Demografie (MSgS)
demografie (MSgS) je věda o obyvatelstvu. Studuje lidské populace, zabývá se z hlediska kvantitativního i kvalitativního jejich početností, strukturou a vývojem. Demografie se někdy nazývá také populační vědou. Pojem demografie zavedl v roce 1855 Achille Guillard, autor Eléments de statistique humaine ou démagraphie comparée.
Demografie patří svým předmětem do systému společenských věd. Předmětem demografie jsou konkrétní populace, tedy soubory jedinců určených v čase a v prostoru, jejichž základní charakteristikou je jejich početnost (velikost). Vedle toho zkoumá demografie strukturu (složení) obyvatelstva, a to podle různých znaků nebo charakteristik. Při studiu struktury se vychází ze znaků, zjištěných u jednotlivých členů lidské populace, kteří tvoří organizované nebo neorganizované skupiny, charakterizované společnými znaky. Další složkou předmětu demografie jsou procesy, které se odehrávají v obyvatelstvu, především proces biologické a společenské reprodukce. Proto demografie studuje procesy rození a umírání, studuje uzavírání a zanikání manželství, studuje příčiny smrti a nemocnost obyvatelstva. Těmto procesům se říká společně přirozený pohyb obyvatelstva. Jiné procesy jsou představovány změnami obyvatelstva v prostoru. Nazývají se mechanickým pohybem obyvatelstva a hlavním představitelem je zde migrace nebo stěhování obyvatelstva (viz ekologie). Konečně rozeznáváme sociálně právní pohyb obyvatelstva, pod nějž zahrnujeme změny v sociálních a právních znacích obyvatelstva. Jsou to např. změny třídní a sociální příslušnosti obyvatelstva, změny národnosti, náboženského vyznání, změny v kvalifikaci, změny v politické příslušnosti, změny stavu beztrestnosti apod. Přísně vzato sem patří i změny rodinného stavu (uzavírání manželství, rozvody, prohlášení manželství za neplatné), avšak pro úzké sepětí s přirozenou reprodukcí tyto poslední procesy řadíme k přirozenému pohybu.
Demografie se dělí na několik disciplín. Ta, která se zabývá velikostí, územním rozložením, složením a vývojem obyvatelstva ryze popisným způsobem, založeným zejména na empirických datech, poskytovaných demografickou statistikou, se nazývá popisná demografie. Populacemi chápanými z obecného a abstraktního hlediska se zabývá teoretická demografie nebo čistá demografie. Studuje formální vztahy mezi různými demografickými jevy. Analytická demografie se zabývá rozborem demografických jevů (skutečností a procesů v konkrétních populacích). Všechny uvedené disciplíny se pak souhrnně nazývají kvantitativní demografie.
Kvalitativní demografie se zabývá rozložením kvalitativních znaků v populaci, např. znaků fyzických, sociálních nebo intelektuálních. Patří sem především demografická genetika nebo genetika populací. Demografická genetika se zabývá rozložením kvalitativních znaků v populacích a nesmí být zaměňována za obecnou lidskou genetiku, která studuje dědičnost genů u lidí. Genetika populací se neomezuje jen na lidské populace, ale i na ostatní živočišnou oblast a na rostliny.
Historická demografie se zabývá historickým vývojem populací, zejména obdobím před existencí pravidelné demografické statistiky. Jejími prameny jsou dílčí statistická data, různé historické soupisy apod. Matematická demografie se zabývá matematickou analýzou populačních procesů, případně strukturou obyvatelstva. Paleodemografie nebo prehistorická demografie se zabývá vývojem a složením předhistorických populací a opírá se především o archeologické výzkumy. Potenciální demografie se zabývá teorií tzv. životních potenciálů konkrétních populací na základě matematického rozboru funkcí úmrtnostních tabulek.
Demografie se však zabývá také studiem populačních jevů ve vztahu k ostatním společenským jevům a k jevům ekonomickým (v užším smyslu). Takovým přístupem se zabývá ekonomická demografie a společenská demografie. V té souvislosti vzniká vedle pojmu demograf nový pojem demoekonom.
