskou filosofii dějin a nesnaží se o formulaci obecných dějinných zákonitostí ani v podobě zákonů sociologie 19. století, ani ve formě lundbergovských univerzálních zákonů: sociologie je programově pojímána jako věda o současnosti. Pokud se někteří novopozitivisticky orientovaní sociologové o konstrukci obecných zákonů pokoušejí, docházejí obvykle k naivním zjištěním či k závěrům na úrovni třeba geografického determinismu 19. století (např. u Rashewského). Výslovné odmítnutí možnosti formulovat obecné dějinné zákonitosti je nejvýrazněji formulováno u K. Poppera v souvislosti s problémem predikce makrostrukturálních procesů a změn: „Víra v historický osud je prostým předsudkem a chod lidských dějin nelze předpovědět ani za pomoci vědeckých, ani jakýchkoli jiných racionálních metod.“ Historismus je pak logicky postaven do protikladu k sociotechnice jako prostředku dosahování dílčích společenských cílů.
Společenská funkce sociologie se v novopozitivistickém proudu nepodceňuje, redukuje se však na problém racionálního a efektivního dosahování společenských cílů, přičemž tyto cíle samy nejsou nikde specifikovány. Sociologie tedy — teoreticky vzato — může sloužit kterékoli společenské třídě, vrstvě či skupině, je tedy všeobecně aplikovatelná. Je-li takto dezideologizována, což je nutný předpoklad jejího zexaktnění, dostává se do analogické pozice jako aplikované přírodní vědy. Tento přístup ke společenskému fungování sociologie souvisí s novopozitivistickou koncepcí hodnot a řešením problému hodnocení v sociologii. Hans Albert vidí základní význam „pozitivistické revoluce“ právě v tom, že sociologii zbavila hodnocení a přeměnila ji v „sociální technologii“. Sociologie nemá hodnotit sociální skutečnost, nýbrž ukazovat co možná přesně alternativní cesty možného vývoje a stanovit, jakými prostředky a s jakým eventuálním rizikem lze těch či oněch alternativ dosáhnout, případně k jakým dalším důsledkům ta či ona alternativa povede. Nicolai Rashewsky ve své Matematické biologii společenského chování odmítá možnost vztáhnout k soudobému kapitalismu takové hodnotící pojmy jako „nedostatečnost“, „neplnohodnotnost“ či „nestabilnost“, protože „podobná terminologie je v tomto případě (rozboru kapitalistické ekonomiky) nesmyslná. Fyzik zjišťuje, že molekulární struktura ledu se stává nestabilní při vyšší teplotě než 0° C a mění se ve strukturu vody. Nicméně žádný fyzik nepomyslí na to, zda struktura vody je výše než led nebo ne.“ Stejně tak není možné, podle názoru většiny novopozitivisticky orientovaných sociologů, na bázi sociologického či jiného vědění konstruovat normativní etiku, protože normy sociálního chování nelze vědecky odůvodnit. Sociologie ve vztahu ke společenským normám a hodnotám může zaujmout pouze deskriptivní stanovisko: popsat, jak se reální lidé v určitých situacích chovají a jakými normami se řídí a jaké hodnoty respektují, v nejlepším případě pak může stanovit soubor předpisů, jejichž dodržování umožňuje dosahování určitých cílů. Tyto předpisy však nemají nic společného s morálkou ani normami a hodnotami ve vlastním smyslu. Obecně formuloval novopozitivistické stanovisko k problému hodnot Lundberg: „V daném případě spočívá chyba v tom, že převracíme sloveso hodnotit, které označuje nějaké výběrové chování, v podstatné jméno hodnota. Potom se honíme za věcmi označenými tímto substantivem. Ale takové věci neexistují, hodnoty jsou pouze vývodem z chování.“
Úzká souvislost s „ontologickým nominalismem“ novopozitivistické sociologie je zcela patrná. Potřeba „prověřit dosavadní sociologické pojmy“ aparátem novopozitivistické filosofie vedla k odmítnutí řady centrálních sociologických kategorií, zejména pak k vyloučení (dílem proklamativnímu, dílem faktickému) řady obecných pojmů ze sociologie. Popper se domnívá, že víra v empirickou existenci sociálních celků nebo kolektivů „patří k naivnímu kolektivismu“. Jedinou realitou jsou lidé a způsoby jejich chování: v této souvislosti se pak ontologický nominalismus logicky převrací v „metodologický individualismus“, kritizovaný např. Brodbeckem, Gellnerem aj. Novopozitivističtí sociologové, Lundberga nevyjímaje, se ovšem chtějí krajním důsledkům ontologického nominalismu vyhnout a nesouhlasí tedy s předpokladem obecné sémantiky, že „obecné pojmy jsou pouhé fikce“. Připouštějí obecné pojmy však pouze natolik, nakolik jsou „užitečné“, tzn. že fakticky zůstávají na pozici hledání empirického korelátu či referenta pro každý sociologický pojem.
