Politologie (MSgS)
politologie (MSgS) (politická věda, Political Science, Government, Politics, Politische Wissenschaft, Wissenschaft von der Politik atd. Termín byl podle západoněmeckého politologa Flechtheima poprvé užit v roce 1948 Eugenem Fischerem-Balingem).
1. Její vývoj je spjat se jmény Aristotela, Machiavelliho, Bodina, který poprvé v roce 1576 hovořil o science politique, osvícenských racionalistů, raného anarchisty Godwina, empiriků von Dahlmana a Tocquevilleho, zakladatele utilitarismu Benthama, utopických socialistů a vědeckých socialistů, zejména Karla Marxe, v jehož díle byly položeny základy soudobého komplexního a integrovaného pojetí politické vědy.
V dějinách se setkáváme se dvěma základními teoretickými přístupy, které odrážejí dvě objektivní stránky trvalého reprodukování politického systému: 1. jeho vnitřní imanenci, formu a 2. jeho fungování ve společnosti a společenskou podmíněnost, tj. obsah. První přístup byl převážně formalistický a normativní, věnoval hlavní pozornost institucionálním a organizačním podobám politických vztahů (viz např. anglické politické myšlení v 17. a 18. století s teorií dělby mocí a kontroly a rovnováhy), druhý převážně „sociologický“, tj. chápal politický systém jako organickou část společnosti (klasická teorie ve starém Řecku a myšlení prvé poloviny 20. století, vyjímáme-li marxismus). Většinou však nikdy prvý ani druhý směr absolutně nepřevládl, jak dokazuje mj. dílo Aristotela (spojení sociální struktury s politickou organizací) a Jeana Bodina, odlišujícího podoby státu (status republicae) jako formálního nositele suverenity a podoby vlády (ratio gubernandi), podmíněné společenskými silami účastnícími se na realizaci veřejných funkcí.
Členění politické vědy na marxistickou a nemarxistickou není v každém případě přímo a bezprostředně spjato s objektivní pravdivostí či nepravdivostí každého závěru, i když nemarxistickou politickou vědu podstatně deformuje třídní služebnost. Marxismus je nejen spjat s třídní pozicí proletariátu, ale zejména vypracoval obecnou koncepci společenské struktury, forem a podstaty (hybných sil) jejího vývoje, která umožnila reálně postihnout místo a povahu politického systému. Vznik politické vědy je tedy v podstatě spjat s marxismem.
Marxismus 1) analyzoval místo politického systému ve vztahu základny a nadstavby, jeho odvozený i inspirující charakter; 2) úlohu tříd a třídního boje jako základního obsahu politického života, zprostředkovaného politickými institucemi a organizacemi, tj. objektivování tříd a politiky vzájemným působením; 3) vědecky charakterizoval centrální politickou instituci — stát jako organizování společnosti i oddělenou veřejnou moc, sloužící hospodářsky hegemonní třídě i svým vlastním účelům (suverénní); 4) analyzoval byrokracii jako vrstvu spjatou s autonomizací politických a jiných společenských organizací a institucí, která je sluhou i pánem, produktem i produkující odcizení; 5) odhalil tedy podstatu a obsah politiky jako boj antagonistických tříd o státní moc a vliv na státní moc, o řízení celospolečenských záležitostí prostřednictvím státu jako veřejné moci.
Nemarxistická politická věda je víceméně parciální, izoluje jednotlivé aspekty a tím je současně zveličuje, absolutizuje, je v podstatě ahistorická. V tom, co přináší hodnotného, se velmi často jeví jako praktická kritika toho, co marxistická teorie opomenula, nerozvinula. V USA a Velké Británii se zabývali empirikové a pragmatisté zejména jednotlivými politickými institucemi a procesy, vědci ve Francii a NSR teoreticko-právní koncepcí státu atd. V současné době se však stále jasněji ukazuje vazba politického a společenského systému, zejména sociálně ekonomické struktury, která je respektována ve značné míře v sociologickém směru (Max Weber, Robert Michels), v teorii elit (Paretto, Mosca), pluralismu, behaviorismu atd. Žádná z těchto koncepcí však nedisponuje ucelenou teorií, která by současně optimálně postihovala vertikální diferenciaci rozhodujících činitelů a zároveň byla organicky historickou, i když sociologizace přinesla cenné dílčí výsledky. Došlo k rozvinutí výzkumu zájmových skupin a skupin nátlaku, byla rozpracována teorie byrokracie (spjatá ovšem více s určitým typem organizace než výrobními a třídními vztahy), analýza politických stran, proces přijímání rozhodnutí a motivace postojů (behaviorismus, který se vyznačuje odporem proti formálně institucionální analýze a zdůrazňuje vliv psychologie, matematiky a statistiky při zkoumání člověka jako základního subjektu). Používání teorií a metodických koncepcí z jiných věd však vede často k hrubému, mechanickému, bezprostřednímu přenášení a nerespektování relativní samostatnosti a specifičnosti sféry.
Politická věda byla rozvíjena jednak v dílech předních teoretiků marxismu a dělnického hnutí (zvláště Engelse, Lenina, Kautského, Luxemburgové, Dimitrova, Gramsciho, Togliattiho a mnoha jiných), jednak na vědeckých institucích a vysokých školách v kapitalistických i socialistických zemích.
