Mobilita sociální (MSgS)
mobilita sociální (MSgS). V nejobecnějším smyslu znamená mobilita pohyb nebo schopnost pohybu. V tomto širokém pojetí definuje mobilitu P. Sorokin jako „každý přechod individua nebo sociálního objektu či hodnoty ... z jednoho sociálního stavu do jiného“. V současné sociologické literatuře se užívá pojmu mobility zpravidla v užším slova smyslu, a to k označení pohybu lidí jako jednotlivců a skupin v rámci společenské struktury, přičemž je tento pohyb sledován z hlediska různých dimenzí této struktury.
Pohyb lidí v prostoru se označuje jako fyzická nebo zeměpisná mobilita. Sociální mobilitou nejčastěji rozumíme pohyb jednotlivců a skupin v sociální struktuře, chápané jako soustava statusů a rolí, tzn. jako přechod jedinců a skupin z jednoho statusu nebo role na jiný status (roli) nebo jako změnu daného statusu (role) v soustavě jiných statusů či rolí (viz status a role).
Protože sociální struktura má své dimenze horizontální a vertikální, rozlišuje se také horizontální mobilita a vertikální mobilita. Jako horizontální se označuje změna na téže úrovni, vertikální mobilita se vztahuje k pohybu z nižší roviny statusu na vyšší (vzestupná mobilita) nebo naopak (sestupná mobilita). Příkladem horizontální mobility je např. změna zaměstnání nebo změna rodinné příslušnosti, která nemá za následek změnu v příjmu, v životní úrovni, prestiži apod. Jádrem problematiky sociální mobility je vertikální mobilita, která je pohybem v soustavě vertikální diferenciace nebo sociální stratifikace dané společnosti. Někteří autoři (G. A. Lundberg, C. C. Schrag, O. N. Larsen) chápou sociální mobilitu v podstatě jako přesun v sociální stratifikaci, tj. jako vertikální mobilitu.
Z hlediska časové dimenze se rozlišuje mobilita intragenerační, která zkoumá uvedený sociální pohyb jednotlivců v rámci téže generace, tj. v průběhu života daných jednotlivců, a mobilita mezigenerační, jež se zabývá zkoumáním vztahů mezi statusy (rolemi) různých jednotlivců, kteří přináležejí k téže společenské skupině, zejména k téže rodině, přitom však jsou mezi nimi generační rozdíly (např. vztah statusů generace otců a generace synů).
Při zkoumání sociální mobility se zpravidla bere v úvahu hierarchie socioprofesionálních rolí, hierarchie v důchodech a životní úrovni, hierarchické rozdíly v účasti na politické moci a prestižní diferenciace. Sociologické výzkumy se přitom provádějí v celonárodních vzorcích nebo v měřítku jednotlivých obcí; důležité jsou také tzv. náborové studie, které se týkají přechodu lidí na významné socioprofesionální role, zejména pokud se zabývají otázkou sociálního formování elit.
