Školství (MSgS)

školství (MSgS) je souhrn organizací a institucí (škol a výchovných zařízení) zabývajících se vyučováním a výchovou mladého pokolení (dětí i mládeže) i dospělých (pracujících), pokud se jejich činnost děje soustavně, hromadně a bezprostředně působením učitelů a vychovatelů. Školy a výchovná zařízení tvoří školskou soustavu, v níž jednotlivé stupně a druhy škol na sebe organicky navazují a jež umožňuje získat i nejvyšší vzdělání.

V moderní společnosti vzdělávací i výchovnou službu plní nejen různé školy a výchovná zařízení, ale v různém rozsahu a v různé míře také rozhlas, televize, divadla, kina, muzea a jiná společenská zařízení; kromě toho vzdělávání pracujících je zajišťováno soustavou podnikového a mimoškolního zájmového vzdělávání ve formě specializovaných kursů, internátního školení apod.

Socialistické školské systémy jsou budovány podle základních znaků socialistického školství, jimiž jsou: rovné právo všech občanů na vzdělání, vyučování v mateřském jazyce, jednotnost školské soustavy, bezplatnost vzdělání, státní charakter školy, odluka školy od církve a vyučování v duchu vědeckého světového názoru.

Dnešní československá vzdělávací soustava je dána ústavou Československé socialistické republiky z roku 1960. Ústava v článku 24 dává pro ni základní směrnici:

Všichni občané mají právo na vzdělání.
Toto právo je zajištěno základním školním vzděláním veškeré mládeže, které je do věku 15 let povinné a bezplatné, i soustavou bezplatných škol, která ve stále širší míře poskytuje úplné střední vzdělání, všeobecné nebo odborné a vzdělání vysokoškolské. K dalšímu prohloubení vzdělání slouží organizace studia pracujících při zaměstnání a bezplatného odborného školení v závodech a v jednotných zemědělských družstvech i kulturní a osvětová činnost státu a společenských organizací.
Veškerá výchova a všechno vyučování jsou založeny na vědeckém světovém názoru a na těsném spojení školy se životem a prací lidu.

Vzdělání za socialismu není žádnou výsadou, která dovoluje povznést se nad „prosté“ lidi; nesmí vést k prohlubování sociálních rozdílů, spojených s existující dělbou práce a s principem odměňování podle zásluh, ale k tomu, aby člověk zvyšováním své odborné i celkové kulturní úrovně mohl lépe pracovat a plněji žít, aby si hlouběji uvědomoval svou příslušnost ke společnosti pracujících a svou odpovědnost vůči ní. Rozvoj socialismu předpokládá a vyžaduje stálé zvyšování vzdělanosti nejširších vrstev, aby se mohlo rychle rozvíjet národní hospodářství, aby se pracující mohli se znalostí věci účastnit správy státu a společenských záležitostí vůbec. Socialismus, který umožňuje a postupně zvyšuje vzdělání všeho lidu, nepřipouští, aby výchova a vyučování na školách bylo vedeno v nevědeckém duchu. Stát zajišťuje, aby bylo založeno na vědeckém poznání a na těsném spojení s praxí, s životem lidu, což příznivě působí i na formování charakteru, zejména u dětí a mládeže.

Stát má právo dozoru dané ústavou a školním zákonem z roku 1960 nad veškerým vyučováním a školní výchovou; ústřední ideové a pedagogické řízení a kontrola výchovy a vzdělávání na školách a v mimoškolních výchovných zařízeních přísluší ministerstvu školství.

V naší republice je školským zákonem stanovena povinná devítiletá školní docházka od 6 do 15 let ve škole jednotné, což znamená, že všechny děti od 6 do 15 let se vzdělávají na stejném typu školy, všem se dostává stejného vzdělání při částečné vnitřní diferenciaci vyučování podle zájmů a předpokládané budoucí orientace žáků. Organizace školství v ČSSR uskutečňuje ideu jednotné školské soustavy, která znamená uplatnění takové vnitřní logiky v systému škol, aby v něm nebylo mezer, tj. aby z každé školy byl možný postup k dalšímu vzdělání až po vzdělání vysokoškolské a aby jednotlivé články soustavy (školy) na sebe navazovaly. (Viz schéma.)

