Sociologie francouzská (MSgS)

sociologie francouzská (MSgS). Od počátků sociologie patřila Francie k hlavním zemím, kde se tato věda rozvíjela. Společenské podmínky, z nichž vzešla Velká francouzská revoluce a potom i další revoluce ve Francii, byly pro vznik sociologie příznivé.

Vývoj francouzské sociologie ukazuje závislost této vědy na osudech země. Do rozvoje francouzské sociologie zasáhly obě světové války. Zejména druhá světová válka narušila tento proces, takže trvalo nějakou dobu, než znovu získala své světové postavení.

Ve francouzské sociologii se objevují různé ideologické proudy. Výrazný vliv má pozitivismus. Mnoho francouzských sociologů, zejména po druhé světové válce, je pod přímým i nepřímým vlivem marxismu.

K zakladatelům nemarxistické sociologie patří Auguste Comte (1798—1851). Dal sociologii jméno a první program. Jeho sociologický systém vychází z pozitivismu. Ovlivnil nejen další francouzskou sociologii, ale také sociologii v mnoha jiných zemích, také v době před druhou světovou válkou v Československu.

Dalším francouzským sociologem 19. století je Gabriel Tarde (1843—1904). Strukturu společnosti, základní společenské procesy a fakta vykládá sociálně psychologickým principem nápodoby. Patří k předním postavám psychologizující sociologie.

Klíčovou osobností francouzské sociologie je Emile Durkheim (1858—1917) se svou školou soustředěnou kolem časopisu L'Année sociologique. Prohloubil sociologii zejména po metodologické stránce. Měl řadu nástupců. Jeho vliv se udržuje podnes nejen ve Francii, ale i v jiných zemích světa. Československá sociologie od 20. let našeho století byla také pod jeho vlivem.

Po první světové válce nastal ve francouzské sociologii rychlý rozvoj. Sociologická tvorba vzrostla mezi lety 1919—1939 na téměř trojnásobek, v 50. letech pak téměř na devítinásobek (vzhledem k roku 1919). V uvedeném období klesala produkce filosofická a teoretická, rostla naopak tvorba, založená na výzkumech, dokumentaci a metodologii. Čím dál více se prosazuje empirická sociologie.

Období mezi první a druhou světovou válkou charakterizují jména, jako Paul Fauconnet, George Davy, Charles Blondel, Marcel Mauss, Lucien Lévy-Bruhl, François Simiand, Maurice Halbwachs, George Gurvitch, Daniel Esseriter a Célestin Bouglé. Do tohoto období zasahuje částečně také René Worms. Byla vydávána posmrtně některá díla Durkheimova, která zpracovali jeho žáci. Vývoj francouzské sociologie se zrychlil po roce 1930. Byl však opětně přerušen druhou světovou válkou.

Po roce 1945 trvalo nějaký čas, než byly nahrazeny válečné ztráty. Proto nový rozmach francouzské sociologie se datuje zhruba od 50. let. V období 1945—1965 bylo publikováno celkem 1195 významnějších sociologických prací, jejichž rozdělení ukazuje tabulka na následující straně.

Tento přehled ukazuje hlavní oblasti současné francouzské sociologie. K prvním patří nesporně politická sociologie, kde hlavní postavou je Raymond Aron. Mocně do ní zasahoval také George Gurvitch, který zemřel v roce 1965. Téměř všichni přední francouzští sociologové se přímo či nepřímo dotýkají této oblasti. S politickou sociologií úzce souvisí výzkum veřejného mínění, který vede Jean Stoetzel.

Čím dál větší význam nabývají oblasti sociologie, které se prolínají s ekonomií. Jsou to otázky sociologie práce, průmyslu, zemědělství a spotřeby, včetně výzkumu trhu. K vedoucím osobnostem patří Alain Touraine, Georges Friedmann, Pierre Naville a Michel Crozier. Význam těchto oblastí roste také vlivem většího zájmu o plánování.

Sociologický zájem o různé oblasti kultury je ve Francii tradiční. Nejde jen o otázky volného času, které silně prosazuje Joffre Dumazedier, ale také o otázky umění, masových komunikačních prostředků (zejména Edgar Morin), jazyka, literatury apod.

Dalším tradičním oborem francouzské sociologie je sociologie města, kde rozsáhlé výzkumy provádí Paul H. Chombart de Lauwe, a sociologie venkova, kterou zastupuje hlavně Hanri Mendras.

Zájem mnoha francouzských sociologů se soustřeďuje na otázky rozvojových zemí s mnoha kritickými pohledy na francouzskou i světovou kolonizaci. K hlavním postavám patří Georges Balandier a Claude Lévi-Strauss.

Kromě jiných oborů sociologie je třeba zdůraznit ještě sociologii náboženství, která se zabývá jak současnými formami náboženství, tak i formami historickými. Vedoucími osobnostmi jsou Francois Isambert a Gabriel LeBras.

Francouzská sociologie je organizována ve třech institucionálních oblastech:

Vysoké školy, a to v rámci fakult filosofických a právnických v řadě míst. L'Ecole Pratique des Hautes Etudes je doškolovací institucí. Její šestá sekce se věnuje výuce sociologie a sociologickým výzkumům. Této instituci podléhá řada ústavů. Sociologie je zastoupena i na jiných vysokých školách (například architektura, medicína aj.).
Comité National de la Recherche Scientifique (Státní výbor pro vědecký vý- zkum) spravuje hlavní sociologickou instituci, tj. Centre d'Etudes Sociologiques (Středisko pro sociologické bádání) v Paříži. Pokrývá většinu oblastí sociologie. Vede teoretickou i výzkumnou práci. Vychovává mladé vědecké pracovníky.
Polosoukromé a soukromé organizace, zejména průmyslové. Sociologický výzkum se provádí i v komerčních institucích, zejména se zřetelem na spotřebu a trh. Tato organizace se bude asi po studentských nepokojích měnit.

Sociologii lze studovat jako hlavní obor nebo jako obor vedlejší spolu s jiným společenskovědním oborem. Studium končí licenciátem. Později je možné získat doktorát universitní nebo státní (odpovídá asi naší habilitaci). Sociologie se vyučuje v řadě doškolovacích kursů, jichž se zúčastňují odborníci z jiných vědních disciplín.

Velká pozornost je věnována publikační a propagační činnosti. Existuje několik desítek obecných a speciálních sociologických časopisů. Téměř každé vědeckovýzkumné pracoviště má zajištěnu publikační činnost. K hlavním časopisům patří Revue Française de Sociologie, Cahiers Internationaux de Sociologie, Année Sociologique, Sociologie du Travail a Communications.

Literatura: Aron R. a kol., Les sciences sociales en France, Paris, 1937; Becker H., Boskoff A., Modern Sociological Theory in Continuity and Change, New York, 1957; Bouglé C., Bilans de la sociologie française contemporaine, Paris, 1935; Davy G., Sociologues d’hier a d’aujourd’hui, Paris, 1931; Gurvitch G., Moore W. E., eds., Twentieth Century Sociology, New York, 1945; Revue de l'enseignement supérieur, r. 1965, č. 1—2 (celé číslo věnováno přehledu současné francouzské sociologie); Sociologie et Psychologie Sociale en France (1945—1965) Bibliographie établie par le Centre d’Etudes Sociologiques, Paris, 1967.

Zdeněk Strmiska (?)

Viz též heslo sociologie francouzská ve Velkém sociologickém slovníku (1996)