Společnost „zavšeplať“ (PSpol)
Společnost „zavšeplať“
Existuje známé americké úsloví, jež se obvykle nepřekládá – There is no free lunch, jež nesděluje sice žádnou závratnou pravdu, ale koriguje cosi z tolik adorovaného zdravého rozumu. Podstatou úsloví je sdělení, že na trhu a ve společnosti, která je na směně založena (ať už je to směna přímo ekonomická, či jakkoliv nepřímá), není nic zadarmo, i když se to tak na první pohled jeví. Nebudeme oprašovat klasickou modernistickou tezi o vztahu podstaty a jevu, ani se vracet k Marxovu odhalení, že za vnější peněžní formou jsou skryty velice reálné společenské vztahy mezi lidmi; postačí elementární sdělení, že cokoliv je v rámci tržní ekonomiky nabízeno „bezplatně“, je zakalkulováno do ceny téhož nebo jiného zboží, že každá výhra je vlastně jinými draze zaplacena a že když „u Mountfieldů“ každý týden někdo vyhraje cadillac, pak jej nutně ti ostatní zaplatí v sekačkách na trávu, které si koupí zajisté neznatelně dráže, než by bylo nutno. Toto ekonomické trivium je ale nutné zopakovat ve společnosti, kde lidé stále ještě věří, že lze cokoliv vyhrát či získat nikoliv na úkor jiných.
Vincent Mosco vymyslel termín the pay-per society, což v podstatě označuje společnost, v níž se platí za všechno a v níž je platební schopnost základním ukazatelem nejen sociálního postavení, ale dokonce, jak se domnívá Herbert I. Schiller, „třídní pozice“ (on se tohoto termínu stále ještě nevzdal). Platební schopnost jako ukazatel je sociologicky významným fenoménem i v řadě dalších kontextů, například v úvahách o informační společnosti: neexistuje žádné „bezplatné volání“ mobilem, stejně jako není možný onen klasický „oběd zdarma“ v nejlepší restauraci. Přístup k informacím je velmi podstatně určen naší platební způsobilostí a to, čím disponuje „obyčejný člověk“, jsou ve skutečnosti jen informační zbytky z bohatě prostřeného stolu velkých korporací. Naše internety, televize a počítačové hry jsou samozřejmě jen periferií toho, čím disponují velké firmy, ekonomická impéria, která jsou impérii právě proto, že díky své platební schopnosti mají optimální přístup k informačním systémům a jejich obsahům.
Mosco, Schiller, Webster a jiní poukazují v podstatě jen na to, co se dávno ví a čemu se „zdravý rozum“ vzpouzí, že totiž za všechno nutno zaplatit a čím více můžeš platit, tím výše si sociálně stojíš. Pravda, taková teze je v jistém (nikoliv absolutním) rozporu s ideou „společnosti vědění“, ba i s Bourdieuovou teorií, která rozlišuje ekonomický, sociální a kulturní kapitál. „Společnost vědění“ je ovšem spíše idealizovaným modelem společnosti s dominantou kulturního (informačního) kapitálu než realitou, stejně jako „informační společnost“, která je možná naší budoucností, ale rozhodně ani zdaleka současností v té míře, jak to někteří autoři vidí. Ostatně otázka „Co je dřív, zda slepice nebo vejce?“ je tady zcela na místě: produkují informace kapitál nebo kapitál informace? Je platební schopnost předpokladem přístupu ke kulturnímu kapitálu nebo je kulturní kapitál investicí, která se transformuje v kapitál ekonomický? Ale o tom jistě nikoliv bezesporně v Bourdieuových pracích a monografiích o informační společnosti a společnosti vědění.
Abychom dostáli étosu naší práce, dodáme, že i když není žádný oběd zadarmo, zdravý rozum má pravdu zcela nepochybně v tom, že některé věci, lidské, ba výhradně lidské, za peníze nekoupíš. Ať si reklamní svět a svět „public relations“ povídá, co libo…
Literatura:
Bourdieu, P. [1994] 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum
Mosco, V. 1989. The Pay-Per Society: Computers and Communications in the Information Age. Essays in Critical Theory and Public Policy. Toronto: Garamond
Viz též heslo peníze ve Velkém sociologickém slovníku (1996)