Historické prvenství v tomto směru mají vědecké instituce v USA. V roce 1880 vzniká prvá School of Political Science na Kolumbijské universitě, samostatná katedra politické vědy (Departement of Political Science) v roce 1901 na universitě ve Wisconsinu, roku 1909 na Harvardské universitě atd. V roce 1913 byla již vyučována na 336 vysokých školách v USA. V roce 1906 byla založena American Political Science Association. Příčiny tohoto mimořádného zájmu spočívaly ve specifické povaze národně i státně integračních procesů i ve velkém vlivu socialistů a progresivistů.
V Evropě byla rozvíjena „akademická“ politická věda zejména v Německu, Francii a Velké Británii a v jisté míře i ve Švédsku, Finsku, Holandsku a Itálii, zvláště po druhé světové válce. K nejvýznamnějším osobnostem, jejichž odkaz je až dosud mimořádně živý nebo které představují akademickou (často buržoazní) politickou vědu, patří M. Weber, Ostrogorski, H. Heller, R. Michels, Laski, Dewey, K. Mannheim, v současné době Lasswell, Friedrich, Lipset, Morgenthau, Almond, Easton, Stammer, T. W. Adorno, Flechtheim, Burdeau, Duverger, J. Meynaud, Aron, Haesaert, Oakeshot, McKenzie, Gellner aj. Vedle politických vědců přispívají, vzhledem k povaze předmětu, k jeho rozvoji v určité míře i pracovníci dalších oborů (právníci, filosofové, historikové, sociologové, sociální psychologové), ale také ti, kteří mají bezprostřední znalosti fungování některých stránek politického systému (přední příslušníci politických institucí a organizací, veřejní pracovníci, publicisté, spisovatelé atd.).
Rozvoj marxistické politické vědy (a také teorie organizace a řízení) byl po slibném počátečním rozvoji ve dvacátých letech postupně příliš úzce a přímo spjat se strategicko-taktickými zřeteli komunistického a dělnického hnutí, postupně byl oslaben důraz na metodologicko-teoretický význam relativní samostatnosti politické vědy a tím současně podporována a paradoxně vyvolávána přílišná uzavřenost úvah o revoluční přeměně buržoazních politických systémů a zejména rozvoji politického systému socialistického typu.
V současné době je kladen téměř ve všech socialistických zemích značný důraz na rozpracování základních problémů politické organizace socialistické společnosti a postupně zajišťována institucionalizace politické vědy (ústavy, specializovaná periodika, zájmové národní společnosti politickovědních pracovníků). K nejznámějším pracovníkům v oboru patří v Polsku Hochfeld, Szczepański, Wiatr, Żychowski aj., v Jugoslávii Najdan Pašić, Adolf Bibić, R. Ratković, B. Ziherl a mn. j., v SSSR V. Afanasjev, F. Burlackij, Zifs a další. Problémy revoluční přeměny jsou velmi intenzívně zkoumány v italském, francouzském a mnohých jiných komunistických hnutích.
V roce 1950 bylo založeno Mezinárodní sdružení pro politickou vědu (IPSA), které připravuje každé tři roky kongresy (poslední, VII. kongres v roce 1967 v Bruselu). ČSSR je jeho členem od roku 1964 spolu s SSSR, Polskem a Jugoslávií.
2. Jaké jsou společenské předpoklady rozvoje politické vědy? Politická věda nemůže být objektivistická, nemůže podléhat nekriticko-ideologické obhajobě poměrů ani vědeckému utopismu, subjektivismu. Příčiny, účinek, cíl i prostředek jsou v této disciplíně mimořádně úzce spjaty. Podle stupně vědeckého proniknutí specifických zákonitostí politického systému jako relativně autonomního systému si vytváří i možnosti a meze pro jejich užití „v praxi“, tj. realizaci v různém stupni ověřených a formulovaných politických cílů. Respektuje tedy objektivní podmíněnost politické aktivity, ale současně význam subjektivní činnosti v souladu se zákonitostmi, současně spoluvytvářenými.
Leninovu tezi, že politika začíná tam, kde jsou milióny, lze interpretovat jako nutnost zobecňování politických zkušeností mas a současně vnášení politické ideologie a vědy do mas. Politické rozhodnutí tedy vychází jednak z vědeckého rozboru, ale současně z přijatelnosti a prospěšnosti rozhodnutí pro určité vrstvy, ze stupně uvědomělosti vrstev, které jsou nositeli politických procesů. Politika je silně ideologická, tj. musí svá rozhodnutí trvale vysvětlovat, zdůvodňovat, ospravedlňovat a současně zprostředkuje uvědomělost předvoje (vědu) do živelného pohybu, ovšem nikoli pouhou osvětovou činností, ale ideovým i politickým vedením mas na jejich vlastních zkušenostech.
Objektivní zákonitosti, postižené hlubokým vědeckým studiem, přeměňuje politika v politický program, cíl, prostředky, tvořivě konkretizuje a tím vytváří předpoklady pro důkladné studium zkušeností z reálného pohybu, nových vědeckých zobecnění, v nichž je opět nezbytná svoboda bádání, diskuse překonávající omezující vlivy autoritativní, tradiční aj. mocí, „oficiálních“ učení, pouhou propagandu atd.
V současné době úloha politických faktorů značně narůstá. Tyto zvýšené nároky jsou dány stupněm výrobně technického rozvoje a rostoucí vzájemnou závislostí společenských částí a jejich funkcí. Projevují se 1) zesílením proorganizovanosti byrokratických funkcí a jejich autonomie a 2) rostoucí autonomizací samosprávných elementů. Jestliže se sociální odpovědnost i podmíněnost politické vědy prohlubuje, tím spíše je třeba klást mimořádný důraz na její vnitřní relativně autonomní rozvoj, i respektovat předpoklady, jež poskytuje přímá účast v politických procesech, které jsou schopny upozornit na jevy v dané fázi nejvýznamnější.