Otázkou, která se při výzkumech sociální mobility především klade, je charakter a rozsah sociální mobility mezigenerační, sledovaný podle socioprofesionálního postavení. Typologicky je možno rozlišit společnosti kastovního typu, které prakticky neznají sociální mobilitu, a společnosti otevřené s vysokou mobilitou, tzn. společnosti, v nichž socioprofesionální role lidí nejsou určovány primárně jejich původem. Reálné společnosti by bylo možno přiřadit k různým úrovním hodnot této proměnné podle jejich vztahu k oběma uvedeným pólům. Podle obecných historických poznatků můžeme říci, že industriální společnosti kapitalistického i socialistického typu mají řádově vyšší mobilitu než většina společností předindustriálních. Přesnou srovnávací analýzu typu mobility v současných společnostech není bohužel možno provést pro nedostatek dat, jež by byla zjištěna sociologickým výzkumem. Relativně nejvíce informací pochází ze současných vyspělých kapitalistických společností, avšak ani tato data často nedostačují, abychom si vytvořili přesnější obraz o charakteru mobility těchto zemí. Je tomu zejména proto, že zjištěná statistická data se mnohdy vztahují ke kategoriím, které dostatečně nevyjadřují sociální strukturu kapitalistických zemí. Tak např. rozsáhlá srovnávací studie o sociální mobilitě S. M. Lipseta a R. Bendixe, založená na výzkumech osmi reprezentativních vzorků národních populací, rozlišuje jen tři kategorie obyvatelstva, a to kategorii fyzicky pracujících, kategorii duševně pracujících a kategorii zemědělců. Je zřejmé, že při tomto hrubém členění jsou v mezigenerační mobilitě započítány i pohyby, které nemají podstatný význam, neboť nepředstavují skutečnou změnu polohy ve vertikální diferenciaci, a naopak významné přesuny v sociální struktuře zůstávají nezachyceny. Jestliže se na základě takovýchto výzkumů vyslovuje závěr, že téměř polovina nebo podle některých údajů téměř dvě třetiny obyvatelstva se podílejí v USA nebo v jiných kapitalistických zemích na vertikální socioprofesionální mobilitě, sledované z mezigeneračního hlediska, není tím sociální mobilita zdaleka charakterizována dostatečně. Poněkud vyšší informativní hodnotu má údaj, že v současných industriálních společnostech se korelace mezi socioprofesionálním statusem otcovské generace a socioprofesionálním statusem synovské generace pohybuje mezi 0,4—0,5.
Podstatné pro charakter sociální mobility je, že sociální mobilita je tím menší, čím jsou kategorie statusu vzdálenější, a tím větší, čím jsou si kategorie statusu bližší. Pro posouzení sociální mobility v dané společnosti mají menší význam pohyby mezi relativně blízkými kategoriemi statusu než pohyby „na velkou vzdálenost“. V řadě výzkumů „sociální mobility na velkou vzdálenost“ (long distance mobility) se sledovalo, jaké procento dětí z rodin s nejhorším společenským postavením se dostane v průběhu jedné generace do nejlépe situovaných vrstev, označovaných jako společenské elity. Přitom se vycházelo z nemalé části obyvatelstva s nízkým statusem, jež zahrnovala 20—40 % obyvatelstva v jednotlivých zemích, zatímco elitární vrstva zahrnovala 3—7 % obyvatel. Podle poněkud zjednodušujícího propočtu můžeme říci, že v současných nejvyspělejších kapitalistických zemích z 1000 příslušníků elity pochází 0,0 až 4,5 lidí z vrstev s nižším statusem. Přitom pro jednotlivé země platí tato čísla: V. Británie 0,0, Holandsko 1,2, Německo 1,5, Itálie 2,6, Dánsko 3, Švédsko 3,2, Francie 3,6, USA 4,5.
Tyto údaje jsou dostatečným dokladem, že rozsah a význam sociální mobility v současných kapitalistických společnostech nelze přeceňovat. V obdobném směru vyznívají výsledky některých náborových studií, např. zkoumání sociálního složení vysokoškolských studentů, i když tyto výsledky ukazují na větší rozdíly mezi jednotlivými kapitalistickými zeměmi. V současné Francii pochází např. jen 6 % studentů na universitách z dělnických rodin. Přitom má dítě z rodin tzv. vyšších kádrů a svobodných povolání 80krát větší pravděpodobnost, že vstoupí na universitu, než dítě z rodiny zemědělských dělníků a 40krát větší pravděpodobnost, že bude studovat na universitě, než dítě z dělnických rodin. V Německé spolkové republice je složení vysokoškolských studentů na obdobné úrovni. 5 % studentů pochází z dělnických rodin, tj. z vrstvy, která se podílí 51,9 % na úhrnu všeho obyvatelstva. Podíl dětí dělnického původu je větší na anglických školách, činí 25 % ze všech na vysoké školy přijatých osob. V USA je mezi absolventy vysokých škol 31 % osob, jejichž rodiče vykonávali fyzickou práci. Přitom ovšem jen 13 % synů fyzicky pracujících otců dosahuje alespoň částečného vysokoškolského vzdělání (S. M. Lipset, R. Bendix). Zdá se, že vývoj sociální mobility je rozporný a že např. v USA vykazuje ve srovnání s minulým stoletím v některých směrech určitou sestupnou tendenci. Podle Millsových rozborů pocházelo ve skupině občanů s nejvyšším ročním příjmem v 50. letech z nižších vrstev méně než čtvrtina příslušníků této skupiny ve srovnání s lety kolem roku 1900.
