Šetření dotazníkové (MSgS)
šetření dotazníkové (MSgS) je jedna z technik terénního sběru informací, při které jsou potřebné informace od zkoumaných osob získány písemně, prostřednictvím tištěných otázek, obsažených v dotazníku. Obecně je dotazníkové šetření charakterizováno těmito rysy: zjišťuje potřebné údaje zprostředkovaně, prostřednictvím subjektivní výpovědi zkoumaných osob; nedochází k přímé interakci mezi výzkumným pracovníkem a respondentem; je to technika (viz metody, procedury a techniky) vysoce formalizovaná a standardizovaná; rozhodující část zásahů výzkumníka do sběru informací v terénu se realizuje již předem, při přípravě projektu výzkumu.
Těmito charakteristickými rysy dotazníkového šetření jsou dány jak přednosti, tak nedostatky této výzkumné techniky a tím je i určena oblast její aplikace. Protože dotazník využívá výpovědí zkoumaných osob, může zkoumat i takové jevy, které jsou přímému sledování zcela nedostupné (postoje, přání, city zkoumaných osob apod.), nebo jevy přímému sledování nedostupné relativně (např. proto, že se udály v minulosti nebo na místě, které je výzkumníku nedostupné). Fakt, že při dotazníkovém šetření nedochází k přímé interakci mezi tazatelem a respondentem, umožňuje zajistit alespoň potenciálně maximální shodnost podnětové situace, vyvolávající výpověď zkoumaných osob. Nepůsobí tu zkreslujícím způsobem faktor rozdílů v osobnostech výzkumných pracovníků a jsou tu minimalizovány chyby způsobené v subjektu (to je např. zkreslení, vyvolané chováním výzkumníka při terénním výzkumu, kladení sugestivních nebo nejednoznačných otázek). Dále neexistence přímého styku dává zkoumaným osobám větší důvěru v anonymitu šetření. Respondent má i možnost odpověď si libovolně dlouho rozmyslet, není však zajištěno, že tato možnost bude využita. Konečně tento fakt, že interakce mezi tazatelem a respondentem je nahrazena stykem prostřednictvím formuláře-dotazníku je důvodem toho, že dotazníkové šetření patří mezi nejproduktivnější techniky; může za relativně velmi krátkou dobu získat údaje od velmi vysokého počtu jedinců, a to i od jedinců prostorově velmi vzdálených nebo v prostoru rozptýlených. Je to proto také jedna z nejlevnějších technik terénního sběru informací. Dotazníkové šetření — právě proto, že průběh zprostředkovaného styku se zkoumanými osobami je určen převážně předem, projektem výzkumu a konstrukcí dotazníku — musí být vysoce standardizovaným a formalizovatelným postupem. To pak může usnadnit další zpracovávání a zejména statistické vyhodnocování dotazníku, může usnadnit a zkvalitnit kvantifikování (scaling) údajů, ulehčit interpretaci a někdy i zvýšit objektivnost interpretace.