Ve vztahu politiky a politické vědy se setkáváme se dvěma extrémy: 1) se suverénní nadvládou politiky nad vědou a 2) se suverénností, sociální „neomezeností“ vědy; politika je považována za pouhý technický prostředek k realizaci jejích výsledků. Tento vztah je vyjadřován známým Russellovým heslem, že vědci se snaží učinit nemožné možným, politikové se často snaží učinit možné nemožným. Reálný vztah politické vědy a politické praxe má podobu působení 1) nepřímého, tj. politický systém jako organická součást společenského systému vystupuje jako obhájce, regulátor a odpůrce procesů v dané struktuře, jejich optimálním vyjevováním přispívá k jejich vědeckému postižení; 2) zprostředkovaného, vytvářením materiálních a právních předpokladů; 3) přímého, různými podobami intervence, od mentorování přes zabraňování, cenzuru až po souzení a šikanování a pochopitelně i podněcování. Tento proces navíc probíhá prostřednictvím vyjadřovací a konzervační funkce ideologie jako třídně odlišného zrcadlení konfliktních skupinových (třídních) zájmů. Věda je nutně spjata s ideologickou strukturou a víceméně uvědoměle jisté ideologii straní. Není však žádoucí, aby byla ztotožněna s každodenním reálným ideologickým systémem, jinými slovy, je třeba trvat na autokritičnosti, otevřenosti marxistické politické vědy, která je jejím z nejvýznamnějších rysů. Jestliže ideologická stránka tíhne ke konzervaci, vědecká stránka nutí trvale ne ideologii vůbec, ale danou každodenní ideologii překračovat, aby se tak vyhnula krajnosti, tj. likvidaci názorového boje a reglementaci myšlení.
Krajnostem se nelze vyhnout ani jen pouhou změnou formy politického systému, ani automaticky jeho naplněním novým třídním obsahem. I když v podstatě platí, že třída na vzestupu podněcuje rozvoj systému, případně zdokonalování struktury a naopak, není pochopitelně ani rozvoj politické vědy, ani zdokonalování politických forem přímo úměrné této přeměně. K optimální analýze a regulaci nepostačuje ani pouhý odkaz na třídní obsah politického systému, ani na vypreparované, od třídního obsahu abstrahované formy, ale pečlivé zkoumání jejich vzájemného vztahu. Je nutné počítat se skutečností (a dokonce přechodně historicky i nutností), že pokroková třída užije autokratických forem. Samo nastolení panství dělnické třídy tedy nemusí automaticky přinést optimální rozvoj politického systému (stejně jako formální dokonalost politických forem za panství vykořisťovatelských tříd). Obsah a forma politického systému jsou sice vzájemně závislé, nikoli však mechanicky. Politická forma může mít v obou případech autokratickou či autonomní povahu, může obrovskou koncentrací moci dosahovat dočasných úspěchů, trvale však paralyzuje individuální i skupinovou tvořivou energii.
Jednou z hlavních příčin pomalejšího rozvoje marxistické politické vědy v posledních desetiletích byla relativní byrokratizace nejdůležitějších nástrojů společenského a politického působení dělnické třídy (strany, odborů, státu), která působila nejen pozitivně, ale i negativně a v krajních případech mohla paralyzovat vědecko-kritického ducha marxismu. Nejzřejměji se ovšem projevila v sociální demokracii, ale nepříznivé podmínky, stupeň odporu buržoazie i kult osobnosti vyvolaly potřebu mimořádného rozsahu (z časového i věcného hlediska) státního donucování a centralismu i ve stranických a jiných politickospolečenských organizacích komunistického hnutí. Neúměrný rozsah centralismu a úlohy jeho nositelů byl zakrýván schematizací vztahu politické instituce — třída, politický systém — společnost. Rozvíjení politického systému bylo tak v praxi často nahrazováno pragmatismem.
V současné době se setkáváme s 1) tendencí k vědecké degradaci marxistické (případně jakékoli politické) teorie a tím k znehodnocování uceleného a otevřeného systému a jeho revolučně přetvářejícího charakteru; 2) s pozitivním bojem proti jakémukoli ustrnutí, např. na tom, co bylo právem pejorativně označeno jako „obecné politické vzdělání“. Obě tendence souvisejí s přesvědčením o nízkém stupni odbornosti politiků, případně o potřebě překonání dualismu mezi „politickým“ a „odborným“, či autority politické moci dělnické třídy a autority vědy. Nelze se pochopitelně domnívat, že politická profesionalita má absolutně nevědecký ráz, že jde pouze o jakési zvláštní politické umění a naopak, že věda je zcela zbavena omezujících vlivů sociálně politických systémů. Politika nepřestává být politikou, opírá-li se o vědu. Jde tedy o stupně vědeckosti, tj. o nutnost zvyšování odbornosti, které se vyrovnává se známým schématem, podle něhož politika v kapitalistickém systému je nevědecká, apologetická, v socialistickém systému je naopak „plně uvědomělou“, uvědoměle řídí „všechny sféry“ atd. Jestliže jsme se dříve setkávali s takovouto absolutizací, dnes je někdy neméně častá úplná relativizace kvalitativní odlišnosti.
