Biskupské semináře
Biskupské semináře (1898–1950)
(Arci)biskupské semináře v Brně, Bruntále, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Litoměřicích, Olomouci a v Praze, v posledních dvou případech se překrývající s teologickými fakultami tamních univerzit, zřizovali jednotliví římskokatoličtí biskupové v návaznosti na vzdělávací dekrety tridentského koncilu jako vysokoškolská učiliště pro vzdělávání, výchovu a náboženskou formaci budoucích kněží. Jejich vývoj od raného novověku do zrušení v roce 1950, kdy vzdělávání kněží přešlo výlučně na neuniverzitní teologické fakulty (Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Litoměřicích, 1968–74 rovněž v Olomouci), byl dost komplikovaný, včetně různých státních zásahů do studia a jeho organizace. Pro vývoj české sociologie je významné jen to, že (arci)biskupské semináře se koncem 19. století staly prvními vysokými školami Rakouska-Uherska, kde byly systematicky zřizovány katedry (= profesorská místa) sociologie. Nešlo přitom o rakousko-uherské specifikum, nýbrž o celocírkevní záležitost. Jednalo se však o tzv. křesťanskou sociologii, tedy systematické traktování církevních sociálních nauk, které se jen částečně opíralo o pozorování a studium společnosti. Aktuální sociální otázky řešila křesťanská sociologie kritikou sekularizace a požadavkem návratu ke křesťanství a církvi, požadavkem důsledného dodržování církví aprobovaných etických a sociálních norem, byť s možností vzniku nových sociálních, charitativních a dalších institucí. I když křesťanská sociologie měla na (arci)biskupských seminářích vlastní profesorské stolice – v případě českých zemí ovšem obvykle spojované s jiným vyučovaným oborem –, nikdy se nestala samostatnou akademickou disciplínou, v první polovině 20. století byla jen jednou z teologických nauk, s níž se studenti seznamovali. Na konci 19. století, nejpozději od roku 1898, křesťanskou sociologii vyučovali Ferdinand Beneš (Hradec Králové, při morální teologii), František Janiš (Olomouc, při církevním právu), Antonín Málek (České Budějovice, při morální teologii), Robert Neuschl (Brno), Josef Schindler a Josef Renner (Litoměřice, při filosofii, resp. morální teologii; první z nich současně v Praze na německé univerzitě) a Josef Tumpach (Praha – česká univerzita). Prvním, kdo se z křesťanské sociologie v českých zemích habilitoval, byl v roce 1901 František Reyl v Hradci Králové, dále 1905 Jan Šrámek v Brně. Nejvýznamnějším představitelem české křesťanské sociologie byl Bedřich Vašek (1922 docent, 1926 mimořádný a 1928 řádný profesor v Olomouci, 1936–39 rovněž v Bratislavě), v meziválečném období křesťanskou sociologii dále vyučovali Alois Soldát (Praha) a František Reyl (Hradec Králové, Praha), po druhé světové válce Antonín Hrdý (Hradec Králové), Josef Konůpek (Praha), Dominik Pecka (Brno). Stolice nebyla trvale obsazena na všech seminářích, naopak některá řádová učiliště měla své profesory křesťanské sociologie (Antonín Čala na dominikánském učilišti v Olomouci, František Vojtek na jezuitském učilišti v Děčíně). Po komunistickém převratu byla výuka křesťanské sociologie zcela likvidována, a přestože římskokatolické teologické fakulty od devadesátých let 20. století opětovně rozšířily svou působnost v sociální oblasti, nevrátily se už k původnímu konceptu křesťanské sociologie.
Literatura:
Zdeněk R. Nešpor: „Dvojí tradice české sociologie náboženství.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 40, 2004: 447–468.
Padesát let. Z dějin obnovené univerzity. Univerzita Palackého, Olomouc 1996.
Marie Suchánková: „Česká sociologie náboženství (buržoazní provenience do roku 1945).“ Ateizmus 5, 1977: 49–61, 163–176, 277–291.
Miloš Trapl: Monsignore Jan Šrámek. Danal, Olomouc 1995.