Taková pozice nutně ústí v sociální behaviorismus, v předpoklad, že jediným předmětem sociologie jsou individua a to, jak variuje jejich chování pod vlivem těch či oněch podmínek. Z hlediska „vědeckého empirismu“, píše Popper, lze analyzovat sociální jevy pouze v pojmech individuí, jejich činností a vztahů. Předmětem studia je tedy otevřené, manifestované chování individuí: „To, co nalézáme při výzkumu — to je množství lidských faktorů, láska, nenávist, žárlivost, předsudky, strach, naděje a kalkulace lidí. Víme o těchto faktorech to, co o nich víme díky pozorování lidského chování, a to, co potřebujeme znát nebo co potřebujeme znát lépe, musí být studováno tímto a ne jiným způsobem“ (Lundberg). Analýza motivů lidského chování pak přesahuje možnosti sociologie, ale i psychologického výkladu — hledání motivů je pokládáno za mystiku a mystifikaci (tuto koncepci ostře kritizuje právě Parsons).
Novopozitivistický sociální behaviorismus, který je úzce svázán s psychologickým behaviorismem, se proto dosti podstatně liší od „sociálního behaviorismu“ proklamovaného Parsonsem. Neudivuje, že problém vztahu společenského bytí a společenského vědomí je ze sociologie vyloučen jako pseudoproblém, protože je „rezultátem mystického vztahu k lidské řeči“ atd. Krajní behavioristický přístup ovšem metodologicky zjednodušil výzkum sociální skutečnosti tím, že některé problémy prostě eliminoval a umožnil tak použití řady výzkumných postupů do té doby nepoužívaných.
Důsledkem výchozích předpokladů novopozitivistické sociologie je pak atomizace sociální skutečnosti, mimořádná pozornost, jež se věnuje výzkumu sociálních mikrostruktur, a důraz na metodologické problémy sociologie. V oblasti empirických výzkumů, zejména mikrostrukturálně zaměřených, a ve sféře metodologie přinesla novopozitivistická sociologie také nejvíce cenného. Na druhé straně však vedla k odtržení metodologické analýzy od substantivní teorie. Pokusy vybudovat sociologii jako substantivní teorii co do výstavby podobnou přírodním vědám se ukázaly jako neúspěšné. Celá řada dílčích zobecnění (např. z výzkumů Stoufferových, Lazarsfeldových, Thielensových, Kinseyových atd.) však zůstává v platnosti, jakkoli nemohla vést k formulaci uzavřeného sociologického systému a teorie, stejně tak jako zůstává inspirující část metodologické problematiky, kterou poprvé v sociologii zformulovali a do určité míry se zdarem se pokusili řešit právě novopozitivisticky orientovaní sociologové (viz sociologie americká, pozitivismus, sociotechnika, behaviorismus).
Literatura: Andrejeva G. M., Krizis sovremennoj buržuaznoj empiričeskoj sociologii, Moskva, 1965; Filosofia marksizma i něopozitivizm, Moskva, 1963; Kon I. S., Něopozitivizm v sociologii, Moskva, 1964; Lazarsfeld P., ed., Mathematical Thinkink in Social Sciences, Glencoe, 1954; Lundberg G. A., Foundations of Sociology, New York, 1939; Lundberg G. A., Social Research: A Study in Methods of Gathering Data, New York, 1942; Lundberg G. A., Can Science Save Us?, New York, 1947; Neurath O., Empirische Soziologie, Wien, 1931; Popper K., The Open Society and Its Enemies, London, 1949; Rashewsky N., Mathematical Biology of Social Behavior, Chicago, 1959.
Viz též heslo sociologie pozitivistická ve Velkém sociologickém slovníku (1996)