Vztah odborníci — politikové má tři základní podoby: 1) omezeného odbornictví, apolitického, protipolitického, které je nejen nedemokratické, ale i neoptimální. Jediný odborník je pro oblast politiky kompetentní a tím je politický odborník či odbor- ník-politik; 2) omezeného odbornictví politika „profesionála“, člena aparátů politických institucí. Musí však být nutně profesionál subjektivistou, pragmatikem a musí nezbytně postupovat nevědecky? Tezi, že na místo profesionálního politika začíná nastupovat politik s profesí, je možné pochopit úzce odbornicky i jako požadavek, aby „profesionál“ byl buď sám vědcem, teoretikem politiky, nebo aby úzce spolupracoval s politology, vytvářel předpoklady pro týmovou práci, fungování dočasných i stálých „smíšených“ komisí atd. Politický profesionál v každém případě musí v sobě spojovat náročnou odbornost (ideovost a poučenost v oblasti společenské vědy) s morální zralostí atd.
Dělnická třída má tedy zájem na potlačování absolutizace autonomie „profesionálních“ politiků, pokud takový systém brání optimálnímu rozvoji uvědomělosti organizovaného předvoje třídy a na bezprostřední, široké demokracii, tj. maximální otevřenosti (strukturou i složením) politického systému, na tom, aby diktatura proletariátu byla spjata s podstatnou celospolečenskou přeměnou, zasahující výrobní, politickou i kulturní sféru.
Také v kapitalistickém systému roste zájem o vědecké řešení procesu vládnutí a politického rozhodování v souvislosti s objektivním sbližováním ekonomiky a politiky (mimoekonomickým donucováním) a společenských struktur vůbec při současném (ne ovšem přímo úměrném, ale značně nerovnoměrném) zostřování sociálně třídních rozporů, vedoucích k prohloubení politického odcizení, rozvoji národně osvobozeneckého hnutí, působení socialismu atd.
Politická věda je na systému značně závislá, zejména finančně (dotace průmyslových a obchodních společností tvoří více než polovinu celkových dotací). Mnozí političtí vědci spojují svou prestiž a rodinný rozpočet (ovšem i možnosti financování výzkumů) s prací ve funkci expertů, s aktivním členstvím v politických organizacích jako teoretikové a funkcionáři, mnozí však by dali přednost práci na základě jakéhosi dlouhodobého úvěru (Ch. S. Hyneman), který by jim umožnil postupně zdokonalovat výzkum a zpracovat souhrnnou, syntetickou teorii, i když vědí, že je to utopie. Společenskotřídní tlak stanoví totiž nejen povinnosti, ale i lhůty jejich plnění, bez finanční podpory pak není možno založit výzkum na odpovídající úrovni a zajistit praktickou aplikaci výsledků.
Část politických vědců (tzv. humanisté v USA) popírá spjatost politiky s přísnou, exaktní vědou vůbec; vědeckost by podle jejich mínění znamenala zrušení politiky. Ani neopozitivisté nehodlají založit politiku na vědě, protože politika sleduje cíle a hodnocení, a cíle jsou „metavědeckou“ záležitostí. (Současně se však domnívají, že vědecké metody umožnily dospět k poznatkům, které jsou nesporné pro všechny.)
3. Má vzniknout politická věda jako integrující a integrovaná disciplína? Při odpovědích se setkáváme s trojím pojetím: reziduálním, interdisciplinárním a syntetickým, případně substitučním.
Reziduální pojetí navrhuje hledat optimálně neřešené problémy, které jsou pokryty nedostatečně (dílčími přístupy), obecně, historicky či vůbec neřešeny a bagatelizuje diskuse o předmětu a metodách. Ve skutečnosti je vymezení předmětu i postižení „nepokrytého“ vzájemně závislé. Jde samozřejmě o hypotetickou, pracovní definici. Při reziduálním pojetí se někdy setkáváme s problémem „stejného předmětu“ různých společenských věd, tj. s tvrzením, že politická věda zkoumá tytéž společenské vztahy. Ve skutečnosti zkoumá specifický typ společenských vztahů na jiné úrovni obecnosti, podstatnosti, opakovatelnosti a nutnosti, tj. zákonitosti. Existuje specifická zákonitost politického pohybu, kterou lze odhalit vymezením pojmu politika, tj. politického systému.
Interdisciplinární koncepce je mnohem diferencovanější. Politická věda je nesporně složkou společenských (humanitních, sociálních) věd, a to jednou z nejstarších (sociální filosofie) a současně z nejmladších, jejíž vyčlenění dosud není zdaleka dokončeno. Na toto vyčlenění působí nejen typ společenské formace, ale také konkrétní podoba celkového pohybu vědy, relativně imanentního. V současné době existuje jistá podoba napětí mezi integračním a dezintegračním pohybem ve vědě, závislá nepřímo na objektivním integračně dezintegračním pohybu samé skutečnosti. S prohlubováním a rozšiřováním poznatků se objevují nové oblasti, metody, jsou vytvářeny nové obory (hraniční, limitní) na hranici dvou a více věd, které představují specializaci i zároveň komplexnější postup na různých rovinách obecnosti. Tato specializace a komplexnost se prosazuje i uvnitř klasických a nových věd (sociologizace práva a politiky a sblížení tzv. klasických „politických“ věd vůbec, které mj. napomohlo uspíšit vytvoření integrované politické vědy). V hodnocení se přitom setkáváme jak s přeceňováním dezintegrace (odmítání encyklo- pedismu), tak s přeceňováním integrace, se stíráním rozdílů (odtud útok proti relativní nezávislosti politické vědy).