Počátek školní docházky kolísá v různých zemích v rozmezí od pěti do osmi let věku dítěte. V Sovětském svazu byla v roce 1949 zavedena povinná školní docházka od 7 let, v Anglii začínají děti chodit do školy v 5 letech, v USA je docházka územně nejednotná — od 6 nebo od 7 let, ve většině evropských zemí a také v Československu začíná povinná docházka do školy 6. rokem věku dítěte. Důvody jsou různé, např. psychologické, fyziologické, ale i ekonomické; značnou úlohu hraje zde tradice země. Různému věku dětí v 1. ročnících je pak přizpůsoben obsah a metoda vyučování. Školství elementární (náš 1.—5. ročník základní devítileté školy) je jednotné ve státech socialistických i kapitalistických. V kapitalistických zemích existují však některé počáteční školy jako soukromé. Podstatné rozdíly jsou v nižším středním školství (náš 6.—9. ročník základní devítileté školy), kde je ve většině kapitalistických zemí příznačná nejednotnost, uskutečňovaná nejrůznějšími druhy diferenciace. Tak např. anglická střední škola je od 11 let věku žáků diferencována do tří různých typů škol a podobná diferenciace je i ve Francii, v Německé spolkové republice i v jiných kapitalistických zemích; tato diferenciace je ovšem také diferenciací sociální, zvláště pokud jde o školy soukromé a církevní. Novým prvkem všech moderních soustav na celém světě je silný rozvoj soustavy vzdělávání dospělých a studium pracujících při zaměstnání ať na školách s denním vyučováním, nebo v mimoškolních a podnikových vzdělávacích zařízeních.

V Československu se do odvětví školství zahrnují zejména tyto organizační články (organizace): vysoké školy, střední odborné a odborné školy, školy pro pracující dorost (odborná učiliště a učňovské školy), střední všeobecně vzdělávací školy (gymnasia), základní devítileté školy, zařízení mimoškolní výchovy (dětské domovy, družiny a kluby mládeže, školní jídelny, domovy mládeže, vysokoškolské koleje apod.).

Vedle denního studia je na všech stupních našich škol (kromě základních devítiletých) zavedeno studium pracujících při zaměstnání, jehož absolventi dosahují plnoprávného absolutoria příslušného oboru. Kromě studia při zaměstnání jsou na školách všeobecně vzdělávacích typů zřízeny kursy z učiva základní devítileté školy.

Všeobecné vzdělání hraje dnes v moderní společnosti zcela mimořádnou úlohu především tím, že rozvíjí adaptační schopnosti odborně vzdělaného člověka k měnícím se podmínkám života a zvláště výroby a umožňuje člověku pochopit společenský význam jednotlivých pracovních oborů, pracovat inteligentně a s prací spojovat určité hledisko mravní, pojímající hmotný blahobyt vždy jen jako prostředek k uspokojení potřeb a k dosažení hodnot naplňujících smysl života člověka v dané společnosti. Tyto dvě funkce vzdělání, z nichž první je bezprostředně spjata s výrobou a druhá se týká politického rozvoje společnosti, lze ovšem od sebe rozlišovat jen v určité abstrakci; v praxi se na školách těsně prolínají a doplňují a školství je plní obě ve stejných institucích a zařízeních. Rozlišení těchto dvou funkcí není zcela totožné ani s rozdělením škol podle typů na všeobecně vzdělávací a odborné, ani s obdobným rozdělením vyučovacích předmětů; na jednotlivých druzích škol a stupních školské soustavy však některá z obou funkcí může převažovat. Ve školním roce 1964/65 bylo československé mladé pokolení takto rozděleno v denních všeobecně vzdělávacích školách, máme-li na mysli soubor všeobecně vzdělávacích škol rozdělený podle homogenních oblastí, v nichž můžeme předpokládat vždy v průměru stejnou kvalitu i úroveň odpovídajícího vzdělání:

Význam všeobecného vzdělání je v Československu vyjádřen i na odborných školách II. cyklu, kde se značně zvětšil podíl všeobecně vzdělávacích předmětů. To nesporně znamená určité sblížení všech typů škol II. cyklu; všeobecné a odborné vzdělání se k sobě stále více přibližuje, což umožňuje absolventům všech typů středních škol s maturitou vstup na vysoké školy různého směru. Snaha po širší orientaci a všestrannosti vzdělání je u nás tradiční a souvisí i s demokratizací našeho školství. Ve školním roce 1964/65 byla výchova odborných kádrů rozdělena na jednotlivé druhy škol takto:

Potěšující je skutečnost, že i ve studiu při zaměstnání (večerním a dálkovém), jehož růst se bude vzhledem ke zkracování pracovní doby dále rozšiřovat, naši pracující oceňují význam všeobecného vzdělání, právě tak, jako správně chápou potřebu zvyšování kvalifikace a reedukace dospělých vůbec, jak to odpovídá potřebám nových pracovních forem a nových výrobních odvětví našeho národního hospodářství. Potvrzují to tyto údaje:

Ve školním roce 1952/53 se zúčastnilo studia pro pracující (v uvedených formách) na všeobecně vzdělávacích školách 2030, ve školním roce 1958/59 již 4673 a ve školním roce 1964/65 dokonce 13 777 pracujících (z toho 8740 v českých krajích a 5037 na Slovensku); na školách odborných a středních odborných počet studujících při zaměstnání vzrostl v těchže letech ještě rychleji, z 8961 přes 51 539 až na 117 992 (z toho 85 725 v českých krajích a 32 267 na Slovensku); na školách vysokých ve školním roce 1952/53 studovalo 9234 pracujících, ve školním roce 1958/59 již 20 903 a ve školním roce 1964/65 vzrostl počet studujících při zaměstnání na 52 095 (z toho 34 239 v českých krajích a 17 856 na Slovensku). Celkem tedy ve školním roce 1964/65 studovalo na československých státních školách 183 864 pracujících, z toho 55 160 na Slovensku.

Vzrůst studia při zaměstnání je na jedné straně svědectvím poznání, že v moderní společnosti lidé si musí osvojovat stále vyšší vzdělání, na druhé straně však způsobuje, že náklady na školství stále rostou. K řešení souboru otázek, které se týkají úlohy školství v národním hospodářství, plánování a analýz školské „produkce“ vzhledem k perspektivním potřebám rozvoje vzdělanosti dané společnosti, se vytváří nový vědní obor „ekonomika vzdělání“; vzdělání kromě své politické funkce v oblasti individuální a společenské spotřeby (konzumpce) je totiž také činitel ekonomického růstu společnosti a podléhá ekonomické kalkulaci podobně jako všechny jiné investice. Lze přitom očekávat, že v nejbližší budoucnosti růst výdajů na školství bude určován především nutností; to vyplývá již z dosavadních úvah mnohých představitelů ekonomické vědy, kteří se ekonomikou vzdělání zabývají. „Čím složitější, bohatší a hodnotnější je technika, tím rozsáhlejší je zásoba vědomostí, bez nichž člověk spíše ničí techniku, než ji ovládá, tím významnější je plánování školské soustavy, tím rentabilnější jsou investice určené na vzdělání“ (Strumilin).

Také československá ekonomická věda se nyní zabývá těmito otázkami, zvláště pokud jde o vyjasnění vzájemného vztahu techniky, kvalifikace a vzdělání v socialistické společnosti. Avšak vzdělání, které nikdy nebylo a není jen činitelem materiální výroby, nemůže být předmětem pouze ekonomických výpočtů. Komplex nejobtížnějších problémů plánování školství je totiž v analýzách pedagogických a sociologických, které mají určit obsah vzdělání, jež by bylo adekvátní potřebám a úkolům perspektivního rozvoje socialistické společnosti v naší zemi. Tato úloha patří nejspíše pedagogické sociologii, která jako sociologie výchovy a průsečnice ostatními vědami o výchově by měla na sebe vzít tuto odpovědnost.

Literatura: Auerhan J., Technika, kvalifikace, vzdělání, Praha, 1965; Chlup O., Kahuda F., Král K., Školský zákon, Praha, 1949; Jičínský Z., Levit P., Socialistická ústava ČSSR, Praha, 1961; Statistická ročenka ČSSR 1965, Praha, 1965; Strumilin S. G., Chozjajstvennoje značenije narodnovo obrazovanija, Problemy ekonomiki truda, Gosplanizdat, Moskva, 1957; Suchdolski B., Ekonomika oświaty, Kwartalnik Pedagogiczny, č. 3 a 4, Warszawa, 1964; Zákon o soustavě výchovy a vzdělávání (Školský zákon), Praha, 1961.

František Kahuda

Viz též heslo vzdělávání ve Velkém sociologickém slovníku (1996)