Tytéž charakteristické rysy dotazníkového šetření však zároveň mohou být zdrojem zkreslení a zužují obor jeho použití. Protože informace jsou zprostředkovány výpovědí zkoumaných jedinců, roste dosti výrazně riziko zkreslení v objektu (tj. zkreslení vzniklé tím, že zkoumaná osoba nechce pravdivě odpovědět nebo proto, že to nedovede, třeba proto, že nepochopila otázku, že není o zkoumané problematice informována atd.). Minimalizovat takováto zkreslení je sice do jisté míry i v dotazníkovém šetření možné, ale obtížné. Odpadnutí přímé interakce mezi výzkumníkem a respondentem nadto zcela vylučuje odstranit zkreslení vzniklé nepochopením nebo špatným pochopením otázky zásahem výzkumného pracovníka, např. vysvětlením otázky, jak je to možné třeba při rozhovoru. Na vyplněném dotazníku je možno toliko konstatovat, že respondent otázku špatně pochopil nebo dokonce někdy nelze omyl respondenta dodatečně objevit; to pak vede ještě k výraznějšímu zkreslení výsledku výzkumu (např. dotazovaný nepochopil, že je dotazován po částce důchodu, která připadá měsíčně na jednoho člena domácnosti a odpoví částkou svého osobního příjmu). Neexistence přímého kontaktu mezi výzkumným pracovníkem a respondentem zvyšuje nároky, které klade výzkum na zkoumané osoby. Předpokladem dotazníkového šetření je dosti značná ochota zkoumaných osob spolupracovat, jejich schopnost pochopit správně to, na co jsou dotazovány, verbalizovat svůj názor a písemně jej zachytit. To pak vede k tomu, že návratnost dotazníků (která je ovlivňována ještě dalšími faktory, jako např. způsobem distribuce a sběru formulářů, tématem zkoumání, institucí, která zkoumání provádí, rozsahem dotazníku) je poměrně nízká. Relativně vysoké požadavky, které klade dotazník na respondenta, mohou systematicky vyřadit určitou část populace a vyvolat tak zejména u některé tematiky velmi závažné zkreslení. Konečně ve srovnání s takovými technikami, jako je standardizovaný a zejména nestandardizovaný rozhovor, je zde ztíženo pochopení smyslu odpovědi. Výzkumný pracovník má k dispozici pouze grafický záznam odpovědi (zejména při použití uzavřených otázek velmi jednoduchý a strohý), nedoplněný informací o chování respondenta nebo odpověďmi na doplňující, vysvětlující a kontrolní otázky, tedy postupy, které jsou při přímé interakci většinou možné. To dále usnadňuje respondentům záměrně nepravdivou odpověď. Vysoká formalizovanost dotazníkového šetření sice zaručuje formální shodnost podnětové situace, ale tím nemusí být ještě zaručena shodnost subjektivní; verbálně stejně znějící otázka může mít pro osoby např. různého sociálního prostředí různý význam. Systém navržených otázek je rigidní, není jej možno uzpůsobit dané okamžité situaci, a to pak nutně vede ke ztrátě určité části potenciální informace. Každá chyba v přípravě dotazníku, zejména ve formulaci otázek, nutně ovlivňuje odpovědi celého zkoumaného vzorku, naopak je však možno při dobré přípravě tyto chyby zcela vyloučit. Dále je každá formalizace a standardizace doprovázena ztrátou určité části informace (např. předem stanovenými otázkami, použitím uzavřených otázek).
Nejobecněji je dotazníkové šetření výhodně použitelné v těch oblastech, kde požadujeme nepříliš obsáhlou informaci od poměrně vysokého počtu jedinců. Pro použití dotazníku se rozhodujeme také často tehdy, kdy potřebujeme získat informaci od mnoha jedinců v průběhu omezeného časového úseku (např. proto, že zkoumané jevy jsou poměrně rychle proměnlivé). Dále je dotazník vhodný pro ta šetření, u nichž počítáme se statistickým vyhodnocováním výsledků. Konečně je třeba zdůraznit, že dotazníkového šetření, jako techniky vysoce formalizované, můžeme použít jen pro ty úseky, o kterých jsme informováni natolik, aby nám tyto znalosti umožnily formulování dosti přesných pracovních hypotéz, bez kterých není možné žádnou standardizovanou techniku účinně konstruovat.