Politickou vědu považujeme za mezní, limitní vědu na rozhraní teorie státu a práva, sociologie, sociální psychologie, ekonomie, teorie řízení a organizace. Dosud však je za politickou vědu označován soubor relativně samostatných věd 1) v užším slova smyslu politických, 2) v širším slova smyslu politických. Také tu se setkáváme s tvrzením, že všechny spojuje společný předmět a navíc s poukazy na praktické potřeby. Politické vědy v širším slova smyslu jsou takové státní, sociální, kulturní a duchovní vědy, které sice mají svůj specifický předmět, ale jejichž ústředním problémem je kontakt se sférou politiky, i když jsou na ni neredukovatelné. Jde o filosofii, historii, konstituční, veřejné, mezinárodní právo, vědu o státu, ekonomii, sociologii, sociální psychologii, politickou geografii, teorii mezinárodních vztahů (zde je v centru pozornosti), vojenskou vědu atd. Některé další jsou vztahy s politickým systémem dotčeny v malé míře, případně přechodně, jako demografie, antropogeografie, statistika, kulturní antropologie atd. Okolnost, že společenské vědy souvisejí často velmi úzce s politickou sférou, vede nejen nemarxisty, ale i marxisty k prostému ztotožňování politické vědy s dalšími společenskými vědami. Někteří marxisté např. kladou rovnítko mezi marxismus a politickou vědu, mnozí používají nediferencovaně termínu politické vědy a nejčastěji se zdržují přímých závěrů.
Také diferenciace integrované politické vědy vede k vyčlenění mezních oborů, které jsou dosti nepřesně označovány za součást politické vědy: veřejných služeb, městské správy a organizace, novinářství, zdaňování (finanční právo a politika), mezinárodní vztahy atd.
Různé společenské vědy si vzájemně poskytují podněty, obohacují se, jejich přístupy jsou v komplexních vědeckých pracích často těžko oddělitelné. Poskytují politické vědě:
- Přímou pomoc při vzniku (historická politickofilosofická díla, politické teorie sociologů, ekonomů, historiků atd.; pouze v USA se vyvíjela politická věda paralelně s řadou dalších společenských věd, proto tu má diferencování na rozdíl od Evropy jinou podobu: např. ještě dnes je mezinárodní, státní a správní právo součástí politické vědy). Při rozvoji: jako hraniční disciplíny poskytují znalost společenských faktorů, procesů a útvarů, zvláště ekonomie (interference ekonomické a politické moci), sociologie (sociologie skupin, moci, konfliktu, rozhodování, voleb, veřejného mínění atd.), sociální psychologie a kulturní antropologie (politicky relevantní postoje, mínění, vzory chování, formy masové reakce, proces tvorby mínění, působení propagačních faktorů), politická geografie (politická ekologie) atd. Politická věda tyto podněty a poznatky nejen sumarizuje, ale i organicky integruje.
- Různé společenské vědy se přímo účastní na zkoumání politického systému. Politický systém je skutečně možné i nezbytné zkoumat různými disciplínami, ovšem jako vazbu politického a jiných systémů. Přitom musí často nahrazovat nedostatek podnětů z politické vědy, tedy vlastní politickovědní zkoumání. Jde např. o filosofii politiky, historii (zejména politických systémů), sociologii politiky, sociologii veřejného mínění, politickou ekonomii, sociální (politickou) psychologii, teorii státu a práva atd.
- Přitom ovšem je třeba zaznamenat i konkurenci ostatních společenských věd, která se projevuje mj. ve víceméně jasně vyslovovaném podezření z nedospělosti atd.
Vzhledem k reálné povaze vztahu různých společenských věd, filosofie a politické vědy je velmi nevyhraněný i „profil“ průměrného politického vědce. Jen část z nich lze označit za „čisté“ politology. Většina je vědomě či spontánně považována (víceméně právem) za sociology politiky, filosofy politiky, historiky politických vztahů a sociálně politického myšlení, teoretiky mezinárodních vztahů, práva, ústavních, administrativních vztahů, mezinárodního práva, oblastních vztahů, tj. specialisty, část za odborníky či encyklopedisty se silným citem pro komplexní a politické vyústění, tj. za sociology, sociální psychology, historiky atd., neopomíjející politickou problematiku. Často přecházejí dočasně či trvale z oboru do oboru. Z těchto pozic se pak hodnotí pozice politické vědy jako málo sociologická, psychologická, příliš empirická, málo historická, příliš formálně právní, případně se vůbec popírá nutnost a možnost samostatné existence politické vědy.
Historicky je politická věda spjata s filosofií, od níž se v průběhu její sekularizace během 19. století oddělila. V současné době dochází k jejich postupné reintegraci při současném zachování relativní autonomie. Obrozuje se politická (případně morální) filosofie a současně filosofie proniká stále více jako inherentní prvek politické teorie a metodologie. Velmi úzké kontakty jsou tradičně mezi politickou vědou a teorií státu a práva, díky historickému vzniku, příbuznosti a potřebám praxe. Wiatr označil politickou vědu za přechod mezi právním a sociologickým zkoumáním. Až dosud je velmi úzký a často nediferencovaný vztah mezi oběma obory zejména v USA, Francii, Itálii, Norsku, Rakousku, Španělsku, Portugalsku i NSR. Státověda a právní vědy poskytují inspirace a normativní, institucionální východiska politického, jsou přechodem k dalším oborům (např. k veřejné správě, která je hraniční disciplínou mezi právní vědou, sociologií a politickou vědou), ale meritorně do politické vědy nepatří. Časté bylo a je dosud ztotožňování dějin politického systému a politických teorií s vlastní teorií politiky, zvláště v USA, Velké Británii a také v socialistických zemích.
