Skupiny sociální věkové (MSgS)

skupiny sociální věkové (MSgS) vytvářejí specifickou část struktury lidské společnosti, jsou jejím atributem. Jejich existence je výrazem věkové skladby společnosti i ontogenetického charakteru lidského života. K určení specifické pozice věkových sociálních skupin v celku sociální struktury i vůči ostatním sociálním skupinám (v hierarchizované struktuře jde o různou míru funkčnosti, závislosti a nezávislosti) je nezbytné analyzovat kategorii věku. Věk je víceznačnou mírou (výrazem různé modifikace času), je syntézou několika aspektů; především je časovou mírou lidské ontogeneze. Z tohoto hlediska je vlastně syntézou různých křivek vývoje lidské individuality. Biologická křivka vývoje lidského života (biologický progres, stabilita a regres) vytváří biosociální aspekt ontogeneze. Sociální modifikace přírodního znamená různou míru ovlivnění objektivních přírodních daností. Biosociální aspekt lidského věku je významný na počátku lidské ontogeneze (v dětství, případně v mládí) a na konci lidského života. Křivka psychologického vývoje znamená zrání, vrchol stabilit a regres psychických funkcí, jako je citový, mentální, volní apod. vývoj. Křivka sociálního vývoje je charakterizována procesy socializace na různých stupních celkového vývoje lidského jedince, různou mírou participace, různou mírou sociální stabilizace (osobní i profesionální atd.). Věkové hledisko je tedy syntetickým měřítkem, jehož jednotlivé aspekty mají různou míru významu v průběhu lidského života.

Syntetický charakter věku je patrný jako následnost etap lidského života, v abstrahované podobě jako tzv. křivka lidského života. Věk jako obecné určení je výrazem konkrétních časových procesů průběhu ontogenetického vývoje konkrétních lidských individualit. Tento průběh umožňuje nejenom zachycovat případné křivky individuálních lidských životů, ale i abstraktně průběh jednotlivého vývoje biologického, psychického i sociálního věku a v neposlední řadě je i velmi významné zachycení křivky lidského života v syntetické podobě. Zkoumáme-li z hlediska výskytu (statisticky) průběh vývoje jednotlivých křivek, můžeme stanovit obecnou linii lidského života charakteristickou pro konkrétní sociální celek. Tyto životní křivky nám vytvářejí řady uzlových bodů, v nichž se vzájemně protínají a vytvářejí tím relativně oddělené etapy lidského života. (Z hlediska průběhu života jde o jednotu kontinuity a diskontinuity.) Pro přesnost nutno uvést, že v řadě případů nedochází k „zauzlení“ v jediném bodě, což je z hlediska individuálního života běžné, ale k jakési disproporci, která je kupř. patrná u nynější mládeže, u níž křivka biologického a psychosociálního zrání vytváří poměrně rozsáhlý disharmonický prostor. Různé křivky lidského života, jejich vzájemné „uzlové“ body i charakteristický průběh jsou cennou historickou pomůckou pro stanovení různého vývoje socializace v průběhu lidských dějin. Z hlediska aktuální křivky lidského života lze analyzovat různé polohy funkčnosti osobnosti v systému lidské společnosti. Z uvedených hledisek můžeme schematicky postihnout lidský život v následujících etapách a funkcích:

Dětství. Klasifikace: 1) období raného dětství 0—3 roky; 2) období předškolní 3—6 let; 3) období mladší školní 6—11 let; 4) období střední školy (puberta) 11—15 let. Je to období prvopočáteční socializace. Postupný rozvoj interakcí vede k oproštění původního dětského egoismu (Piaget). Dítě se učí sociálním rolím zprvu v poměrně nediferencovaném rodinném prostředí, později ve stále sociálně diferencovanějším prostředí. V tomto období má velký význam hra, v níž dochází ke ztotožnění funkce a osobnosti. V období školním přebírá rozhodující podíl na sociálním formování škola (viz školství). Škola je oproti rodině sociálně diferencovanější, s mnohostrannou interakcí. Dítě si osvojuje roli žáka, pozici člena diferencované skupiny ve třídním kolektivu i vůči různým sociálním autoritám. Vyučovací proces je svou skladbou obdobný procesu pracovnímu: existují zde vymezené úkoly, vymezené časové úseky, dělba společenské práce, hierarchizované postavení, odměna za vykonanou práci atd. Různorodá sociální stimulace vede k uvědomělejšímu chápání společenských vztahů (přátelství, kamarádství, indiference). Tyto vztahy mají svůj vývoj (od sdružování na základě sociálně významných znaků).

Mládí. Klasifikace v tomto období je velmi obtížná nejenom vzhledem k „pohybu“ různých křivek vývoje věku, ale i pro velkou diferencovanost a nestabilnost osobností v tomto období. Proto uvádíme klasifikaci, která může být právem pokládána za spornou: 1) postpubertální období (16—19, z toho věk 18—19 může být sociálně blíže určen jako věk závěrečných zkoušek); 2) období 20—25 let, dovršení profesionalizace, novomanželství; 3) 25—30 let, období rodiny, relativní sociální stabilizace.

