Společnost alibistická (PSpol)

Společnost alibistická

Britský podnikatel, průmyslník a žurnalista Nicholas Stacey napsal na sklonku 80. let zajímavou knížku o tom, jakou roli hraje „alibi“ v moderní společnosti. Jistě – před ní i potom bylo napsáno mnoho knih, jejichž vůdčím tématem je „alibi“, ale explicitně se k tématu vyslovil Stacey snad poprvé, proto jej bereme jako záminku k úvaze na téma, které tragicky poznamenalo 20. století. Je totiž nepochybné, že zásadní knihou o roli alibi v moderním životě byla a zůstává práce Eichmann v Jeruzalémě Hannah Arendtové, která již v roce 1963 popsala, jakou roli hraje vztah „odpovědnost – formální právo (zákonnost) – alibi“ v moderní společnosti, výrazem jejíž vnitřní rozpornosti byl holocaust. Arendtová měla odvahu ukázat všechny stránky onoho znelidšťujícího procesu i mechanismy, kterými lidé ospravedlňovali svá nelidská rozhodnutí, protože vědomí (či alespoň povědomí) odpovědnosti a „mravního kategorického imperativu“ v nich zůstávalo. Nikoliv náhodou se jedna z kapitol její knihy jmenuje Konference ve Wannsee aneb Pilát Pontský. Pilát Pontský je svým výrokem – „Já na něm žádnou vinu neshledávám“ – klasickým a učebnicovým příkladem alibismu. Konference ve Wannsee je stejně učebnicovým příkladem toho, jak mechanismus totalitního režimu může poskytnout alibi i člověku, který má stále ještě zbytky svědomí: Eichmann je musel přehlušit. Když se ve Wannsee, kde se projednávalo „konečné řešení židovské otázky“, setkává s vůdčí garniturou nacistického Německa (mezi niž sám nepatřil) a vidí, jak jednoznačné je stanovisko i těch nejvyšších, včetně nejstarších a nejzasloužilejších, byla na místě myšlenka Jsem jako Pilát Pontský a vinu na tom nenesu, protože kdo jsem já, abych mohl mít na vše vlastní názor?

O něco dříve než kniha Arendtové vyšla malá studie německého filozofa, psychiatra a sociologa Karla Jasperse (který se, mimochodem, mimořádně zasloužil o uchování Weberova dědictví) Otázka viny (1946), jež klade klíčovou otázku „kolektivní viny“ Němců za nacismus: je přirozené, že kniha byla přijata s rozpaky, ba nenávistí a odporem. Jaspers vycházel z generální teze, kterou formuloval ve své autobiografii (vydané roku 1953), že totiž „budoucnost… záleží na každém, svou přítomnou skutečností každý působí nepozorovaně a svými malými každodenními činy ovlivňuje budoucnost“. Proto rozlišil několik úrovní viny, které zbavují většinu lidí pohodlného alibi, aniž by je současně kriminalizoval: kriminální vinu evidentních zločinců; politickou vinu, jež spočívá v odpovědnosti (a oddanosti) ke státu, který se dopouští zločinů („provinění pasivitou“); morální vinu, která spočívá v nepřímé spoluúčasti na zločinu tím, že o něm vím a jsem nečinný („za všechny činy, vojenské i politické, jichž se dopouštím jako jedinec, jsem morálně odpovědný“), a konečně metafyzickou vinu, která spočívá v provinění proti solidaritě s bližními, vinu, „v jejímž důsledku je každý odpovědný za všechnu nespravedlnost na světě. Zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti.“ Jaspersova malá studie s apelativními konsekvencemi nikdy nebyla vztažena na komunistické režimy, ani na ten náš: volání po tom, aby se neobrození komunisté „omluvili“, je ve světle Jaspersovy mravní rozvahy téměř komické. Spoluvina – politická, mravní a metafyzická (v jednotlivostech dokonce kriminální) – je natolik evidentní, že stačilo se poučit z Jasperse, jehož jsme měli v českém překladu prozíravě již od roku 1968.

Alibismus je „velké téma“ moderní společnosti a nedá se jen tak snadno odložit jako zastaralá morální veteš, kterou jsme zdědili po osvícencích či dokonce spíše po křesťanské morálce dob dávno minulých. Alibi je vázáno spíše na svědomí než na zákon, alibismus je fenomén spíše mravní než legislativní. Základem, výkladovou bází alibismu je přirozeně a neoddiskutovatelně fenomén svědomí jako lidské (a jen lidské) schopnosti rozlišit dobro a zlo, rozhodnout se mezi jednáním, které je mravně ospravedlnitelné, a jednáním, které mravní normy dobra překračuje a neguje. Sociologická „teorie svědomí“ kupodivu neexistuje, ačkoliv je nepochybné, že svědomí je jeden z nejdůležitějších regulativů lidského jednání. Je možné přijmout tezi, že mravní pravidla si osvojujeme v socializačním procesu, ale tento proces sám je sociálně podmíněn: víme přece, že socializačním procesem se lze „naučit“ i chování deviantnímu. Je možné odkazovat na kulturní relativismus, podle něhož některé mravní normy závisejí na specifické povaze dané kultury (a co je v jedné „mravné“, může být v jiné nepřípustné), je možné odkazovat k situacionismu (mravně se rozhodujeme vždycky v konkrétní situaci, která připouští variabilitu rozhodnutí) atd. Je konečně možné ukázat, že „stav mravního vědomí“ a tedy i individuální svědomí se proměnily v souvislosti s radikální proměnou moderní společnosti v postmoderní, která je „mravně otevřenější“ a která staví jedince do situace permanentní volby (a svědomí je procesuálně rozhodováním o alternativách v situaci volby). Zygmunt Bauman v Postmodern Ethics z roku 1993 konstatuje, že „naštěstí pro lidstvo mravní svědomí – tento prvotní stimul všech mravních rozhodnutí a nejhlubší kořen mravní odpovědnosti – nebylo amputováno, bylo pouze znecitlivěno. Žije dále, ačkoliv možná uspané, možná omámené a možná mlčící ze strachu před výsměchem, ale schopné probudit se a promluvit nebo – řečeno metaforou Lévinasovou – vystřízlivět z opilecké ospalosti bytí. Mravní svědomí žádá, aby se mu naslouchalo, a neuvádí důvody, proč má být respektováno; svědomí nemůže ani donutit ani přesvědčit. Svědomí ve svém arsenálu nemá nic z toho, co bylo v moderním světě znamením nejvyšší autority.“ Komplementárním slovem ke svědomí není jenom odpovědnost, ale také svoboda. A tím nabývá alibismus jako forma „útěku ze svobody“ zvláštního významu mravního i sociologického. Neumíme-li sociologicky „popsat“ svědomí, umíme alespoň elementárně klasifikovat podoby alibismu.