Nejen v USA, ale i jinde, se rozvíjela politická věda současně se sociologií, sociální psychologií a antropologií. Zejména sociologie poskytla zprvu ve velké míře politické vědě i všeobecný teoretický přístup i své metody a techniky. Vzhledem k rozsahu tohoto ovlivnění a ovšem i k dalším důvodům (viz politika) se dosud často nevidí nutnost oddělit sociologii a politickou vědu. Naopak se 1) prosazuje úplné ztotožnění se sociologií jako celkem, od níž není prý v žádném směru rozlišitelná; 2) ztotožnění s dílčími disciplínami, tj. např. se sociologií moci, konfliktu, skupin, institucí, byrokracie, činitelů, chování a rozhodování, řízení atd.; 3) setkáváme se však i s názorem o vhodnosti likvidace sociologie ve prospěch politické vědy, tj. podstatné proměny sociologie (Catlin G. E., Wiatr J. J.); 4) se ztotožněním s výhradami (Barents, S. M. Konaj), většinou značně neujasněným; 5) s tím, že politická sociologie je speciální disciplína, zvláštní přístup v rámci vědy o politice, který má úzký vztah k sociologii, neboť nesporně užívá i jejích kategorií a metod (Stammer).
Pokusů o relativní oddělení sociologie a politické vědy byla celá řada: sociologie např. byla označena za univerzalistickou vědu (nekompetentní např. v politickém, ústavním zřízení, mezinárodní politice a mezinárodním právu atd.) a politická věda naopak za konkrétní společenskou vědu, případně sociologie za mikroskopickou a integrativní, politická věda za makroskopickou, formulující obecné teoretické závěry, normativní.
Rozhodující přitom je nejen pojetí předmětu a metod politické vědy, ale i sociologie, tj. pojetí závisí na stupni rozvoje sociologie, např. na tak odlišném pojetí, jako je behavioristické a strukturalistické.
Zvláštním a výjimečně složitým je vztah politické vědy a sociologie politiky. Velmi často se setkáváme s tvrzením, že jejich diferenciace je jen konvenční a neúčelná, že sociologie politických vztahů je současně integrativní a základní vědou o politice (Wiatr). Nesporně představuje styčnou oblast mezi politickou vědou a sociologií, což znamená, že mnohé problémy budou řešeny oběmi disciplínami, např. sociologie moci, skupin, byrokracie, rozhodovatelů atd.
Podle Stammera analyzuje sociologie politiky společenskou situaci z hlediska, jak determinuje politické jednání, Klofáč a Tlustý se domnívají, že zkoumá základní prvky politického systému, případně vztahy mezi nimi a jejich vztahy ke zvláštním strukturám. Bendix a Lipset formulovali tezi, kterou Wiatr napadl jako bezcennou: politická věda začíná od státu jako ústřední politické instituce, kdežto sociologie politiky od společnosti a zkoumá její působení na formální instituce rozdělení a výkonu moci, nezabývá se tedy institucionálními podmínkami politického panství v dané sociální struktuře. (Ostatně se domnívají, že rozdíly jsou malé a případně se odstraňují.) J. L. Fischer zdůrazňuje, že sociologii politiky nelze izolovat jako další sociologické problémové okruhy, neboť je dostatečně zdůvodněna teprve v rámci příslušného obecnějšího vědního systému. Politické je způsobem obecné interpretace sociologické teorie, spojené se společenským uzpůsobením fungování politických systémů a jejich vlivem na společenský život vcelku (Wiatr). Z tohoto hlediska je sociologie politiky často považována za integrativní disciplínu ve vztahu ke speciálním sociologickým disciplínám jež „racionalizuje“, přičemž rozsah je s nimi téměř totožný, tj. zkoumá izolované jevy ze širších sociálních souvislostí, z hlediska „nadstavby“ politiky a politické vědy.
Podle našeho názoru sociologie politiky zkoumá: 1) politický systém jako celek z hlediska jeho místa a funkce ve společenském systému (ekonomické, třídní, duchovní, kulturní struktuře jako celku); 2) vztah politické a ekonomické, sociální, duchovně kulturní moci, mocenská jádra v institucích, organizacích a klikách, podstatných pro politické jednání, tvoření politicko-mocenských vztahů ve společnosti, jejich užití (výkon moci), změnu v důsledku společenských procesů atd.; 3) vazby forem a struktur konfliktů a politického a společenského konsensu; 4) komponentnost, tj. pozici a integraci velkých a malých skupin ve vztahu k politickým skupinám a institucím a k politické moci; 5) politické názory, chování, jednání lidí v širším sociálním kontextu společenskokulturní situace, včetně politické ideologie a programů; 6) politickou platnost společenských zájmů, tradic, vzorů (hodnotových a normativních struktur, zejména ideologických); 7) podniká sociologický výzkum politických struktur a funkcí; 8) zkoumá chování individuí a skupin v těchto útvarech; 9) souvislost mezi skupinami, institucemi, uvědomělými pozicemi a politickými událostmi; 10) vznik politických hnutí pod vlivem společenské makrostruktury a mikrostruktury.
