Sociologie vědění (MSgS)
sociologie vědění (MSgS) se zabývá vztahy mezi společenskou skutečností a jejím poznáním, případně představami, které si o ní lidé vytvářejí. Klasická mannheimovská podoba se soustřeďovala především na gnoseologické aspekty problematiky společenského bytí a společenského vědomí. Po druhé světové válce, zejména ve Spojených státech amerických, toto pojetí ustupuje ve prospěch vysloveně sociologických koncepcí a empirických výzkumů dílčích otázek. Tento posun se projevuje také terminologicky: příslušná oblast se tu často nazývá sociologií vědění a vědy, někdy přímo sociologií vědy (odlišné od tzv. vědy o vědě a teorie vědy (viz věda).
Počátky sociologie vědění lze sledovat v osvícenských myšlenkách o idolech a předsudcích, které narušují poznání. Etický a poznávací optimismus těchto názorů vyzvedá neomezené možnosti lidského poznání, které je předpokladem rozumného a proto spravedlivého a šťastného uspořádání společnosti. K poznání vedou přitom člověka vášně a zájmy, které nejen podněcují k pronikání do zákonitostí přírody a společnosti, nýbrž mohou také přivádět k bludům a omylům, k tomu, že člověk — třeba nevědomky — skrývá pravdu sobě nebo jiným. Kritika klamných idejí, především náboženských, přerůstala tak v kritiku určité společenské vrstvy a hlavních společenských institucí — církve a státu — neboť právě jejich mocenské zájmy udržují bludy a předsudky. Materialistické prvky osvícenského učení o člověku jako produktu společenského prostředí, které v této argumentaci vystupují do popředí, zakotvují tedy mechanismus klamných idejí do zájmů, vázaných na společenskou situaci a společenské síly; zde také materialistická interpretace končí — po společenském základu pozitivních poznávacích pochodů v této oblasti se osvícenské myšlení neptá, takže mezi tvorbou klamných a pravdivých idejí není spojitosti.
Vlastní sociologie vědění se připravovala a zformovala na německé půdě, a to především pod vlivy historické školy, filosofie života a zejména pak svého druhu recepce marxistické problematiky a přístupu. Počátky německé sociologie, opožděné v důsledku celkové společenské zaostalosti Německa, spadají do údobí, kdy pro sociologii je už charakteristické reagování na marxismus; specifické rysy této tendence ještě zesílily v období výmarské republiky. Předchůdci vlastní sociologie vědění příkře oddělují kulturně historické a přírodní vědy, neboť pouze u prvních shledávají společenské stanovisko subjektu konstitutivní pro obsah poznání. V této orientaci lze spatřovat také opačně jednostrannou reakci na pozitivistické výlučné podřizování společenských otázek problematice přírodovědeckého poznání. Osvícenskou domněnku o společenském podmínění klamných idejí vystřídává obecnější teze, že v oblasti společenského poznání jsou veškeré ideje funkcemi svého nositele a jeho konkrétního postavení ve společnosti, v tomto smyslu ideologiemi. Tato sebereflexe — v různých formách příznačná pro četné proudy nemarxistického myšlení od konce 19. století — vede demystifikaci k výraznému relativismu, k rezignaci na možnost objektivní pravdy ve společenských vědách, ať už spíše historicky, či spíše psychologicky a biologicky založené.
Hlavní principy sociologie vědění zformuloval Karl Mannheim (nar. 1893, žák Maxe Webera, od roku 1933 v emigraci, zemřel 1947 v Londýně). Podle Mannheima byl dosavadní pojem ideologie partikulární, poukazoval na to, že jednotlivá tvrzení odpůrce jsou společensky vázána a tím je odhaloval; proti tomu totální pojem ideologie vyjadřuje, že celý světový názor, celá struktura vědomí od vytyčení problémů přes kategoriální aparát, stupně abstrakce atd. jsou funkcí společenského bytí. Právě formulací totálního pojmu ideologie se učení o ideologii mění v samostatnou vědeckou disciplínu — v sociologii vědění, která podle mínění autora totálním aspektem, relativizujícím i stanovisko vlastní, překonává marxismus. Garanci vlastního stanoviska, která by postavila hráz jinak nevyhnutelnému relativismu, chce Mannheim najít v relacionismu, v svého druhu sloučení teorie ideologie a teorie poznání; relacionismus provází rozbor společenské vázanosti ideologií poznávacím hodnocením a ptá se, jaké společenské stanovisko by poskytlo největší pravděpodobnost dané pravdy. Vzhledem k syntetickému charakteru pravdy může být nositelem této syntézy podle Mannheima pouze vrstva, která není společensky pevně, jednostranně zakotvena, jejíž základna je dynamická a elastická a poměrně distancovaná od základních tříd a jejich bojů, a to je inteligence.
