Sociologie lékařská (MSgS)
sociologie lékařská (MSgS). Obsah lékařské sociologie není dosud jednoznačně vymezen. Někteří sociologové a lékaři se domnívají, že lékařská sociologie souvisí s náplní hygienicko-preventivní péče, epidemiologií nebo ekologií. Jiným badatelům naopak splývá obsah lékařské sociologie se zkoumáním civilizačních chorob: choroby srdeční a cévní, novotvary, psychické choroby, kouření, alkoholismus, toxikománie a jiné. V současné sociologické literatuře, zvláště anglické a americké, se rozlišují dvě oblasti lékařské sociologie, a to sociologie medicíny (Sociology of Medicine) a sociologie v medicíně (Sociology in Medicine). Dosud zůstává otevřenou otázkou jednotná klasifikace obsahu lékařské sociologie jako vědecké disciplíny.
Sociologie medicíny se zabývá zdravotnictvím jako určitou společenskou institucí, která má relativně přesně vymezený rozsah činnosti. Zkoumá funkci zdravotnictví ve společnosti, využívání zdravotních složek a jejich organizaci, ekonomickou stránku zdravotnictví — výdaje na zdravotní službu. Provádí rovněž sociologické průzkumy zdravotnických zařízení jako celku (problém organizace, pracovních sil a fluktuace apod.). Další důležitou oblastí zkoumání jsou interpersonální vztahy ve zdravotnických zařízeních, vzájemné vztahy v nemocnici, vztahy mezi pacientem a ošetřujícím lékařem, postavení a vliv zdravotní sestry a zdravotnického personálu ve vztahu k lékaři i pacientům. Rovněž se zabývá problémy výchovy středních a vysokoškolských zdravotnických kádrů a zkoumá například motivaci volby povolání, předpoklady ke studiu a práci ve zdravotnictví, uplatnění absolventů v praxi atd.
Sociologie v medicíně bývá někdy považována za zvláštní obor, jindy se hovoří spíše o tom, že je zde sociologická metoda (viz metody, procedury a techniky) uplatněna na specifické problematice. Sociologie v medicíně se zabývá skupinou chorob, které bývají často nazývány chorobami civilizačními. Pojem civilizační choroby není rovněž dosud přesně vymezen. Počítají se k nim onemocnění, jejichž vznik či rozšíření souvisejí a jsou v jistém smyslu i podmíněna rozvojem moderního průmyslu, dopravy, vzrůstem mechanizace, automatizace, specializace i nepochybně životním stylem moderní společnosti. Existují i onemocnění, která nelze jednoznačně označit za choroby z povolání nebo v širším smyslu choroby civilizační. K těmto chorobám můžeme řadit například novotvary, zvláště carcinoma pulmonum. Při zkoumání příčin onemocnění, jako jsou například psychosomatické choroby, choroby srdeční a cévní apod., vystupuje do popředí komplex podmínek, za kterých choroba vzniká, a v neposlední řadě i faktory společenské povahy. Z těchto důvodů nutně dochází ke spolupráci příslušných odborníků — lékařů a sociologů. Nejčastější dělení sociologie v medicíně je následující: Sociologie chorob srdečních a cévních a vliv povolání, stravy a vůbec životního prostředí v nejširším smyslu na jejich vznik. Dále sledování společenských podmínek při vzniku alkoholismu, kouření a toxikománie, a to zvláště u mladistvých. Psychosomatické choroby a vliv povolání, způsobu života a životního prostředí na jejich vznik. Další oblasti tvoří duševní choroby, novotvary a jejich sledování jako chorob z povolání, vliv stravy, klimatu, rasy a prostředí vůbec na jejich vznik. Příčiny vzniku úrazů a s nimi spojené problémy společenské rehabilitace postižených osob atd. Závažnou oblastí sociologie v medicíně je studium sociálních podmínek v gerontologii. Společná všem jmenovaným oblastem je prevence, která těsně souvisí s hygienou v nejširším slova smyslu.
Problematika sociologie v medicíně nesporně souvisí s náplní hygienicko-preventivní péče. Bližší vymezení vzájemného vztahu je zatím obtížné. Nelze však jednoznačně akceptovat stanovisko, které oblast hygieny ztotožňuje se sociologií v medicíně a organizaci zdravotnictví se sociologií medicíny nebo naopak považuje hygienu za pouhou součást sociologie v medicíně.
Jmenovanými oblastmi se nevyčerpávají možnosti sociologie medicíny a sociologie v medicíně ve zdravotnické a lékařské problematice. Sociologické hledisko můžeme uplatnit v celé zdravotnické osvětě, sociologickému průzkumu můžeme podrobit užívání léků a celkovou lékárenskou praxi atd.