Příprava dotazníkového šetření je velmi náročná. Východiskem pro konstrukci dotazníku jsou vždy pracovní hypotézy, které jsou formulovány tak, aby jejich platnost byla testovatelná prostřednictvím informací získaných dotazníkem. Tyto hypotézy tedy určují, které jevy mají být šetřeny; zabraňují tak hromadění nadbytečné informace a zabraňují tomu, aby nebyla opominuta informace nutná. Takový postup je u dotazníkového šetření nutný již vzhledem k tomu, že systém otázek musí být vypracován předem a po zahájení terénního šetření je již neproměnný. (Na těch úsecích, kde dosavadní suma poznatků nestačí k formulaci dostatečně přesných pracovních hypotéz, předchází konstrukci dotazníku pilotní výzkumná akce (viz pilotáž), která používá většinou nestandardizovaných technik.) Pracovní hypotézy sice určují, které informace mají být dotazníkem zjištěny, ale zdaleka ne vždy je možno tuto potřebnou informaci zjistit přímou otázkou v dotazníku. Někdy systém kategorií, ve kterém respondent vnímá a posuzuje danou problematiku (frame of reference), může být odlišný od systému, který je použit ve výzkumu. Jindy pracovní hypotéza vyžaduje zjištění takového faktoru, který je přímou otázkou nezjistitelný, třeba proto, že dotazovaný na takovou otázku nedovede správně odpovědět (např. otázky typu „proč“, které jsou většinou pro dotazované osoby velmi obtížné, přesouvají vlastně úkoly výzkumníka na respondenta a velmi často vedou ke konfabulaci) nebo proto, že určitá otázka vyvolává vysokou pravděpodobnost nepravdivé odpovědi. V takových případech musí být v dotazníku faktor nutný pro testování platnosti hypotézy nahrazen nějakým jeho korelátem, který je otázkou v dotazníku zjistitelný (bývá označován jako ukazatel nebo indikátor), nebo používáme některých typů nepřímých otázek. Konečně je při konstrukci dotazníku nutno respektovat fakt, že odpověď respondenta není jen funkcí jeho názoru na danou problematiku, ale je ovlivněna i dalšími faktory (např. zněním otázky, představou, kterou má respondent o instituci výzkum provádějící, jeho představou o tom, jaká „správná“ odpověď se od něho očekává, kontextem dané otázky mezi otázkami ostatními).
V dotazníku se užívá různých typů otázek. Např. podle stupně formalizovatelnosti můžeme otázky dělit na otázky otevřené, tj. na takové, které respondent zodpovídá vlastními slovy, a na otázky uzavřené, při kterých je odpověď zaznamenávána označením nejvhodnější alternativy ze seznamu předem připravených odpovědí. Množina možných odpovědí je tedy omezena a je určena i jejich formulace. To nutně vede ke ztrátě určitého množství informace, ke schematizaci a simplifikaci odpovědí. Na druhé straně, pokud mají být výsledky výzkumu statisticky zpracovány — a s tím je třeba při většině dotazníkových šetření počítat — je nutné i odpovědi na otevřené otázky nějakým způsobem kódovat; ke ztrátě informace dochází i zde. Omezené množství alternativních odpovědí působí však na některé respondenty nepříznivě. Fakt, že zkoumaná osoba nemůže nalézt odpověď, která by plně odpovídala jejímu názoru, vytváří u ní nevýhodný postoj vůči celému výzkumu. Proto i tehdy, byla-li varianta v úvahu přicházejících odpovědí pečlivě připravena na základě pilotáže, je vhodné — nejedná-li se o problematiku zcela jednoznačnou — použít otázek polouzavřených. To jsou takové otázky, které dávají respondentovi možnost odpovědět buď zatržením některé varianty z předložené množiny odpovědí, nebo nevyhovuje-li mu žádná varianta, zodpovědět otázku jako otevřenou. Dále je předností uzavřených otázek i to, že navržené odpovědi usnadňují odpověď v těch případech, kdy určitá odpověď se zdá respondentovi třeba společensky nevhodná, je spojena s nepřijatelným citovým přízvukem apod. V těchto případech je zatržení odpovědi pro dotazovaného příjemnější než úplná verbalizace. Konečně výčet možných odpovědí usnadňuje správné pochopení smyslu otázky, zároveň však svádí ke konfabulaci.