Metodou demografie je především demografická statistika. Její zvláštností je hlavně způsob zjišťování znaků obyvatelstva prostřednictvím soupisů nebo sčítání obyvatelstva. Takto zjištěné znaky jsou obrazem (průřezovým pohledem) populace k určitému okamžiku, proto se mluví o demografické statice. Druhou hlavní metodou je metoda registrační. Registruje jevy, charakterizující procesy u obyvatelstva, jako jsou skutečnosti narození, úmrtí, změny v prostoru, změny právní nebo sociální skutečnosti apod. Protože zachycuje dynamickou stránku populačního vývoje, mluví se o demografické dynamice. Další metodou demografie jsou demografické výzkumy. Jsou to akce ke zjištění těch skutečností, které nemohou být předmětem soupisů nebo běžné registrace. Mají vlastnosti společenských průzkumů, liší se však předmětem (otázky reprodukce a stimulů). Metodou demografie jsou dále demografické projekce, prognózy, odhady obyvatelstva. Opírají se o počet pravděpodobnosti. Na základě poznaných zákonitostí vývoje, vztahů mezi stimuly a výsledky apod. se s použitím tabulek plodnosti a úmrtnosti projektuje budoucí populační vývoj na 5—20 let dopředu (obvykle; teoreticky není období projekce omezeno).
Demografie jako věda o obyvatelstvu má některé styčné body s ostatními společenskými vědami, pokud se zabývají obyvatelstvem jako předmětem a užívají statistiky jako metody. Nejblíže má k ekonomii a sociologii. Na rozdíl od nich, které se zabývají obyvatelstvem jako výrobní silou nebo spotřebitelským souborem, případně lidskými vztahy (jako je tomu u sociologie), odlišující charakteristikou demografie je její studium reprodukce. Tím se určují také blíže hranice demografie, která není ani všeobsáhlou vědou o obyvatelstvu, jak by mohlo vyplývat ze schematického výkladu samého pojmu, ale není ani pouhou demografickou statistikou. Právě mezi tímto intenzívním a extenzívním pojetím leží předmět demografie jako studium velikosti, struktury a reprodukčních procesů lidských populací.
Na rozdíl od demografické vědy nebo demografie, která na základě číselných údajů zobecňuje poznatky o obyvatelstvu, poskytuje demografická statistika právě tyto potřebné číselné údaje, číselná data, týkající se obyvatelstva a jeho znaků. Údaje jsou zjišťovány na základě pozorování, pak jsou sbírány pomocí různých dokladů a formulářů, kontrolovány, sestavovány do statistických tabulek nebo tabelovány, a to po předchozím buď pouhém sumarizování, nebo jednoduchém či složitém třídění. Tyto fáze se nazývají statistickým zpracováním. Metoda třídění je charakteristická právě pro demografickou statistiku.
Demografické studium vyúsťuje, případně vrcholí ve vyslovování demografických zákonitostí, což jsou pravidelnosti lidského vývoje. Se zákonitostmi pak souvisí studium demografických teorií nebo demografických učení či demografických doktrín, které se pokoušejí na základě obecných zákonitostí vyslovovat závěry o podmínkách tohoto vývoje, snaží se zjistit očekávané vývojové tendence, snaží se tento vývoj usměrňovat a být tak činitelem teorie a praxe populační politiky. Některé státy mají pro sledování populačního vývoje zvláštní odborné orgány. Podobně pro vypracování návrhů populační politiky.
V Československu existuje od roku 1958 poradní orgán vlády pro populační otázky. Státní populační komise.