Úsilí nově stanovit v rámci „totální ideologizace“ společenských představ a idejí záruky pravdy, otevřít cestu od subjektivního k objektivnímu v souhlasu s výchozími tezemi sociologizované teorie poznání staví Mannheima nad předchůdce sociologie vědění a zároveň jej výrazně odlišuje od hlasatelů gnoseologického nihilismu, kteří jednostranně zdůrazňovali společenskou funkčnost a služebnost falešného vědomí a klamných idejí. Ve vlastním řešení problému se nicméně ani on sám nevyhnul relativistickému úskalí. V mezinárodních ohlasech na Mannheimovy názory bylo i z nemarxistického tábora mnohokrát uvedeno, že jeho garance pravdy je nedostatečná a je sama výrazem „stanoviska universitního učitele“, že myšlení inteligence vykazuje sice určité specifické rysy a možnosti, odlišné od jiných společenských složek, že však funkce inteligence v tomto směru spočívá také v teoretickém prostředkování praktického přístupu základních společenských sil ke skutečnosti, takže položená otázka se jen odsouvá. Mannheim záslužně propracovává některé aspekty společenského podmínění poznání, avšak sám pojem společenského nositele zůstává blíže neurčen, v úloze determinanty vystupuje přitom poněkud mechanisticky a ve vztazích poznání a společnosti se vůbec silně absolutizuje aspekt poznání jako produktu společnosti, na což právem poukazovaly i četné imanentistické kritiky. Ideje se chápou spíše jako pasívní odraz výseku společenských poměrů než jako aktivní, relativně samostatná součást celku společenského procesu, v němž úhrnný pohyb, určený činností společenských tříd a vrstev, stále vyděluje představu a skutečnost, subjektivní momenty a objektivní poznání. Mannheim byl kdysi nazýván „buržoazním Marxem“, kterému se podařilo „ideologizovat“ i marxismus. Avšak pro marxistický přístup se v postupném střetání ideologií vrství poznatky o společnosti, a také ve vývoji marxistické teorie dochází k rozporům a konfliktům ideologického a vědeckého aspektu. Už před léty bylo konstatováno, že sociologie vědění vděčí sice mnoho ze své přitažlivosti marxistickým vlivům, že však tu marxismus není přijímán v originální podobě, nýbrž „jako poněkud bezbarvá, ne zcela přesně vymezená teorie o spolupodmíněnosti všech kulturních jevů sociálním bytím“ (E. Grünwald).
Mannheimovská sociologie vědění byla pro relativistickou působnost ostře, až opět jednostranně kritizována už v předvečer druhé světové války a zejména po ní. Řada nemarxistů měla za to, že tento proud objektivně připravoval půdu fašistické ideologii tím, že znehodnocoval základní ideje a hodnoty liberálně buržoazního řádu jako pouhé ideologie, popíral možnost objektivity, podrýval víru v rozum a navozoval tak rozpad všech norem společenského života, „delirium buržoazního řádu“. Z těchto důvodů bylo poválečné období zpočátku nepříznivou půdou pro sociologii vědění v mannheimovské nebo podobné podobě — Mannheim sám v emigraci zmírnil řadu svých tezí — a to právě ve vlastním německém okruhu, kde se řešení této problematiky po válce vyznačovalo příklonem k novopozitivismu, empirismu a různými návraty k metafyzickým tradicím buržoazního myšlení předrevolučního. Teprve od konce 50. let se opět objevuje větší porozumění pro předválečnou sociologii vědění — je jí věnováno několik studií — zatímco badatelský zájem se soustřeďuje, zejména ve Francii, na okruh nazývaný „sociologií sociologie“, na zkoumání společenských, mimovědeckých předpokladů rozvoje sociologie a vědecké práce v současné sociologii. Jinak postupoval vývoj ve Spojených státech amerických, kde výsledky evropské sociologie vědění začaly pronikat teprve těsně před válkou. V souladu s domácí myšlenkovou tradicí zabývaly se práce z tohoto okruhu převážně dílčím zkoumáním vzájemného působení vědy a jednotlivých společenských faktorů, zpravidla na současném empirickém materiálu (struktura ideologických předsudků v souvislosti s věkem, pohlavím, vzděláním, společenskou vrstvou, profil vynikajících amerických vědců vzhledem k místu narození, sociálnímu a náboženskému původu atd.), zřídka v studiích historických. Spolu s jistým zteoretičťováním americké sociologie v období „společnosti hojnosti“ došlo však i zde k určitému posunu ve smyslu Mertonova programu přiblížit oba přístupy: stoupá zájem o obecnější otázky povahy vědy a její funkce v různých společenských strukturách, o determinanty rozvoje moderní vědy, o její organizaci; při analýze těchto problémů se hojně využívá empirických dat.
Literatura: Barber B., Science and the Social Order, Glencoe, 1952; Cahiers Internationaux de sociologie, vol. XXVI, Janvier—Juin 1959 (protokol kolokvia Mezinárodního sdružení sociologů francouzského jazyka); Dubská I., K problematice stranickosti a vědeckosti marxisticko-leninské filosofie, Praha, 1960; Grünwald E., Das Problem der Soziologie des Wissens, Wien—Leipzig, 1934; Mannheim K., Ideologie und Utopie, Bonn, 1929; Mannheim K., Wissenssoziologie, Vierkandts Handwörterbuch der Soziologie, Stuttgart, 1931; Merton R. K., Sociology of Knowledge, v: Gurvitch G., Moore W. E., eds., Twentieth Century Sociology, New York, 1945; Schaff A., „Sociologija znanija“ Mannheima i problema objektivnoj istiny, Voprosy filosofii, 4, 1956; Scheler M., Versuche zu einer Soziologie des Wissens, München—Leipzig, 1924; Starck W., The Sociology of Knowledge, London, 1958.
Viz též heslo sociologie vědění ve Velkém sociologickém slovníku (1996)