Sociologie lékařství patří k relativně nejmladšímu sociologickému odvětví. Prvá desetiletí 20. století přinesla nový způsob nazírání na vztahy v organismu člověka. Vlivem objevů v psychologii, rozvojem experimentální psychologie, psychoanalýzy, sledováním působení vnějších faktorů v genetice přistupuje do vztahu mezi zdravím a nemocí složka psychologická. Vztah mezi nemocí a zdravím je spíše chápán jako vztah psychosomatický, popřípadě jako narušení tohoto vztahu, než jako vztah organický. Již před druhou světovou válkou přistupuje k těmto vztahům psychosomatickým ještě vztah sociální. K rozvoji této problematiky přispělo zvláště období druhé světové války, kdy například ve Spojených státech amerických se provádějí intenzívní zdravotnické a sociologické průzkumy v armádě. Rovněž některé poválečné americké výzkumy ukázaly na vztah mezi zdánlivě jednoznačně lékařskými problémy, například mužskou impotencí, a psychickým stavem a sociální příslušností pacientů. Složitá problematika vztahů mezi zdravím a nemocí je stále více chápána jako konglomerát vztahů biofyzikálních, psychologických a sociologických. Tato myšlenka nalézá zvláště ve Spojených státech amerických stále širší odezvu nejen v teoretických kruzích lékařských a sociologických, ale i uplatnění v medicíně jako sociologie medicíny a sociologie v medicíně. Stále více je přijímána myšlenka, že nemocný člověk je neustále v interakci se společenským prostředím, které na něho tím či oním způsobem působí a vyvolává tlak. Zpětné reakce na tyto vnější podněty působí prostřednictvím psychiky koneckonců i na biofyzikálně patologický stav pacienta. Rovněž výzkumy a sledování infekčních epidemií prokázaly jistou závislost výskytu na prostředí determinovaném nejen geograficky, ale i sociálně. Tyto poznatky, získané většinou živelně, jsou v medicíně známy již delší dobu (například výskyt tuberkulózy převážně v dělnickém prostředí), ale teprve v poslední době je jim věnována systematická pozornost. Historie medicíny nás informuje o tom, že i jiné speciální zdravotní problémy byly více či méně spojovány se sociálním aspektem. Sociální lékařství 19. a počátku 20. století považovalo za sociálně více podmíněné choroby venerické, alkoholismus a toxikománii, popřípadě některé choroby duševní a jejich důsledky, například sebevraždu.
Je zřejmé, i když sociologické myšlenky v medicíně nalézají stále širší uplatnění, alespoň v nejvyspělejších státech, že nelze všechna onemocnění a choroby jednoznačně redukovat na společenského jmenovatele. Podobný přístup by byl přinejmenším zkreslením složitého vztahu interakce biofyzikálního, psychosomatického a sociologického v medicíně. Některá onemocnění, například úrazy, budou více vystupovat v podobě biofyzikální, jiná, například psychózy, naopak v rovině psychicko-sociologické.
Mezi historické předchůdce tohoto oboru patří obvykle lékaři, kteří se zabývali sociálními příčinami nemocí a pokoušeli se první o statistické přehledy v medicíně, či lékaři, kteří se zamýšleli nad organizací lékařské praxe, výchovou zdravotnických kádrů a zařazením zdravotnictví ve společnosti. Vlastní rozvoj sociologie medicíny spadá až do období po roce 1945. První výzkumy i teoretické práce se objevují hlavně v USA. Rozvoj této disciplíny je spojen s růstem institucí, rozvojem sociologického bádání, zvláště v oblasti metodologické, a rozvojem vlastního výzkumu při universitách, ústavech apod. Například rozvoj sociologie podniku dal podnět i k rozpracování sociologie nemocnic a zdravotnických zařízení, výzkumy interpersonálních vztahů v empirické sociologii jsou aplikovány na interpersonální vztahy ve zdravotnictví. Rovněž působil rozvoj sociální psychologie, psychometriky, matematické statistiky a sociologických technik. Zájem o nový obor jak ve Spojených státech amerických, tak i v jiných vyspělých zemích (zvláště Anglie, NSR a Francie) stoupá rovněž tou měrou, jak vzrůstá potřeba výzkumu a léčení chorob, které jsou významně ovlivněny stupněm civilizace.
V našich zemích vzrůstá v posledních letech rovněž zájem o sledování vlivu sociálních faktorů na vznik a průběh onemocnění. Přesto literatura, zabývající se touto problematikou, je málo početná, má spíše charakter lékařských kasuistik, je převážně publikována ve zdravotnických časopisech a jejími autory jsou povětšině lékaři-specialisté. Soustavné monografické práce z lékařské sociologie, založené na empirickém materiálu, dosud neexistují. Vyskytly se teprve první pokusy jednotlivců i kolektivů, avšak tyto práce dosud nevyšly většinou tiskem. Tento stav je do značné míry ovlivněn tím, že sociologie se teprve začíná rozvíjet jako samostatná vědní disciplína. Podobná situace v oblasti lékařské sociologie je i v ostatních socialistických státech.