Podle jejich koncepce můžeme otázky rozdělit na přímé a nepřímé. Při přímých otázkách se jejich smysl pro výzkumného pracovníka i pro respondenta kryjí. Tohoto typu otázek však nemůžeme použít vždy. Zejména tehdy, je-li určitá odpověď pro dotazovaného nepříjemná, může-li se jí cítit ohrožen, dotčen ve své prestiži apod., používáme otázek nepřímých. V uvedeném případě jsou to většinou otázky projekční. Při nich dotazovaný odpovídá zdánlivě o názorech někoho jiného, ve skutečnosti však předpokládáme, že do této odpovědi promítne svůj názor vlastní. Projekční otázky mají různou formu. Je to např. tzv. test nedokončených vět, při kterém má respondent doplnit vynechanou část věty, jindy je použito formy anekdotické otázky. Ta je předkládána formou líčení rozhovoru nebo situace a dotazovaný má k ní zaujmout nějaký postoj. Někdy je použito pro tyto otázky i jednoduché kresby; jednoduché proto, aby se usnadnil akt identifikace respondenta s některou z jednajících postav. Jiného typu nepřímých otázek se používá tehdy, není-li zkoumaná osoba s to odpovědět na otázku přímou; děje se tak zejména při zkoumání motivace nějaké činnosti.
Konečně můžeme diferencovat některé druhy otázek podle jejich funkce. Nejdůležitější z nich jsou otázky filtrační, jejichž cílem je oddělit od zkoumaného vzorku určitou podskupinu, jejíž odpovědi bude třeba interpretovat odlišně. Filtračních otázek se používá velmi často k odlišení osob, u nichž je zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého typu chyb, např. proto, že nejsou o jevech, o kterých mají odpovídat, dostatečně informovány. Kontrolní otázky slouží k ověřování správnosti údajů, získaných jinou otázkou nebo i jinou technikou sběru informací. Úvodní otázky slouží zpravidla pouze k vytvoření vhodného postoje respondenta k výzkumu, cílem předvádějící otázky je oddělit ve vědomí dotazovaného jednu skupinu otázek od druhých a vytvořit tak vhodný vztah k zodpovídání nové skupiny.
Při návrhu otázek do dotazníku je třeba důsledně dbát řady aspektů. Po obsahové stránce je třeba při každé konkrétní otázce uvažovat, zda je nezbytná pro testování platnosti navržené hypotézy, či zda má nějakou jinou funkci (např. otázky úvodní) a jakým způsobem budou odpovědi na tuto otázku zpracovávány. Je rovněž třeba uvážit, zda informace získaná otázkou (nebo souborem otázek) je pro cíle výzkumu dostatečná. Dále je třeba klást jenom takové otázky, na které budou respondenti s to odpovědět, tedy takové otázky, o jejichž problematice může být zkoumaná osoba informována, které jsou pro ni natolik významné, že odpověď nebude náhodná. Nemá smysl klást otázky, které ve významné části povedou nutně k nepravdivým odpovědím. K vážnému zkreslení mohou vést otázky, které nejsou monotematické a ptají se po dvou různých věcech najednou (např. ptáme se na vzdělání rodičů, místo abychom se ptali na vzdělání otce a matky zvlášť). Obdobně jako obsah otázky je třeba ověřovat i její formu. Je třeba důsledně dbát o to, aby otázka byla srozumitelná všem dotazovaným. Stejně nezbytné je dbát o jednoznačnost otázky, tedy o to, aby ji všechny zkoumané osoby mohly pochopit pouze stejným způsobem. Jinak dochází k vážnému porušení validity výzkumu, od části zkoumaných osob získáváme jinou informaci, než předpokládáme. Velmi těžko zjistitelné a odstranitelné je nebezpečí sugestivních otázek, tj. takových, které svou formou zvyšují pravděpodobnost výskytu určité odpovědi více, než to odpovídá skutečným názorům nebo postojům zkoumaných osob a vedou tak k chybné interpretaci výsledků. U každé otázky je třeba uvažovat, zda by jiná její formulace neučinila její zodpovídání pro respondenta snazší nebo příjemnější. Je např. nevhodné nutit respondenta k různým výpočtům průměrného příjmu, stačí-li získat od něho základní údaje a potřebný výpočet provést při zpracovávání výsledků šetření. Formulací otázky je však třeba ulehčit i takové odpovědi, které jsou pro dotazovaného nepříjemné (např. v textu otázky předpokládat, že určité chování, které by respondent mohl považovat za nevhodné, je posuzováno jako běžné, nebo — má-li zkoumaný negativně vypovídat o lidech ze svého okolí — je vhodné poskytnout mu příležitost, aby o nich nejdříve mohl vypovídat kladně). Velmi pečlivě je třeba zvážit zařazení takových otázek, které mohou působit provokativně, vyvolat v respondentovi nelibost a ovlivnit tak negativně jeho postoj k celému výzkumu.