V tomto období dochází k významné sociální diferenciaci podle dělby práce. Z tohoto hlediska i významně stoupá podíl mládeže na sociální participaci. Značně se diferencuje stupeň profesionalizace; větší část mládeže odchází do učebního poměru. Jiným významným znakem tohoto období je migrace jak horizontální (nástup do zaměstnání, případné změny pracoviště, prezenční služba, manželství, rodina), tak vertikální (postup v hierarchizované struktuře směrem k významnějšímu sociálnímu postavení). Mládí jako jednotné období existuje pouze z hlediska velmi obecných určení. Vnitřní diferenciace tohoto období vytváří poměrně přísně oddělené skupiny (l6letý mladý člověk stojí na počátku profesionalizace, zatímco 301etý na jejím konci atd.). Na konci tohoto období dochází k významné sociální modifikaci — rozvoji manželských a rodinných vztahů.

Období středního věku. Klasifikace: 1) 30—45 vlastní střední věk; 2) 45—60 pozdní střední věk. Období relativní sociální stabilizace. Toto období je charakteristické nejvyšší mírou participace, sociální pozice.

Stáří. Klasifikace: 1) věk stáří (60—75 let); 2) věk kmetství (75—konec života). V tomto období dochází ke změně sociální aktivity, člověk odchází do důchodu, omezují se sociální interakce, které mohou hraničit s izolací. Oslabuje se socializace i participace.

Nazíráme-li průběh lidského života jako jev hromadný, je-li věk uvažován nikoli v poměru kontinuity ontogeneze, ale z hlediska přetržitosti, relativní izolovanosti, hovoříme o věkových sociálních skupinách. Tyto skupiny jsou na jedné straně relativně samostatné sociální celky, na straně druhé jsou věkovým aspektem (abstraktním hlediskem hierarchizované struktury) a z tohoto hlediska pouhým průřezem lidské společnosti (případně jednotlivých jejich sociálních skupin). Relativní specifičnost těchto skupin je patrná zejména ve skupině dětské a ve stáří. Obě polární skupiny mají typické znaky biologické, psychické i sociální. (Sociální zejména z hlediska společenské dělby práce.)

O dětství z hlediska sociálního lze v určitém smyslu hovořit jako o biosociální skupině. Dětství je institucializovaným jevem, plně závislým na zevních impulsech. Otázka socioekonomické pozice dítěte je řešitelná pouze v kontextu této pozice jeho rodičů (vychovatelů). Proto dětství jako sociální skupina nemá svoji specifickou sociální strukturu; struktura této skupiny se kryje se strukturou dospělých. Sociální pozice dítěte není ovšem totožná s pozicí dospělého, je pouze v možnosti. (Zvláštní pozici v tomto smyslu mají děti, které vyrůstají opuštěné v různých sociálních organizacích.) Dětské organizace jsou v tomto smyslu výrazem jiného druhu socializace, než je socializace školní nebo rodinná. Nemají typický charakter organizace dospělého věku, které jsou výrazem určitých sociálních aktivit, daných víceméně uvědomělou sociální pozicí.

Mládež jako věková sociální skupina je sociálně specifickým útvarem. Výraznou odlišností tohoto útvaru oproti jiným věkovým sociálním skupinám je řada biopsychických rysů, tato specifika činí z mládeže relativně samostatnou skupinu (to vede některé autory, že v souvislosti s věkovou sociální skupinou mládeže uvažují pouze o těchto znacích). Ze sociálního hlediska je mládež sociálním útvarem přechodu mezi dětstvím a dospělostí s funkcí přípravy na věk sociální stability. Abstraktně vzato je mládež jako skupina stabilní útvar, se stálou sociální funkcí a s nekonečně proměnlivými modifikacemi této funkce (v závislosti na proměnlivé sociální situaci). Z hlediska společenské dělby práce je mládež skupinou postupné profesionalizace. Tyto zvláštnosti ve společenské dělbě práce vytvářejí pro mládež osobitou pozici vůči ostatním věkovým sociálním skupinám. Tato pozice je různá míra sociální závislosti. Závislost mládeže se projevuje v nedostatečné zkušenostní bázi a tedy v nutnosti učit se od starších věkových skupin speciálním poznatkům a dovednostem i zaujímat vůči nim příslušné sociální pozice. Vedle této závislosti existuje přirozeně i značná závislost v oblasti sociálního zabezpečení. Všechny tyto okolnosti mají za následek jiný charakteristický rys mládeže jako věkové sociální skupiny — velkou míru horizontální i vertikální mobility. Sociální i biopsychické zvláštnosti modifikují i řadu specifických požadavků na sféru mimopracovního času. Patří mezi ně mimo jiné nutnost velké míry fyzického pohybu, mnohostrannost kulturních impulsů apod. Uvedená pozice mládeže, na jedné straně stabilní funkce, na straně druhé přechodný stav, jednak relativně samostatná skupina, jednak pouhý věkový průřez podstatných rysů společenské struktury, určují i místo organizace mládeže v životě této skupiny. Organizace mládeže má jednak funkci socializační (v tomto smyslu slova je pouhým pokračováním dětské organizace, i když se od ní obsahem i formou liší), na druhé straně je výrazem specifické pozice mládeže a v tomto smyslu i vytváří samostatnou strukturu i samostatné požadavky, které jsou ovšem ve svých cílech dosažitelné pouze v závislosti na celospolečenských organizacích. Ze stejných hledisek lze posuzovat i místo formulovaných požadavků z řad sociálně sebevědomých skupin mládeže. Tyto požadavky mají některé rysy ideologie (např. požadavek na zabezpečení určitého typu vzdělání, požadavky z oblasti sociálního zabezpečení apod.). Z řady jiných hledisek mají ovšem výrazné rysy jiné (mládež jako sociální skupina je mnohostranně diferencována a z hlediska např. třídní struktury vytváří pouhý věkový aspekt této struktury), proto hovoříme o generačním sebevyjádření jako výrazu sociálních věkových útvarů. Generace ve shora zmíněném smyslu slova reprezentují relativní sociální vyhraněnost a svébytnost věkových skupin, jejich sociálnost. V tomto smyslu je generačnost nejvyhraněnější právě v období mládí. Mimo tuto generačnost existuje i jiný, speciální výraz zvláštnosti mládeže — její subkultura. Existence subkultury byla již mnohokrát popsána a dokázána. Subkultura mládeže nevytváří jednotný celek (podobně jako mládež není tímto celkem), ale vytváří mozaiku rysů, které charakterizují mládež v její mnohostrannosti a proměnlivosti sociálně psychologických zvláštností. Mezi rysy subkultury jsou i takové, které se blíží k uvědomělému sebevyjádření (různé druhy protestů).

