Rasa a rasové vztahy (MSgS)
rasa a rasové vztahy (MSgS). Rasa (česky také plemeno) je pojem antropologický (viz antropologie). Jde v něm o soubor dědičně předávaných znaků morfologických (tvarových) a pigmentace (utváření lebky a zejména obličeje, částečně i ostatního těla, např. rozdíly velikosti, barva pleti, tvar a barva očí, barva a kvalita vlasu). Dnes žijící tři základní rasy europidní, negroidní a mongoloidní mají mezi sebou přechodné typy a dělí se na podtypy. Europidi se např. dělí na nordiky, baltiky, dinárce a alpince. Podle dnes převážně uznávané teorie monogenického původu člověka (Aleš Hrdlička) vyvinula se tři základní plemena diferenciací ze společného základu pravděpodobně v době člověka předvěkého (100 000—12 000 let před n. 1.). Opačná teorie (polygenická) předpokládá vznik dnes existujících ras z odlišných základů.
V sociologii a sociální psychologii bývá někdy pojmu rasa užíváno v nepřesně posunutém smyslu. Pro rozdělení tu pak bývá užíváno kritérií jazykově národnostních (románská, germánská rasa) nebo jazykově náboženských (židovská rasa). Z hlediska antropologického takové rasy neexistují.
Vztahy mezi rasami vznikají tam, kde příslušníci různých ras nebo za rasy považovaných skupin žijí promíšeně na témž území nebo v bezprostředním sousedství.
Soužití bývá regulováno právními normami. Krajnostmi jsou: v zákonech zakotvená diskriminace (segregace, apartheid) a proti ní zákonem zajišťovaná rovnoprávnost. Diskriminace však může fakticky existovat i tam, kde pro ni právní předpoklady chybějí.
S diskriminací je ve vztahu vzájemného ovlivňování předsudek (Simpson a Yinger). Předsudkem rozumíme obvykle racionálně neověřený a věcnými argumenty neovlivnitelný citově determinovaný soud, podle něhož jeho nositel posuzuje každého příslušníka dané (zpravidla minoritní) skupiny obvykle negativně, a to pouze na základě jeho skupinové příslušnosti a bez individuální zkušenosti s ním nebo nezávisle na takové zkušenosti. Racionální složkou předsudku může být např. obecně odlišný způsob života menšinové skupiny, jak je tomu u obyvatel cikánského původu, nebo fakt, že jen menšina obyvatel židovského původu se ve střední Evropě živí manuální a fyzickou prací. Závažnost tohoto znaku vzrůstá úměrně s přeceňováním fyzické a manuální práce a bez ohledu na její skutečný význam v životě společnosti. Tyto předsudky bývají nazývány rasovými nebo etnickými, aby tak mohly být odlišeny od jiných (Allport).
Podle intenzity rozlišuje se několik stupňů předsudků: od těch, které jejich nositel navenek neprojevuje, přes předsudky projevované slovním nebo i fyzickým útokem až k pokusům o vyhlazení (Allport).
Existuje shoda v názorech o tom, že jedinec předsudky přejímá z prostředí, v němž žije (Allport, Klineberg, Myrdal). Opačný názor předpokládal jejich vrozenost (Chamberlain).
Současné výzkumy se snaží a) objasnit příčiny vzniku (nikoli přejímání) předsudků; b) objasnit příčiny kolísání jejich intenzity; c) zjistit, jaká struktura osobnosti předurčuje člověka k přejímání stereotypních a nepodložených soudů.
Nejméně spolehlivě prokázaných poznatků je k dispozici pro vysvětlení první otázky. Malé děti neznají rasové předsudky, vyhledávají se navzájem a distance mezi dětskými příslušníky různých ras (bílí a černí) se vyvíjejí vlivem výchovy (Horowitz). Avšak stejně nebo jen o málo starší děti na otázku, kteří žáci jsou lepší, zda z vlastní nebo sousední školy, z vlastní nebo sousední vesnice, vypovídají jednoznačně ve prospěch vlastní a tedy známé skupiny, a to bez jakéhokoli věcného zdůvodnění. To souvisí s vývojem identifikace s vlastní skupinou, která je nemyslitelná bez konfrontujícího odlišení od ostatních skupin.