Alibismus rozkazu je založen na elementárním „rozkaz je rozkaz“, je vždycky spojen s jistou mírou nátlakového jednání ze strany toho, kdo rozkaz vydává, a vzepřít se rozkazu je rizikem. Nikoliv však vždycky a nikoliv vždycky tak velikým, jak uvádějí ti, kteří se na tento druh alibi odvolávají.
Alibismus expertizy je fenomén spojený se vznikem „společnosti rizika“: experti nás (někdy) zbavují odpovědnosti za naše jednání („oni nám to doporučili“); expertní alibismus je ale na druhé straně apelem na mravní odpovědnost expertů samých.
Alibismus přežití je znám z doby nedávné – „nějak jsem přežít musel“, „vždyť jsem měl (mám) rodinu a děti“; tento druh alibi je nesmírně těžký a někdy může být morálně opravdu obtížně únosný, protože implikuje spoluodpovědnost za druhé, blízké.
Alibismus nápodoby je někdy až sociálně komický, v „politickém diskursu“ velmi oblíbený, protože odkazuje na to, že „i jinde je to takto“, případně „ve vyspělých zemích to dělají taky tak“, čímž se mluvčí vzdává nejen mravní odpovědnosti, ale nezřídka zdravého rozumu; variantou alibismu nápodoby je přirozeně alibismus módy („tak je to moderní“).
Alibismus dějinné zákonitosti přesvědčivě popsal Karl Popper a jiní analytici totalitních režimů, které se ostatně k tomuto druhu alibi nepokrytě hlásí proslulým – „když se kácí les, lítají třísky“, opomíjejíce jaksi, že těmi třískami jsou nevinné lidské oběti položené na oltář „dějinné nutnosti“, která se dosud nikdy nenaplnila.
Alibismus všeobecnosti, který sděluje, že „to tak dělají všichni“ (lze generačně upravit – „v naší třídě to tak dělají všichni“ apod.).
Alibismus našinectví odkazuje k „vlasteneckým“, nacionálním či kmenovým kořenům, protože spočívá na generální tezi – „u nás se to tak dělá“ (a vy ostatní do toho nemluvte a zejména nesuďte).
Alibismus odevzdanosti je výrazem fatalismu a smířenosti, někdy je individuálně psychologicky účinný a užitečný, jindy sociálně nebezpečný (jako v podstatě každá forma alibismu).
Alibismus srovnání odkazuje k jiným jako referenčním skupinám – když to mohou oni, proč bychom to nemohli my (spíše však v jednotném čísle, protože kolektivity nemají svědomí).
Alibismus svádění zažili všichni, kdo byli sváděni ke spolupráci s jistými tajnými službami, ale i osoby slabé sváděné k abúzu alkoholu či drog.

Alibismus je obrovská, všudypřítomná síla, která ex definitione „mravně“ ospravedlňuje vykonání (nebo vědomé nevykonání) určité činnosti, ačkoliv je to v rozporu s individuálním svědomím (případně se sociálními normami, které v daném společenství platí). Alibismus překračuje sféru trestní odpovědnosti nebo se s ní míjí. O tom, jak obrovskou roli v dějinách a lidských osudech hraje svědomí a jeho vědomé opomíjení (alibismus), vypovídají lépe než mnohé sociologické knihy samozřejmě velká díla světové literatury – počínaje antickými tragédiemi přes Danta a Shakespeara ke Goethovi a Dostojevskému. Filozofickou literaturu od Senecy přes Kanta k Lévinasovi ponecháme kompetentnějším.

Čeho se ale nelze zříci, je skutečnost, že sociologicky bychom měli prozkoumat minulý režim, transformaci i naši současnost také z tohoto zorného úhlu, protože morálních norem a hodnot se demokratická společnost beztrestně vzdát nemůže.

Literatura:
Bauman, Z. [1993] 1996. Etyka ponowoczesna. Warszawa: Wydawnictwo naukowe PWN
Havelka, M. 2000. Karl Jaspers: Život a dílo. In: K. Jaspers [1962], Šifry transcendence. Praha: Vyšehrad
Jaspers, K. [1946] 1968. Otázka viny. Praha: Mladá fronta
Lévinas, E. [1967] 1994. Etika a nekonečno. Praha: Oikoymenh
Stacey, N. 1988. Living in an Alibi Society: A Catalogue of Pretensions. London: Penguin

Miloslav Petrusek

Viz též heslo holocaust, vina, svědomí nebo relativismus kulturní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)