Dospělost
dospělost – etapa životního cyklu, mezi mládím a stářím. Je nejdelší, s-gicky ji však nelze přesně vymezit, neboť z mládí vystupuje pozvolna a z hlediska jednotlivých stránek zralosti člověka (biol., psych., soc.) nerovnoměrně. Totéž platí o přechodu mezi d. a stářím. Z právního hlediska se v ČR za dospělé považují lidé, kteří dosáhli 18 let věku, neboť tím nabyli právní subjektivitu. Rovněž demografové (V. Srb, M. Kučera, L. Růžička) uvažují o dospělém obyv. od 18 let výše a hranici mezi d. a stářím stanovují na 60 let, kdy podle dosud platné právní úpravy začíná u mužů důchodový věk. Výchozím znakem d. bylo vždy dokončení biol. stavby organismu a dosažení plných životních sil a schopností. D. člověka je však především vymezována sociokult. znaky a tudíž se určení jejích hranic liší hist. i teritoriálně, nehledě k tomu, že i biol. zralost se posouvá, mj. v důsledku kult. (civilizačních) změn. V archaických společnostech, kde neexistovala etapa mládí a do d. přecházeli mladí jedinci přímo z dětství, byla hranice d. kolem 12 let věku. Od antiky až do novověku bylo nutné pro uznání d. dovršení 21 let věku jedince. V Římě byl mladý člověk přijat do veř. života ve 21 letech, ale skutečně plnoprávným občanem se stal až v 25 letech, kdy obdržel „veniam aetatis“. Také ve středověku byl věk 21 let jistou hranicí – rytíř býval v tomto věku pasován a řemeslník či obchodník se obvykle podroboval mistrovské zkoušce a byl přijat do cechu (V. Příhoda). V 19. a 20. st. se věk, kdy je člověk pokládán za dospělého, poněkud snížil, především v důsledku přiznání volebního práva a dalších práv mladým lidem.
V moderní společnosti jsou přechody mezi mládím a d. i mezi stářím a d. značně mlhavé. Za dospělého bývá považován člověk, který je schopen biol. a sociokult. reprodukce, vytváří hodnoty, které umožňují život jemu samotnému i osobám, které jsou na něm závislé. D. je často spojována s relativní ustáleností psychofyzickou i soc. Pro d. je příznačná vyrovnanost opírající se o kompaktnější a konzistentnější systém životních hodnot a cílů, o zažité role a kontinuální pozice. Životní zkušenosti vedou dospělého člověka k větší uvážlivosti, obezřetnosti, k větší odpovědnosti při rozhodování, mohou ale také vést k samolibosti, názorové stagnaci a ke stereotypnímu a konzervativnímu jednání. I. S. Kon připomíná, že d. vystupuje jako jistá určitost pouze v porovnání s „beztvarostí mladistvého neklidu“. V podstatě je však i d. vždy nedokončeným a nehotovým procesem, který může být stejně dynamický, hledající a rozporuplný jako mládí.
Někteří sociologové, např. T. Parsons a S. N. Eisenstadt, chápali d. poněkud staticky jako výsledek procesu učení se soc. rolím, jejichž syžetem jsou hodnoty a normy odpovídající soc. pozici a kult. milieu. R. F. Inglehart, R. G. Dahrendorf, M. Brake a v čes. zemích např. J. Alan a I. Možný naznačují, že snaha dospívajících být v opozici a chovat se jinak než dospělí není pouze něčím doprovodným, co končí společně s mládím, ale převážně se jedná o hledání nové podoby d. v kontextu vývojových změn moderní společnosti. Pro d. je charakteristické, že je „produktivním obdobím“. Člověk v d. produkuje hodnoty potřebné k životu a reprodukuje i sám sebe v podobě svých potomků. Osou života dospělých jedinců se stávají práce a rodina. I když d. nelze přesně ohraničit, jedná se o období přibližně čtyřiceti let. Někteří autoři (E. H. Erikson, V. Příhoda aj.) i s ohledem na biol. procesy rozlišují tři stupně d.: 1. ranou d. (přibližně do 30 let věku), kdy se ještě tvořivě diferencují tělesné tkáně, psych, schopnosti a soc. vazby (V. Příhoda nazývá toto období anaplastickým); 2. období po 30. roce života (období kataplastické), kdy nastupují a postupně sílí procesy involučního charakteru, i když zde ještě dominuje duševní i fyzická vyrovnanost výkonnosti; 3. období po 45. roce věku, kdy začínají být patrné důsledky kataplastických procesů, výkon zpravidla ochabuje a v souvislosti s hormonálními a jinými fyziologickými změnami (klimaktérium) se často výrazně mění vzhled a chování jedince. Na hranicích d. a stáří (po 60. roce života) se prohlubují involuční procesy do té míry, že si zpravidla vyžadují změnu životního stylu (ukončení pravidelné ekon. aktivity). I když d. je nejobsáhlejší a velmi proměnlivou životní etapou, v porovnání s mládím i stářím je jí věnována poměrně malá pozornost. Je to patrně dáno i metodologicky, neboť sledování životních drah v d. je náročné a vyžaduje rozpracování biografických metod, které jsou zejm. v čes. s-gii dosud využívány jen sporadicky (viz J. Alan).
adulthood, maturity maturité, âge mûr Reife, Pubertät maturità
Literatura: Alan, J.: Etapy života očima sociologa. Praha 1989; Berger, P. L. – Luckmann, T.: The Social Construction of Reality. London 1967; Erikson, E. H.: Childhood and Society. New York 1950; Kon, I. S.: Sociologie osobnosti. Praha 1971; Možný, I.: Moderní rodina. Brno 1990; Parsons, T.: American Sociology. New York 1968; Příhoda, V.: Ontogeneze lidské psychiky. Praha 1967.