Střední věk. Věková sociální skupina středního věku má vůči ostatním věkovým skupinám zvláštní pozici. Tato pozice vyplývá z centrální důležitosti středního věku v lidské ontogenezi i v dominantních funkcích této skupiny ve věkových relacích. Věková sociální skupina středního věku je optimálně sociálně diferencovaná i hierarchizovaná, z některých hledisek je proto i přirozeným centrem funkčnosti společnosti a v některých aspektech je brána její skladba za základ aspektu sociální struktury. Z tohoto hlediska vytváří střední věk svébytnou sociální skupinu se dvěma dominantními znaky: je centrem společenské produkce a v tomto smyslu i rozhodujícím činitelem společenského bohatství. Z tohoto hlediska vytváří předpoklady pro životní zabezpečení ostatních věkových sociálních skupin. Na druhé straně je i největším producentem nových sociálních zkušeností, které spolu se starými zkušenostmi předává zejména mladším věkovým skupinám. (Z tohoto hlediska je i pochopitelné rozhodující zastoupení občanů tohoto věku ve společenských orgánech.) Z hlediska podstatných znaků struktury je věkové hledisko ovšem méně významné a vytváří jeden z aspektů (věkové skladby, věkových vztahů) v některých jiných sociálních vztazích.

Stáří. Pro období stáří, podobně jako mládí nebo dětství, sehrávají mimosociální hlediska významnou roli. Z tohoto důvodu musí s těmito činiteli počítat i charakteristika stáří jako sociální skupiny. Postupný regres životních funkcí vede k dominantnímu sociálnímu zájmu, jímž je sociální zabezpečení. Jiným společným rysem je vyřazení z produktivní pracovní činnosti. Tento moment, spolu s biologickým momentem slábnutí smyslů a postupného rozpadu nejsilnějších vztahů (rodiny, přátelských svazků apod.) může být příčinou relativní společenské izolace. Tyto společné momenty vedou k vytváření organizací starých lidí, které tuto izolovanost v jistém smyslu vyřeší, v jistém smyslu potvrdí. Stáří na druhé straně znamená i nesmírný rezervoár životních zkušeností, vědomostí a dovedností, které v přirozené funkci věkových skupin mají být využity ve prospěch ostatních věkových skupin. (V minulosti byla výchova téměř výlučně svěřována starým lidem; dále fungoval i senát, rada starších jako sociálně významný činitel.) Stáří je v současné době celosvětovým problémem. Jedním z důvodů je skutečnost, že celkový podíl starých lidí na žijící populaci stále vzrůstá. (Např. podle odhadu bude v naší republice v roce 1970 asi 20 % obyvatelstva v nadprodukčním věku.) Jiným problémem je adekvátní sociální zapojení starého člověka do společenské činnosti a v neposlední řadě vyřešení emotivní náhrady za vlastní rodinu, případně intimní přátelství.

Analýza ontogeneze lidského života a pozice věkových sociálních skupin v celku společenské struktury je východiskem pro řešení velmi složitého problému vztahu věkových sociálních skupin navzájem, o níž se běžně hovoří jako o generační otázce.

Literatura: Eisenstadt S. N., From Generation to Generation, London, 1956; Herčík F., Život člověka, Brno 1949; Ossowska M., Koncepcia pokolenia, Studia sociologiczna, 1963, č. 21; Příhoda V., Ontogeneze lidské psychiky I, II, Praha 1965, 1967; Úlehla F., Zamyšlení nad životem, Praha, 1946.

Josef Vinař