Rozvoj lékařské sociologie se může uskutečňovat ve spolupráci kolektivu odborníků: lékařů, sociologů, matematiků, statistiků a programátorů, a to tak, že speciální zdravotnické otázky budou řešeny lékaři a práce sociologů bude začínat tam, kde se nutně stýkají otázky zdraví a nemoci s faktory sociálními; například zkoumání korelací mezi kouřením a výskytem rakoviny plic je práce převážně lékaře-ftiseologa a hygienika a sociologa bude zajímat tento problém hlavně vzhledem k sociálním příčinám, které vedly k návyku kouření. Dosud jsou mezi odborníky diskuse o tom, zda sociologie v medicíně je samostatnou sociologickou disciplínou anebo zda jde spíše o nezbytně nutný metodologický přístup ke speciální problematice. Při použití sociologických metod v této oblasti však nutně dochází k odlišnému přístupu ke zkoumané problematice a k jejímu poněkud odlišnému řešení, což s sebou nese nutné personální a institucionální oddělení, tedy to, co do jisté míry tvoří předpoklady pro konstituování samostatného vědeckého oboru. Další rozvoj této disciplíny ukáže, že se tu zřejmě vytváří zvláštní sociologická disciplína, která ovšem velice úzce souvisí se sociologií medicíny. V této oblasti sociologie lékařství není situace natolik nejasná a odborníci ji nepovažují již za zcela totožnou se sociálním lékařstvím nebo organizací zdravotnictví. Je zřejmé, že problematika sociologie medicíny daleko přesahuje rámec těchto specializovaných lékařských oborů.
Význam lékařské sociologie pro medicínu spočívá v tom, že problémy vztahu zdraví a nemoci budou moci být sledovány daleko komplexněji, než umožňovalo dosud úzce chápané hledisko psychosomatické.
Poznámka: Pojem lékařská sociologie je užíván v obecnějším smyslu a zahrnuje v sobě jak sociologii medicíny, tak i sociologii v medicíně ve shodě s klasifikací užívanou v odborné literatuře zahraniční.
Literatura: Adamec J. a kol., Filosofické problémy medicíny, I, II, Praha, 1968; Bloom S. W., The Doctor and His Patient, New York, Russell Sage Foundation, 1963; Cartwright A., Human Relations and Hospital Care, 1964; Franz A., Psychosomatic Medicine, 1950; Freeman H. F. a kol., Handbook of Medicine Sociology, Englewood Cliffs, Prentice Hall, 1963; Freidson E., The Hospital in Modern Society, Glencoe, 1963; Jokl E., Medical Sociology and Cultural Anthropology of Sport and Physical Education, Springfield, Ch. C. Thomas, 1964; Kebort J. a kol., Sborník referátů na vědecké konferenci k problémům vědeckého řízení a sociologie zdravotnictví, Hradec Králové, 1968; Kebort J., Nováková H., Strnad L., Vybrané kapitoly ze sociálního lékařství a sociologie zdravotnictví, Praha, 1966; König R., Tönnesmann M., Probleme der Medizin-Soziologie, 1958; Kuhn H. E., Sociologie der Apotheker, Stuttgart, 1963; Merton R. K., Theoretical and Historical Context of Sociology of Medical Education, 1957; Patera J. a kol., Problémy sociologie vojenského zdravotnictví, Hradec Králové, 1966; Pflanz M., Sozialer Wandel und Krankheit, Stuttgart, F. Enke, 1962; Probleme der Medizin-Soziologie, Köln am Rhein — Opladen, 1958; Rohde J. J., Soziologie des Krankenhauses. Zur Einführung in die Soziologie der Medizin, Stuttgart, 1962; Schelsky H., Die Soziologie des Krankenhauses in Rahmen einer Soziologie Medizin, v: Der Kranken-hausarzt, 1958, 31; Sigerist H., On the Sociology of Medicine, New York, 1960; Smulevič B. J., Narodnoje zdorovje i sociologija, Moskva, 1965; Smulevič B. J., Kritika sovremennoj buržuaznoj gigijeny i medicinskoj sociologii, Moskva, 1960; Sobotka L. M., Příspěvek k některým problémům sociologie v medicíně, Sociologický časopis, roč. 3, 1967, 4; Sokołowska M., Lékařská sociologie, Sociologický časopis, roč. 2, 1966, 6; Sokołowska M., Socjologia-medycyna, Studia Socjologiczne, 1962, 3; Staňková O., Sociologie, antropologie a medicína. Sociologický časopis, roč. 5, 1969, 1; Suchmann E. A., Sociology and the Field of Public Health, New York, 1963; Susser M. W., Watson W., Sociologie in Medicine, London, 1962; Tlustý V. a kol., Sociologie pro studenty medicíny, I, II, Praha, 1968; Štěpánková O., Paseka V., Dočkal M., Zlomek S., Soziologie und Medizin, sborník Filosofické fakulty Brněnské university, roč. 17, řada G, č. 12, 1968; Wellin E., Seacat M. S., Social Science in the Health Field, A Review of Research, 1954—1959, Amer. Journal of Public Health, 1962, 9; Žáček A., Koncepce „teorie a organizace čs. zdravotnictví“ jako vědního oboru, Čs. zdravotnictví, XIV, 1966, 9.
Viz též heslo sociologie medicíny ve Velkém sociologickém slovníku (1996)