Sociologie politiky se diferencuje na sociologii politických stran a skupin nátlaku, státních institucí (funkce vlády, parlamentu atd.), politického života, propagandy, veřejných vztahů, sociálního zařízení atd. Naopak je možná sociologie různých institucí bez komplexního posuzování jako částí politického systému (tedy v rámci sociologie politiky).
Na prvý pohled nepřispívá tento výčet možných okruhů zájmu sociologie politiky k její specifikaci. Je ovšem třeba si uvědomit, že je významný rozdíl v sociologickém a politologickém přístupu. Zatímco referenčním systémem sociologie je společnost v prostředí humanizované přírody, člověka a myšlení (zejména vědeckého a filosofie) a politický systém je tu jedním ze subsystémů, komponent, pro politologii je naopak referenčním systémem politický systém v sociálním prostředí, tj. společnosti, socializo- vané přírodě, vůči socializovanému jedinci a společenskému myšlení. Základním posláním sociologie je optimalizace politického systému v reprodukci společenského systému, kdežto posláním politologie je optimalizace politického systému atd. Z faktu, že obě disciplíny mají specifický předmět, odlišný rozsahem a zejména obsahem (povahou zákonitostí), vyplývají všechny další odlišnosti.
Zejména v ČSSR, ale i v některých dalších zemích vyvstala speciální problematika vztahu poměrně rozvinutého vědního oboru vědecký komunismus a politické vědy. Někteří sociologové tuto institucionalizaci od počátku odmítali, dávajíce přednost termínu marxistická politická věda, jiní marxistickou politickou vědu s vědeckým komunismem ztotožňovali a konečně větší část zdůrazňuje, že se politická věda z vědeckého komunismu vyděluje spolu se sociologií.
Marxismus jako komplexní otevřené učení vždy zdůrazňoval bezprostřední smysl, cíl svých analýz a syntéz, tj. připravit a rozvinout podmínky pro sociohistorický revoluční převrat a pro dobytí, udržení a využití státní moci dělnickou třídou v zájmu jeho rozvinutí. Tato výslovně politická idea může být označena za organizační ideu celého systému sociologie třídních společností a podmiňuje také velmi úzkou jednotu sociologie a politické vědy, která nalezla svůj výraz v institucionalizaci vědeckého komunismu. Vědecký komunismus je hraničním oborem na pomezí sociologie a politologie (ovšem i ekonomie a dalších disciplín), jehož předmětem jsou sociální a politické aspekty činnosti dělnické třídy a jejího překonání postupnou likvidací jakékoli třídní diferenciace. Díky současně působícím specifickým historickým podmínkám, které vedly k odtržení analýzy nejpodstatnějších souvislostí (zákonitostí) a komplexního procesu, dialektické totality společenského pohybu, stal se boj proletariátu, komunistické hnutí a strany, politická revoluce proletariátu a jeho diktatura atd. předmětem spíše obecných úvah spojovaných s popisem skutečnosti, idejí, principů společenskopolitického vývoje než hluboké analýzy.
Jen tato schematizace opravňuje k analogii s tzv. předvědeckým stadiem politické vědy na Západě (např. takzvaná Politkunde v NSR), které je charakterizováno povrchnosti a nesystematičností, legitimuje tradicionalisticky, charismaticky a racionálně právně status quo, glorifikuje vlastní stát (národ), je pro ně typická vysoká míra falešného ideologismu a utopismu, nekritičnost vůči partikularismu v praxi i teorii a uspěchanost a naivita při propagaci závěrů.
4. Jaké jsou tedy obsah, funkce, cíle a metody politické vědy? Je třeba odlišovat: 1) historiografii a 2) teorii politické vědy a politických systémů. Historiografie politických systémů a politické vědy zahrnuje: 1) historii politických teorií (ideologií): a) dějiny politických teorií, b) dějiny typů teorií, c) dějiny jednotlivých ideologií, d) dějiny národních ideologií globálně, e) dějiny národních teorií podle typů teorií atd.; 2) dějiny politické vědy; 3) dějiny politického systému: a) dějiny jednotlivých komponent — všeobecně (dějiny politických institucí, diplomacie atd.), b) dějiny jednotlivých komponent z národního hlediska, c) monografie politických osobnosti, d) dějiny revolucí atd.
Jako teoretická věda je politická věda teoretickosystematickým věděním o politickém systému (zřízení, životě, praxi, umění atd.), jeho komplexním a metodickým vysvětlením, analýzou a syntézou jeho fungování, dynamiky a překonání a současně aplikovanou vědou, významným nástrojem, metodou rozvinutí, fungování, dynamiky a překonání politického systému, je prostředníkem mezi politickými (např. socialistickými, komunistickými) cíli a reálnými rozpory společenskými a politickými, je jednotou teorie a praxe, poznání a řešení. V současné době se setkáváme jednak s přeceňováním jednoty obou stránek, jednak s jejím podceňováním. Je to způsobeno konkrétně historickou sociální determinací, představami, vzory, cíli, ideologií, východisky, které jsou hodny zkoumání sociologie, případně sociální psychologie, i samotné politické vědy. Zejména je určující pro tvorbu politických vztahů a politicko-mocenských vztahů a útvarů zvláště třídní struktura, struktura skupinová (stavovská, sdruženostní i moderní), mj. působící na formy politické a sociální integrace, formování svazků politické a společenské vůle.