Z řady výzkumů plyne, že hlavním nositelem protičernošských předsudků ve Spojených státech amerických, zejména na Jihu, jsou chudí běloši, „poor whites“ (Cantrill, Myrdal). Solidarita mezi nimi a černými proletáři je podle Myrdala neuskutečnitelná. Marxista Wiatr nesdílí tento názor a rozšířenost protičernošských předsudků mezi chudými bělochy (k nim patří i ti, kteří spíše než proletariátem jsou lumpenproletariátem — Cantrill) vysvětluje společenskohospodářskou strukturou třídní společnosti. Z toho však ještě neplyne, že vznik a přejímání stereotypních a nepodložených soudů je možné pouze v třídní společnosti. Existují doklady o tom, že se tak děje i ve společnostech bez třídních antagonismů.
Snazší je vysvětlit kolísání intenzity rasových předsudků. Byla zjištěna vysoká záporná korelace mezi akrovým výnosem bavlny ve čtrnácti státech na Jihu USA a množstvím lynčů v letech 1882—1930 (Hovland a Sears). Nejintenzívnější protičernošské a protižidovské postoje projevovali ti vysloužilci ze druhé světové války, jejichž společenskohospodářská pozice upadala. Nejtolerantnější byli ti, kdož ve společenském žebříčku stoupali vzhůru (Battelheim a Janowitz). Nebyly zjištěny významné rozdíly mezi výší příjmů a intenzitou protižidovských postojů. Významné rozdíly se však objevily tehdy, když byl vzat v úvahu stupeň spokojenosti s vlastní hospodářskou situací a politickými poměry. Nespokojení projevovali intenzivnější protižidovské postoje (Campbell).
O komplexní interpretaci se pokoušejí teorie frustrace a agrese (Dollard, Doob a další). Frustrace (česky zmar) je průvodním jevem výchovy v každé kultuře. Řada činností je dítěti zakazována a žádná společnost není s to uspokojit všechny hmotné a citové potřeby svých příslušníků. Z neuspokojení vzniká nepřátelství a agrese. Identifikace s vlastní skupinou omezuje možnost zacílit agresi do vlastní skupiny. Jejím cílem se pak stává pokud možno jasně odlišitelná cizí skupina, často rasová. Terčem se však mohou stát na základě téhož mechanismu i jiné skupiny. Agrese se může vybít i na předmětech (ničení strojů dělníky v minulém století a kulturně historických památek neznámými pachateli v současnosti).
Agresivita se zvyšuje nejen objektivním zhoršováním hospodářskospolečenských podmínek, nýbrž pravděpodobně i rostoucí distancí mezi úrovní hospodářskospolečenských aspirací (zvyšovaných propagandistickým líčením blízkého blahobytu) a reálnou možností jejich uspokojení.
O charakteristiku osobnosti zvláště náchylné přejímat rasové, avšak i jiné předsudky se pokusila řada autorů (Adorno, Flowermon aj.). Podle nich je to osobnost autoritářská, výrazně konformní vůči vlastní skupině, podrobivá vůči silné autoritě a posuzující svět jako záludný a plný nebezpečí a nepřátel. Bezvýhradná a nekritická identifikace s vlastní skupinou a podrobování se autoritě bývá vysvětlováno jako důsledek nepatrné sebejistoty a sebedůvěry.
Literatura: Allport G. W., The Nature of Prejudice, Cambridge (Massachusetts), 1954; Dollard J., Doob J. W., Miller N. E., Mowrer O. H., Sears R. S., Frustation and Aggression, New Haven, 1939; Cantrill H., The Psychology of Social Movements, New York, 1941; Klineberg O., Race Differences, New York, 1933; Klineberg O., ed., Characteristics of the American Negro, New York—London, 1944; Suchý J., Kolik je lidských plemen, Praha, 1957; Wiatr J., Zagadnienia rasowe w socjologii amerykańskiej, Warszawa, 1959.