Demografické zákonitosti nebo populační zákony jsou různé v každé politickoekonomické formaci. Nejznámější je populační zákon kapitalismu formulovaný K. Marxem (Kapitál I, str. 665—666, Praha, 1954): „Dělnické obyvatelstvo tedy, produkujíc akumulaci kapitálu, produkuje tím samo ve stále větším měřítku prostředky, které je činí relativně přespočetnými. To je populační zákon vlastní kapitalistickému výrobnímu způsobu, jako má každý zvláštní historický způsob ve skutečnosti své zvláštní historicky platné populační zákony. Abstraktní populační zákon existuje jen pro rostliny a zvířata, pokud do této oblasti historicky nezasáhne člověk.“ Nejnověji se k této formulaci podotýká, že není skutečným populačním zákonem vztahujícím se na všechno obyvatelstvo bez rozdílu, nýbrž že je to ekonomický zákon vztahující se jen na pracovní síly. Avšak vztah mezi pracovními silami a úhrnem populace je tak úzký, že nelze jednostranně tvrdit, že jde jen o zákon ekonomický. Pro socialistickou etapu společenského vývoje byl formulován populační zákon socialismu (cit. podle vydání Politické ekonomie z r. 1963, str. 669) takto: „Socialistický řád zabezpečuje plnou zaměstnanost všeho práceschopného obyvatelstva. Zároveň s růstem produktivity práce a celé společenské výroby, která probíhá současně s růstem socialistické akumulace, roste poptávka po pracovní síle a nepřetržitě stoupá počet zaměstnaných pracovníků; přitom neexistuje nezaměstnanost a veškeré práceschopné obyvatelstvo je racionálně využito. V tom je podstata socialistického populačního zákona. Plná zaměstnanost práceschopného obyvatelstva a neustálý růst blahobytu lidu vedou za socialismu k snižování úmrtnosti a nemocnosti a k rychlému přírůstku obyvatelstva.“ Také této definici se vytýká ekonomizující charakter. Je v něm postrádána složka lidského činitele, různý způsob reakce na materiální podněty. V Úvodu do demografie čteme tuto definici (str. 203): „Obyvatelstvo se za socialismu reprodukuje v souladu s potřebami společnosti za současného působení ekonomických zákonů společnosti, plánovaného rodičovství a žádoucí životní úrovně společnosti a jejích členů.“
Pro etapu komunistické fáze vývoje společnosti formuloval S. G. Strumilin v roce 1961 její populační zákon jako prostou reprodukci na úrovni zachování lidského rodu.
Populační teorie jsou systém poznatků a hypotéz o zákonitostech, podmínkách a důsledcích lidské reprodukce. Lze je v zásadě členit z hlediska historického nebo podle základních škol.
Z hlediska historického lze členit teorie takto: 1. předmalthusovské populační teorie; 2. Malthus, malthusovci a novomalthusovci; 3. novodobé populační teorie; 4. socialistická teorie populačního vývoje.
Podle základních škol lze rozeznávat: 1. biologizující teorie, které tvrdí, že lidská reprodukce je biologický proces nebo alespoň proces, v němž biologické pojetí vývoje převládá; 2. kulturní teorie vycházejí z poznatků o výrazném vlivu stupně kultury na úroveň reprodukce; 3. ekonomické teorie, které spatřují hlavní podmínku reprodukce v úrovni ekonomické základny.
Demografie je svým předmětem a zobecňovací schopností součástí politiky. Marxistická demografie se liší od buržoazní demografie výkladem struktury a procesů z hlediska historického materialismu, a tím má důležitou poznávací a objasňovací funkci v soustavě marxistických společenských věd jak v oblasti teorie, tak v oblasti společenské praxe.
Literatura: Korčák J., Základy populační vědy, Praha, 1948; Lenin V. I., Dělnická třída a novomalthuziánství, Praha, 1957; Malthus T. R., Essay on the Principle of Population, London, 1789; Pressat R., Analyse démographique, Paris, 1961; Srb V., Úvod do demografie, Praha, 1965; Valentěj D. I., Problemy narodonaselenija, Moskva, 1961; Winkler W., Typenlehre der Demographie, Wien, 1955.
Viz též heslo demografie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)