Nemůžeme zde podrobně rozvinout strukturu předmětu politické vědy, který vlastně analyzujeme pod heslem politický systém. Spokojíme se jen obecným konstatováním, že politická věda zkoumá vnitřní zákonitosti politického systému a jeho fungování vůči dalším strukturám, tj. konkrétně analyzuje (srovnává) mocenské struktury, rozdělení a výkon moci, řízení a rozhodování, formulování politických názorů, zájmů, účasti (veřejného, politického mínění), tj. zabývá se vnitřními funkcemi politického systému, funkcemi politického systému vůči dalším strukturám, srovnáváním politických systémů jako celku; vzájemnými vztahy politických systémů (zahraniční politikou) a světovou strukturou politických systémů (světovou politikou). Ústřední kategorií politické vědy je (třídně) politická moc.
K jejímu nejvlastnějšímu poslání patří především cílevědomé a všestranné studium, kritická analýza socialistického modelu politického systému jako vyššího typu politického zřízení.
Při diskusích o politické vědě se často zaměňuje vnitřní hierarchie s akceptací stavu, který existuje na základě dosud neskončeného procesu vyčleňování politické vědy jako vědy o politickém systému, jeho vzniku, fungování a cest rozvoje a překonání. Jak již bylo uvedeno, považují se za politické vědy: 1) všechny společenské vědy; 2) vlastní politické vědy: a) které přes vlastní předmět se podstatně stýkají s politickým systémem, b) specificky politické, zabývající se v rámci integrované politické vědy politickým systémem jako celkem, jeho komponentami, dosahem politického systému a jeho komponent pro další struktury. Pokud jde o komponenty politického systému, zabývají se politické vědy obecnou politickou teorií, rozvíjejí teorii politické činnosti tříd a skupin (struktura, boj, překonání), politických systémů a jejich rozporů a překonání, politických institucí a organizací, politické činnosti a řízení, politického chování (názory, postoje), politického myšlení atd. Pokud jde o dosah politického systému a jeho komponent pro další systémy, lze vyčlenit mj. teorii hospodářské politiky, teorii kulturní a vědecké politiky, teorii sociální a osvětové politiky (společenská a zdravotní péče, péče o matku a dítě, penze atd.), teorii vztahu politického systému a morálky, politického systému a vojenství, politického systému a církve a náboženství, politického a etnického systému, teorii vztahů mezi politickými systémy (dvoustranných, vícestranných, globálních) „mezinárodní“ a „světové“ politiky a „mezinárodních“ vztahů.
Organické integraci politické vědy brání jednak sociálně politické, teoretické a metodologické diference, ale také kulturní a psychické národní odlišnosti (tradice, jazyka atd.). Mnozí političtí vědci vyslovují obavy před umělou integrací a na druhé straně řada oborů buď spolupracuje, nebo se formálně neosamostatňuje, aby zdůraznila jednotu (veřejná správa, mezinárodní vztahy atd.). Většinou se dává přednost pluralismu. Předpokladem je ovšem nejen vzájemná tolerance jako prostředek k postupné vnitřní integraci, ale i to, že se neztratí ze zřetele dílčí charakter těchto přístupů a bude vyvinuto úsilí o postižení rozhodujících znaků politického systému, které umožní optimálně strukturalizovat politickou vědu.
Vypracování specifických metod politické vědy, poznání cest, jimiž je možné převést do praxe základní politické cíle, faktorů, které brání a usnadňují tento proces, je značně nerozvinuté. Jestliže část politických a společenských vědců je ochotna souhlasit s tím, že politologie má jednotný předmět, jen nepatrná část se domnívá, že má jednotnou, integrovanou, specifickou metodologii. Většinou se prosazuje názor, že nemá jednotnou metodologii (Friedrich, Dahrendorf, Stammer aj.) a že má i nadále užívat víceméně eklekticky metod různých věd, např. filosofického a historického přístupu, přístupu právních věd a zvláště sociologie a také sociální psychologie. Vedle nich přirozeně musí užívat i kvantifikačních technik, matematických modelů a laboratorní techniky. Otázka, zda má vlastní metodu či jaká má být povaha specifického výběru metod, zůstává otevřená.
Při problematice metody je nutné respektovat: 1) fakt, že metoda je v podstatě teorií určitého fenoménu, užité jako prizma, kterým zpětně do skutečnosti a teorie a jejich vzájemného vztahu nahlížíme; 2) fakt, že skutečnost je „totální“ jednotou s relativní autonomností systémů. Z toho vyplývá, jak potvrzuje trend moderní vědy, že existují metody obecné (pro filosofický „systém“), zvláštní (např. pro společenský systém) a specifické (např. pro systém politický). Politologie tedy musí užívat metod filosofie, historie, sociologie, případně sociální psychologie stejným právem, jako užívá metod sobě vlastních.
Každý specifický systém někdy vědomě, častěji však pod živelnými tlaky užívá jako metod těch či oněch stránek specifického systému, rozvinutých ovšem do roviny zvláštní (přírodní či společenské atd. metody), případně metody filosofické. Vznikají metody spekulativní, normativní, nomotetické a ideografické, pragmatické, empirické a hodnotící, zdůrazňující chování, antropologické, kulturní (orientační) zřetele, podřízenost člověka jiným systémům (sociologismus, scientismus, technicismus), zdůrazňující statiku či dynamiku, kvantifikaci či intuici, komparaci či etnocentrismus atd.
Politologie se pochopitelně nemůže takovým metodám vyhnout. Měla by si však za dnešního stavu vědy cílevědomě vybírat a zejména orientovat se v jejich trvalejší nebo pomíjivější hodnotě.
Viz též heslo politologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)