Nestačí však posuzovat jednotlivé otázky, ale je třeba rovněž otázky hodnotit v jejich celkovém kontextu. Je třeba počítat s tzv. „halo efektem“, s faktem, že každá položená otázka může mít vliv na otázky následující, může odpovědi na ně sugestivně ovlivnit, může vytvořit postoj k celému dotazníku, ale může také usnadnit odpověď, protože připomene určitou situaci. Z toho důvodu je např. vhodné umístit otázky, které by mohly působit provokativně, do závěru výzkumu. Dále je třeba dbát, aby umístění otázek mělo určitou logiku, která však nemusí být shodná s latentní logikou výzkumného záměru. Je zde rovněž třeba dbát o to, aby se respondent (třeba neoprávněně) nedomníval, že je znovu dotazován na totéž (např. při kontrolních otázkách).
Uvedených aspektů je nutno dbát při návrhu otázek, ale je třeba z těchto hledisek posuzovat i hotový navržený dotazník, nejčastěji v týmu expertů (tzv. Fragenbogenkonferenz). Ani tak však není možné vyvarovat se všech zkreslení. Vždy je nutné ověřit navržený dotazník předvýzkumem, tj. šetřením provedeným na téže populaci, ale na menším vzorku, složeném z jiných jedinců, než budou podrobeni vlastnímu zkoumání. Předvýzkum je důležitý především k ověření srozumitelnosti a jednoznačnosti otázek. Sám o sobě však nemůže vést k odkrytí otázek sugestivních. Ty lze odkrýt spíše technikou „dvojího“ dotazníku (split ballot), která spočívá v tom, že se výzkum provádí souběžně na dvou či více dostatečně reprezentativních vzorcích téže populace. Každému z těchto vzorků je položena táž otázka v různé formulaci.
Při použití dotazníkového šetření se vlastní terénní práce omezuje téměř výhradně na distribuci a sběr dotazníku. Poměrně nejpracnější distribuce a sběr prostřednictvím pověřených osob je výhodná tím, že maximálně přispívá k zachování reprezentativnosti na náhodně vybraném vzorku. Při ostatních způsobech distribuce může dojít sníženou návratností dotazníku někdy k závažnému systematickému zkreslení. V těchto případech jde již spíše o anketu, např. poštovní nebo zejména o novinovou (časopiseckou); její výsledky nelze spolehlivě zobecnit, protože její populace je velmi neúplně definována (čtenáři určitého časopisu, kteří odpovídají na anketu).
Literatura: Engelsmann B., Dotazníkové metody a jejich diagnostické využití, Československá psychologie, č. 3, 1963; Kornhauser A., Constructing Questionnaires and Interview Schedules, v: Jahoda M., Deutsch M., Cook S. W., Methoda in Social Relations, II, New York, 1951; König R., ed., Das Interview-Formen-Technik-Auswertung, Köln am Rhein, 1957; Noelleová E., Výzkum veřejného mínění, Praha, 1968; Scheuch E. K., Das Interview in der Sozialforschung, v: König R., ed., Handbuch der empirischen Sozialforschung I., Stuttgart, 1962.
Miroslav Disman (?)
Viz též heslo šetření dotazníkové ve Velkém sociologickém slovníku (1996)