Na základě dat získaných sociologickými výzkumy lze úhrnem říci, že stupeň využití pracovních schopností a nadání lidí je ve zkoumaných společnostech relativně nízký. V USA ve skupině lidí s největším IQ (skupině, která zahrnovala 10 % celé populace) 58 % nemá vysokoškolské vzdělání; v Norsku ve skupině s nejvyšším IQ (celkem 23 % zkoumané populace) 48 % nemá ani střední školu. Tyto skutečnosti vedou některé sociology k závěru (K. Svalastoga, H. L. Zetterberg atd.), že industriální společnosti které zkoumali, nedovedou a snad ani nechtějí využít v široké míře zdrojů nadání a schopností lidí, jež jsou jim k dispozici. Sociální mobilita je ve svém charakteru a ve svém rozsahu především určována povahou sociokulturních regulativů, které v dané společnosti určují způsob obsazování socioprofesionálních rolí. Jednotlivé společnosti hodnotí odlišně vhodnost lidí pro výkon socioprofesionálních rolí a tyto role obsazují podle specifických pravidel. Některé společnosti vycházejí z faktorů, které se vztahují k postavení člověka v sociální struktuře a týkají se jeho začlenění do sociální struktury spíše než jeho osobních individuálních znaků; takové hodnocení založené na rodinném původu, třídním původu či majetkových poměrech označujeme jako askriptivní. Proti askriptivním hlediskům stojí princip výkonu, který je ovšem v jednotlivých společnostech odlišně vykládán, přičemž výkon lidí se hodnotí podle víceméně odlišných kritérií a z rozdílu ve výkonnosti se vyvozují různé sociální důsledky.
Normativní systém, zahrnující pravidla pro obsazování socíoprofesionálních rolí, nelze ovšem posuzovat bez jeho souvislosti s reálnou společenskou praxí, v níž často působí regulativy odlišné od „oficiálních“ norem a rozporné s nimi. V každé společnosti přitom existují a působí tendence, které sociální mobilitu posilují, i tendence, které ji brzdí (rodinné vztahy a osobní svazky vůbec apod.).
Povahu sociální mobility nelze vysvětlit jen ze soustavy institucionálních regulativů pro obsazování socioprofesionálních rolí; velká úloha přísluší i situačním faktorům, zejména vývoji sociální struktury, změnám v charakteru a četnosti jednotlivých kategorií zaměstnání, demografickým podmínkám, jež jsou zpravidla odlišné v jednotlivých společenských skupinách apod. Podle J. A. Kahla má třetiny sociální mobility v západních zemích svůj zdroj ve vývoji technologie a v demografických podmínkách. Některé rozšiřující se kategorie profesí vyžadují totiž příliv z jiných vrstev.
Faktory určující sociální mobilitu se vztahují jednak k sociální struktuře společnosti jako celku, jednak k jednotlivým společenským skupinám. Výrazně ovlivňuje proces sociální mobility také subkultura dané skupiny, která utváří zájmovou orientaci jejích příslušníků a podmiňuje aspirace lidí a jejich zájem o výkon socioprofesionálních rolí; současně subkultura skupiny spoluutváří i osobní předpoklady členů skupiny pro vlastní výkon role. Působení skupinové kultury je ovšem spjato s působením situačních faktorů, zejména materiálního charakteru, které vymezují hranice, v nichž jsou aspirace členů skupiny reálné.
V socialistických společnostech směřuje vývoj sociokulturních regulativů, určujících obsazování socioprofesionálních rolí, k tomu, že se klade stále větší důraz na princip výkonu jako na hlavní kritérium pro obsazování těchto rolí. Přitom má socialistická společnost nepoměrně lepší předpoklady k optimálnímu vývoji sociální mobility. Sociální mobilita v socialistických společnostech se však doposud bohužel nestala předmětem široce založeného výzkumu, takže doposud není možné přesné posouzení dosažené úrovně ve vývoji naší společnosti v této oblasti.
Pavel Machonin (?)
Viz též heslo mobilita sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)